Z toho pak Západ vyvozuje nejen právo, ale spíše povinnost vyvážet tento svůj hodnotový Matrix do zbytku světa, učinit jej obecně závazným a po dobrém či po zlém přinutit ostatní, aby si jej také zavedli.

Každý ze zmíněných dvou euroatlantických pólů se přitom napájí z jiného pramene. Progresivní levice navazuje na tradiční revoluční internacionalismus, který po pádu komunistického impéria zmutoval v lidskoprávní hypertrofii kolektivních nároků pro nejrůznější společenské skupiny a menšiny. A konzervativní pravice jakoby hledala inspiraci v někdejším křesťanském universalismu, který se po roce 1989 přetransformoval do víry v unipolární svět a konečné vítězství Západu à la fukuyamovský konec dějin.

Mnohá společenství Asie a Afriky, dnes označovaná jako “Global South” (globální Jih) vyrostla v jiném kontextu, s odlišným společenským a hodnotovým žebříčkem, ale byla v postkoloniálním období schopna - pod tlakem nebo za peníze - imitovat různé atributy západních demokracií nebo si z nich alespoň vyzobat to, co bylo pro ně použitelné a přetvořit to k obrazu svému. Západ u toho patriarchálně se vztyčeným prstem asistoval a obě strany se navenek tvářily, že tak je to v pořádku. Až donedávna. Stále jasněji se rýsující kontury multipolárního světa náhle vše mění. Vyjevily nervozitu euroatlantického Západu z toho, že by snad jeho pravidla, standardy a struktury měly ztrácet univerzální dosah a platnost. A vyjevily rostoucí ambici “globálního Jihu” definovat novou světovou rovnováhu, nový modus vivendi, když v tom současném si připadají nikoliv jako jeho spolutvůrci, ale pouhé subjekty. Snad nejlépe je to vidět u stávajícího konfliktu na Ukrajině, od něhož dala velká část “globálního Jihu” až okázale ruce pryč s tím, že jde primárně o problém Západu, nikoliv jejich.

U nás v ČR tuto novou dynamiku mezinárodních vztahů chápeme snad ještě hůře, než jinde. Zdejší pravicový establishment byl zformován idealistickými devadesátými léty, kdy se převaha Západu zdála neotřesitelná - stále tedy žije v černobílých vzorcích, zděděných z té doby, mezi nimiž nevidí 50 odstínů šedi. V novém miléniu jej pak doplnili mladí progresivisté, posedlí touhou páchat globální dobro coby své politické poslání. A tak se stalo, že můžeme leckdy spatřit ODSáckého boomera v družném objetí s hipsterem od Pirátů ve společném postoji k té či oné mezinárodní situaci, ač jinak se liší snad ve všem.

Reálpolitika zájmů, cynická, pragmatická, kissingerovská, tu stále absentuje. Nicméně právě reálpolitika praví, že v oné výše popsané dichotomii to nebude “globální Jih”, kdo se bude muset přizpůsobit. Bude to náš Západ. Škoda, že tady zase budeme až mezi těmi posledními, kdo to pochopí.