Příběh, který bych s vámi ráda sdílela, a k jehož zveřejnění mám souhlas, je příběh Hany a Adély, které byly partnerkami patnáct let. Adéla i Hana žily společně v malém domku na Praze-Suchdol. Celý život pracovaly v neziskovém sektoru, obě se vždy snažily pomáhat, kde jen to šlo. Hana byla dlouhá léta ředitelskou filmového lidskoprávního festivalu Jeden svět, který asi mnoho z vás zná. Hana a Adéla společně odmala vychovávaly dvě děti, jejichž biologickou matkou byla Adéla.
Adéla šla na podzim minulého roku k lékaři s problémy s dýcháním. Lékaři jí diagnostikovali rozsáhlý nádor na plicích s metastázami v celém těle. Ihned zahájili léčbu. Adéla však v souvislosti s ní utrpěla sérii mrtvic, na základě kterých ochrnula. I přes veškerou snahu lékařů, Adéla po třech měsících od diagnózy v únoru tohoto roku v nemocnici v Motole zemřela.
Proč celý tento bolestivý příběh vlastně vyprávím? Protože na něm se ukazuje, jak špatně je dnes legislativa nastavená. Hana jako nebiologická matka, která se o své děti odmala starala, byla vedle něčeho tak strašného, jako je umírání celoživotní partnerky, ještě nucena řešit, co bude s jejími dětmi. Jestli o ně náhodou nepřijde, jestli s nimi bude moci být v nemocnici, kdyby náhodou v tom čase byly hospitalizovány a tak dále.
Jelikož ji totiž v tuhle chvíli naše zákony právně neuznávají jako rodiče, nemá k dětem žádná práva ani povinnosti, a to i přesto, že je celý jejich život vychovávala. V tuhle chvíli běží soudní řízení, aby se Hana mohla stát alespoň poručníkem dětí, zdůrazňuji poručníkem, nikoliv oficiálním právním rodičem. Pokud by totiž nyní požádala jako individuální osoba o jejich adopci, děti by přišly o jakýkoliv právní vztah k rodině její zemřelé partnerky Adély, k jejich babičce, k jejich dědečkovi a tak dál, protože adopcí úplně zaniká vztah k původní rodině a to v rodině nikdo nechce.
Celý příběh Hany a jejích děti je srdcervoucí a mě hrozně mrzí, že k takovým situacím vůbec musí docházet. Už jen představa toho, že musíte v obrovském smutku a absolutním stresu po smrti své partnerky řešit, aby vaše děti zůstaly vaše a pak to obhajovat před soudem s nejistým výsledkem, je nepředstavitelná. To se stále bavíme o situaci, kdy rodina zemřelé Adély má s Hanou dobré vztahy a považuje ji za součást rodiny a za matku dětí jejich dcery.
Jinak ani nechci domýšlet, do jakých situací by se jejich děti mohly dostat, pokud by tomu tak nebylo. Například kdyby rodiče zemřelé Adély neakceptovali sexuální orientaci jejich dcery. Tohle všechno můžeme změnit, tohle všechno by vyřešil zákon, který tady dnes projednáváme, protože by umožnil mimo jiné osvojení dítěte partnerky. Tím by se Hana, která děti odmala vychovávala a děti ji považují za jejich mámu, za života Adély stala také jejich právní matkou a nemusela by ani ona, ani děti, ani zbytek rodiny, podstupovat nekončící měsíce všechen ten stres a obavy. Nemohlo by se stát, že děti, které měly dvě mámy, po smrti jedné z nich najednou mohou přijít i o tu druhou. Kolegyně a kolegové, prosím v zájmu všech stejnopohlavních rodin, které se mohou ze dne na den ocitnout v obdobné situaci, abyste tento zákon podpořili do dalšího čtení. Mnoha lidem to pomůže a nikomu to neublíží. Děkuji.
