S roční přestávkou, zřejmě způsobenou pandemickým i dodavatelským chaosem (jehož dozvuk je vidět na širokém rozpětí některých dat), zveřejnila před pár týdny renomovaná firma Lazard své světové odhady na náklady energie z různých zdrojů (LCOE).
Opět platí, že nejlevnějším zdrojem (celosvětové srovnání, tržní financování) jsou velké Obnovitelné zdroje energie (OZE) vyrábějící elektřinu ze slunce a větru. Cena jedné MWh u nejefektivnějších z nich je hluboko pod 1 korunou. Perspektivou českých diskusí je pozoruhodný pohled na odhadované náklady na elektřinu z jádra (díky malému počtu bloků jde o kvalifikované odhady) a ze špičkového plynu.
Již na první pohled je z toho jasné, že cesta k nejlevnějšímu celkovému nákladu vede přes co nejvyšší (efektivně využitelný) podíl co nejefektivnějších OZE (což nejsou malé, ale velké instalace), doplněných úložišti a zdroji špičkovými. Jiné cesty vedou k ceně vyšší. Neměli bychom váhat a jasně nasměrovat naše politiky a investice tam, kde to levnou elektřinu pro naši ekonomiku přinese.
Neboť jde o celosvětové srovnání, nabízí se ještě dva poznatky:
Budou-li se země rozhodovat dle ekonomiky (a ne zájmů lobby), budou chudší země zajišťovat nárůst své potřeby z OZE, nikoliv, jak u nás někdy zní, z uhlí. A tedy způsobem šetrným pro klima. V Evropě funguje (naštěstí, neb pro dekarbonizaci je to zásadní) ocenění uhlíku - ETS. Srovnání, stejně tak jako tržní ceny (base load od roku 2026 na Německé burze pod 100 euro za MWh), jasně ukazuje, že doba uhelná skončí mnohem rychleji, než většina lidí čeká.