Dělal jsem si poznámky, opravdu nemohu reagovat na všechna vystoupení, pokud jsem dobře počítal, byly jich zhruba tři desítky, tolik senátorek a senátorů vystoupilo, plus zpravodajové a podobně. Pokusím se mít nejdřív pár obecných poznámek a pak se pokusím odpovědět na ty konkrétní dotazy, které zazněly.
Nejprve bych skutečně chtěl ocenit proběhlou rozpravu, mohu to porovnávat, strávil jsem těch 5 dní a 4 noci v Poslanecké sněmovně, jenom pro přirovnání, to bychom projednávání tohoto bodu končili někdy v neděli ve dvanáct, protože v Senátu jsme začali o den později, tak si představte, jak podnětná mohla být debata, když se táhne 5 dnů a 4 noci, kolik nových, objevných myšlenek se mohlo za těch 95 nebo kolik hodin... Je pravda, že jsme měli 4, 4 a dvakrát 2 a jednou 5 hodin na spánek. Věřte nebo ne, pak už vám to splývá všechno do jednoho velkého dne. Opravdu asi s dvěma výjimkami, o tom se zmíním úplně na konci, bych chtěl ocenit tu debatu, u těch výjimek jsem měl pocit stroje času, že jsem zpátky minulý týden v Poslanecké sněmovně. Za to děkuji.
Obecně k té debatě bych chtěl říct, všimněme si my všichni, že odpůrci tohoto zákona jsou mnohem nemilosrdnější ve slovech, která volá, než podporovatelé toho zákona. Nevím, jestli to vždycky musí být pravidlo. Volí silnější slova, občas tam jsou neférové argumenty, občas tam jsou osobní útoky. Nezaznamenal jsem útok na někoho, který se rozhodl, že ten zákon nepodpoří. Plně to respektuji. Ale byl bych rád, kdybychom si vzájemně měřili stejným metrem.
Hodně se tady mluví o Ústavním soudu. My jsme několik desítek hodin v Poslanecké sněmovně debatovali, nejprve zda jsou podmínky pro vyhlášení stavu legislativní nouze, abychom poté, co většina rozhodla, že ano, jsme několik desítek hodin debatovali, zda tento návrh zákona se má projednávat ve stavu legislativní nouze. Já budu mluvit jenom o své osobní zkušenosti. Možná každý z nás se k tomu může postavit podobně. My, senátorky a senátoři, poslankyně a poslanci, máme jednu z výsad, že poměrně jednoduše můžeme podat podnět k Ústavnímu soudu. Pokud přesvědčíme dostatečný počet kolegyň nebo kolegů, prostě svůj názor jsme schopni formulovat a poslat podnět na Ústavní soud. Je logické, já jsem ve čtvrtém funkčním období, že v době, kdy jsem člen vládní strany, ústavní stížnosti nepodepisuji, a je logické, že je to mnohem lákavější v okamžiku, kdy jste člen opoziční strany. Pamatuji si dvě ústavní stížnosti, pod které jsem se podepsal nebo spolupodepsal. Jednu v prvním volebním období, to znamená volební období 2013-2017, to bylo projednávání EET, v tom jsme byli částečně úspěšní. Ne 100%, ale v podstatných záležitostech nám dal Ústavní soud za pravdu. V druhém případě, myslím, že to bylo dokonce ve shodě s tím, jak hlasoval tehdejší Senát, ve funkčním období 2017-2021, jsem se spolupodepsal pod ústavní stížnost, která se týkala projednávání daňového balíčku. Od té doby, když jsem se seznámil s rozhodnutím Ústavního soudu, tak jsem mnohem opatrnější, abych autoritativně říkal: To je v souladu s ústavou. To není v souladu s ústavou. Moje osobní statistika ze dvou podání: Jedno částečně uspělo, jedno ne. Myslím, že by bylo dobré, kdyby buď sněmovna, nebo Senát udělaly statistiku za celou existenci sněmovny a Senátu, kolikrát se skupina senátorů nebo skupina poslanců obrátila na Ústavní soud, jak často byli úspěšní. Myslím si, že máme všichni vážit slova v tomto okamžiku. Někteří z nás, i dnes jsem to slyšel, jsou velmi přesvědčeni o své pravdě, mohl bych jim klást, berte to jako řečnickou otázku, jestli mají podobnou zkušenost jako já, kolikrát se podepsali pod ústavní stížnosti, kolikrát podepsali stejná silná slova, kolikrát byli stejně silně přesvědčeni, já to nekritizuji, já to jenom konstatuji, kolikrát uspěli. Myslím, že je dobře, že o ústavnosti nerozhoduje ani vládní většina, ani opoziční menšina. Ani dolní komora, ani horní komora, ani vláda. Myslím, že ten systém máme nastavený dobře. Je vysoce pravděpodobné, že tento zákon bude zkoumat Ústavní soud. Uvidíme, jak rozhodne. Určitě nebudu odhadovat procenta. My jsme přesvědčeni jako vláda, že ten zákon je v souladu s ústavou, že jinak bychom ho nepodávali, neschválili, nepřesvědčovali nejdřív dolní komoru a dnes horní komoru o tom, že ten zákon je rozumný.
Já se snažím, když nějaký návrh zákona projednáváme, nejdřív si odpovědět na dvě základní otázky. Jestli je to správně, jestli je to potřebné. U tohoto návrhu zákona sám za sebe odpovídám dvakrát ano. Je to správné a je to potřebné. Myslím, že je dobré být v politice realista a vycházet z faktů a zkušeností. Je hezké mít přání, ale vydávat to přání za existující alternativu podle mě není moudré.
Já jsem tady slyšel, i v Poslanecké sněmovně, že vláda mohla změnit pravidla valorizace ve standardním legislativním procesu, tak, aby to bylo platné a účinné k 31. lednu letošního roku. Tak si to zkusme probrat. V Poslanecké sněmovně, která je v zásadě trvale zablokovaná, myslím, že i návrhy, které schválil Senát, jsou toho svědkem, když zákon není kontroverzní, trvá to tak 6 měsíců.
V Poslanecké sněmovně. Měsíc Senát, 14 dní prezident. Když to není kontroverzní, 7,5 měsíce. To je kontroverzní návrh. Není populární. Nebylo jednoduché k tomu přistoupit. Někdo z vás nám tady podsouval i nízké pohnutky, s tím, že prý údajně nebo mohlo by se... Jeden předseda opoziční strany ještě píše: Přišlo Whatsappem. Aby zmírnil takovýto osobní útok. 7,5 měsíce. Realisticky 10, možná 11.
K tomu si připočtěme standardní připomínkové řízení, vnitřní, vnější. A reálně, aby to platilo k 11. 1. letošního roku by vláda musela tento návrh zákona schválit nejpozději loni v únoru nebo loni v březnu. To si fakt myslíte, že to je existující alternativa, kterou vláda měla? Nevěděli jsme, jaká bude inflace, začala válka na konci února. Nevěděli jsme, jak zvládneme energetickou krizi a ceny energií. Opravdu někdo myslí vážně, že alternativou byl standardní legislativní proces tak, aby byl ukončen a ve Sbírce zákonů do konce letošního ledna? To je přání. Přání otcem myšlenky. S realitou to nemá nic společného. Dnes opět zablokovaná sněmovna jen proto, že sněmovna chce dát část pravomocí Senátu. Několik týdnů už jsme ve třetím čtení. Z mého pohledu jednoduchý zákon. Nic dramatického tam není, ale sněmovna je zablokovaná. Tak nevydávejme svá přání za skutečnost a alternativu.
Myšlenka, která se opakuje, a názor „teď to ještě nechte a příště to upravme“. Ale to není realistické. Co to znamená, kdyby ten, kdo to navrhuje, to myslel vážně? Tak by měl přijít k mikrofonu a říct: „Já mám alternativu. Teď to nechme, jak to je, a příště snížíme důchody.“ Ne snížíme, zpomalíme tempo valorizace. Jinak to prostě nevyjde.
Není pravda, když to tu říkal jeden z vás, že se jedná o 20 mld. To není pravda, bohužel. Jedná se o 340 mld. Tak si neříkejme, že je to 20 mld., když rozhodujeme o 340 mld. do roku 2030.
Někteří z vás tady správně citovali čísla o meziměsíčním růstu inflace. Zaměňuje se to s meziročním. Jestli jsou tady mezi vámi ti, kteří to už věděli v lednu, před 10. 1., že to bude 8,6 %, tak klobouk dolů. Nikdo z renomovaných odborníků, ne z ministerstva financí nebo z ČNB, nikdo to neprognózoval. Ano, v lednu 2022 byl meziroční růst inflace +4,4 %. Víme příčinu? Řekli jsme si příčinu, proč to bylo loni v lednu +4,4 %? Protože skončilo nezákonné snížení DPH na 0 %. Každý takový administrativní zákon vlády, jako byl například úsporný tarif, po dobu své účinnosti snižuje inflaci. V okamžiku, kdy skončí, skokově inflace roste. Takže mnozí předpokládali naopak, že se DPH nemění v lednu oproti lednu 2022, že meziměsíční nárůst nebude tak vysoký. V eurozóně se snížila významně inflace v lednu. Dnešní inflace už je jen z domácích vlivů. Ta dovezená už působí pozitivně, protože ceny energií na světových trzích klesají.
Jestli tady někdo říkal, že vláda má 100 mld. na kompenzace, až jí zbudou, tak neví, o čem mluví. Vůbec neví, o čem mluví. Jenom mu někdo něco pošle a on to tady přečte, protože pokud budou nižší kompenzace, reálně budou nižší mimořádné příjmy. Není to tak, že z mimořádně vysokých cen, které pak nebudou, se odvedou příjmy a ty zůstanou státnímu rozpočtu a nebude se nikomu kompenzovat. To prostě není pravda. Takže nebyla reálná možnost to udělat standardním legislativním procesem. Pokud byste vládě nevyčítali, že to neudělala v únoru nebo v březnu loňského roku. A to jsme skutečně o tom problému nevěděli a neměli jsme připravené řešení. Jestli je to reálné, nebo ne, ať posoudí každý z nás.
Není reálná varianta neudělat nic. Není. Že k tomu reálná varianta je skutečně snížení důchodů. A to tedy určitě nechceme. To tedy určitě nechceme. Mimochodem ve valorizaci jsou dva ochranné mechanismy, které tam budou. Ať už v řádné nebo mimořádné. Ano, jedním parametrem je růst inflace a druhým parametrem je růst reálné mzdy. Ale je to jen jedním směrem. Já to nekritizuji, to je dobře. Když klesají reálné mzdy, co se použije v tom parametru? Nula. Proto je velmi problematické například zafixovat zákonem poměr důchodů tu k hrubé nebo tu k čisté mzdě. Pokud by to někdo prosazoval, tak zase musí poctivě říci voličům, pokud budou reálné mzdy klesat, budou klesat důchody. Ne, že bude nižší valorizace. Budou klesat důchody. Nic takového tato vláda nechce a ti, kteří to říkají, ať to řeknou celé na mikrofon. Ať řeknou A i B, že tak to prostě je.
Chtěl bych poděkovat mnoha z vás, kteří říkali, že je potřeba šetřit a vrátit se k myšlence vyrovnaných státních rozpočtů. Děkuji a tuto naši společnou vůli prověří příští týdny a měsíce. Pokud někdo očekává standardní, klidný, věcný průběh těchto zákonů zejména v Poslanecké sněmovně, já bych si to také přál, ale neočekávám to, protože pokud chcete dát do kupy deficit státního rozpočtu, máte jen dva nástroje a jejich kombinaci. Buď zvýšíte daně. Kdo to ocení? Je to nepopulární krok? Je to nepopulární krok. Nebo snížíte výdaje. Jinými slovy to, na co byl nějaký příjemce zvyklý, snížíte nebo úplně zrušíte. Je to populární krok? Není to populární krok. A můžete to kombinovat. My se budeme snažit mít jednu třetinu na příjmové straně a zhruba dvě třetiny na výdajové straně. Jedno opatření za druhým nepopulární. Ale my říkáme, že máme dělat správné a potřebné věci. A zase si můžeme položit stejnou otázku jako na začátku. Je to správné, snižovat schodky státních rozpočtů? Ano. A je to potřebné? Ano.
Už jsme v takové situaci, že to dokonce udělat musíme. Už to není jen pravolevý střed, že někdo říká: „Mějme vyšší schodky,“ a někdo říká: „Nižší schodky.“ Totiž není úplně důležité, jaké máte to číslo celkového zadlužení k HDP. Nemůžeme se uklidňovat tím, že jsme 6., 7., 8. v Evropě a že ostatní jsou na tom hůř. Rozhodují finanční trhy. A ty největší, nejsilnější ekonomiky, americká, japonská, německá, si prostě mohou dovolit větší zadlužení, protože mají větší důvěru investorů. A vždy prodají své dluhopisy. A docela výhodně. Známe příklady z Evropy z nedávné minulosti. Naši partneři, menší země, členské země EU, které mají nižší zadlužení než ČR. Pokud to tempo bylo velké, měly velký problém na finančních trzích. Takže kromě toho čísla 45, 46, 55 %, což je ta brzda, také záleží na tempu zadlužování.
A mnozí z vás mluvili také o tom, jak rostou platby za úroky. Tam se nejen podepisuje, že máme deficity v posledních třech letech tak vysoké, ale samozřejmě to, že platíme vyšší úrokovou míru. Kdyby aspoň byla pravda, že jsme se v době, kdy byly nízké úrokové míry, zásobili dopředu. Bohužel to pravda není. Jednoduchý příklad. Představte si, že refinancujete hypotéku a dostanete nabídku. Buď vám dáme úrok 0,1 % na rok a nebo 1,8 % na 10 let. A je na každém z nás, jak se rozhodne. Pro mě je to jednoduché. Mnohem výhodnější je mít 1,8 % na 10 let. ČR se chovala naopak, a proto nám tak rostou úroky z dluhů. A nesmíme si přestat připomínat, že jsme ještě ani korunu svého dluhu nezaplatili. A ani se k tomu nedostaneme, dokud nebude přebytkový rozpočet. Takže jenom vršíme dluhy.
Já děkuji všem kteří odmítli tu tezi, že stavíme generace proti sobě. Já myslím, že ten návrh jde přesně opačným směrem a ti, kteří tvrdí opak, nedělají poctivou politiku a vymýšlejí si spory a chtějí vnést spory do naší společnost, kterých máme až až. A myslím si, že bychom měli trochu ubrat.
Co budou další kroky vlády? Pokud stihneme tento a následující bod, tak dnes v 19:30 máme jedno z posledních jednání, kdy budeme hledat shodu v rámci vládních stran na třech důležitých parametrech důchodového systému, to znamená systém řádných valorizací, systém mimořádných valorizací a podmínky předčasného důchodu. Poté oslovíme opozici a poté už to půjde standardním procesem, to znamená vláda, sněmovna, Senát. Snažíme se navrhnout taková opatření, která budou dlouhodobá.
Slyšeli jsme tady v posledním o druhém pilíři, je to smutný příběh a já hledám viníky v našich řadách, těch, kteří to prosadili. Nám se to nepovedlo dostatečně vysvětlit a do druhého pilíře vstoupilo pouze 83 000 občanů. A pak bylo docela politicky jednoduché pro ty, kteří nás dnes kritizují, že jsme důchodovou reformu ještě nepřipravili, aby ji zrušili. Kdybychom to lépe komunikovali, říkám, hledám chybu u nás, a do systému vstoupilo 800 000 občanů, tak si myslím, že by se to stalo politicky neprůchodné. A je to poučení pro nás, abychom své kroky lépe vysvětlovali, lépe komunikovali a snažili se získat větší počet občanů ve prospěch třeba rozumného návrhu, dlouhodobého. To se nám tehdy nepovedlo, proto bylo tak relativně jednoduché ten systém zase zrušit. A ten by pomohl jak solidaritě, tak udržitelnosti v důchodovém systému. A je to poučení i pro nás, a takto budeme postupovat i v příštích týdnech a měsících a budeme se snažit najít ne náš ideální pohled, jak by to mělo být, ale nějakou širší shodu. Jestli jsme schopni ji dosáhnout v Poslanecké sněmovně, nevím, jsem spíš skeptik, když budu mluvit úplně otevřeně. Ale uděláme poctivý pokus. Zase to nemůžeme debatovat celé volební období. Já jsem to trošku ironizoval. Ano, můžeme svolat kulaté stoly, můžeme se tvářit, že hledáme shodu, a pak skončí volební období a budeme na tom stejně jako minulé vlády, zase se nic neudělalo, zase se nic nepřijalo, ale nebyli jsme obviněni tím, že „představte si, že většina prosadí svou vůli“. No, to je v demokracii opravdu něco nepřípustného. Ale budeme se snažit. To je odpověď na to, co bude následovat. To by mělo nastat relativně velmi rychle.
Určitě přijdou návrhy zákonů, které mají zvýšit příjmovou stránku rozpočtu a snížit výdajovou. Myslím, že všechna opatření, která navrhl NERV, jsou veřejně k dispozici. K tomu přidala nápady jednotlivá ministerstva. Opatření je asi 65. Menšina z nich je exekutivního charakteru. K většině budeme potřebovat změnit zákony. Uvidíme, jak konstruktivní debata bude zejména v Poslanecké sněmovně.
Hodně k inflaci. Já to většinou nedělám, ale dneska mi to nedá. Omlouvám se, chvilku, já si potřebuji otevřít tablet, abych přesně citoval odpověď panu senátoru Václavcovi, který tu také tak plamenně mluví. Já to nedělám, ale vaše předsedkyně poslaneckého klubu a bývalá ministryně měla takový zvyk, že zveřejňovala ekonomická okénka. Vždycky dvojtečka a pak byl nějaký ekonomický názor. Tak já vám ocituji ekonomické okénko Aleny Schillerové a zkuste se jí zeptat, jak je to s tou inflací a s vládou, jak to myslela. Ekonomické okénko: „Ve vyspělých zemích je standardem mít oddělenou měnovou a fiskální politiku. Fiskální se věnuje výši daní či státním výdajům. Měnová výši inflace a stabilitě měny. Ústava ČR říká, že péče o cenovou stabilitu je cílem ČNB, nikoli premiéra ani ministra financí.“
Myslím si, že v politice je velmi cenné, když je někdo konzistentní a svůj názor zastává bez ohledu na to, jestli sedí ve vládní nebo opoziční lavici. Já s tímto názorem nesouhlasím. Myslím, že podstatnou část odpovědnosti má ČNB, menší část má vláda tím, že se snaží snižovat deficity. A když se o to snažíme, tak jsme opozicí kritizováni. A dostáváme úlohu, která není řešitelná. A chápe to každý žák nejpozději na druhém stupni základní školy. Ta úloha nebo zadání je takhle: „Nezvyšujte příjmy, nezvyšujte daně.“ Rozumím. Druhé: „Málo dáváte, zvyšte výdaje.“ I tomu rozumím. „Ale současně snižte deficit.“ A to se fakt nedá. Nezvyšovat příjmy, zvyšovat výdaje a u toho snižovat deficit je neřešitelné. Předseda Národní rozpočtové rady Mojmír Hampl to nazval rozpočtovou lobotomií. A já bych řekl, že to je docela přesné.
Chtěl bych ocenit, že paradoxně v Senátu byla debata delší o tom zákoně než v Poslanecké sněmovně. Tam se neustále opakovaly debaty o stavu legislativní nouze apod., četly se různé publikace, dva předsedové opozičních stran měli neformální soutěž, kdo z nich vydrží déle u řečnického pultíku. Tady opravdu děkuji všem, i těm, kteří s tímto návrhem nesouhlasí ať už věcně, obsahově nebo z procesních důvodů, protože ta debata je cenná. Jak říkala paní senátorka Kovářová, nehonily se mi hlavou myšlenky „už abychom to měli za sebou, však oni řeknou, ale my máme většinu“. Fakt ne. Spíš jsem přemýšlel, jak to lépe vysvětlovat. Jak potlačit ten falešný souboj, že to je mezi generacemi. Jak se soustředit na budoucnost. Mohl bych tady dlouze říkat, co minulé vlády neudělaly, ale nebudu to dělat. Tady nejsme od toho, abychom kritizovali, co neudělaly minulé vlády, ale od toho, abychom udělali to, co ČR potřebuje. To si myslím, že je hlavní úkol vlády. A tento návrh zákona bezesporu k takovým krokům patří.
Nemám žádnou radost z toho, že konsolidační balíček přijde později než tento návrh zákona. Ale to časové hledisko je klíčové. To prostě nešlo jinak udělat. Ale opravdu, nemáme z toho radost. Nevím, jestli by se to vysvětlovalo lépe, možná ano, aspoň určité části společnosti, ale to si vláda vědomě nevybrala, opravdu ne. Protože pokud bychom si to mohli vědomě vybrat, tak bychom to samozřejmě měli buď jako poslední krok nebo součást většího balíku změn. Takže výhradám rozumím. Jen na vysvětlenou říkám, že jsme tu volbu neměli. Neměli jsme ten komfort, abychom si to mohli v čase seřadit podle toho, co by se nám třeba politicky lépe vysvětlovalo. To tak někdy je. Ale pokud jsme se rozhodli, že budeme dělat věci správné a potřebné, tak jsme k takovému návrhu zákona museli přistoupit. Úplně na konec bych vás chtěl všechny jménem vlády ČR požádat o to, abyste tento návrh zákona schválili.
Děkuji.
