1.   Na úvod si dovolím poznamenat, že jsem se od svého vstupu do Hnutí ANO2011 v roce 2012, jako krajský předseda Jihomoravské organizace, člen celostátního Výboru Hnutí AN02011 a bývalý důstojník chemického vojska ČSLA velmi intenzivně seznamoval s aktuálním stavem obrany a bezpečnosti ČR-pro případ, že by Hnutí ANO2011 uspělo v parlamentních volbách a mělo by možnost se touto problematikou zabývat přímo v Zákonodárném sboru…

-         v roce 2014 jsem jako zvolený poslanec a místopředseda Výboru pro obranu, na prvním zasedání Výboru pro obranu vznesl požadavek na tehdejšího ministra obrany gen. V. Picka (vlády ODS), aby zajistil do roku 2017 personální posílení ozbrojených sil z tehdejších cca 24 000 osob na 30 000 osob. Reakcí byl smích a odmítnutí této ambice jako nepotřebné!

-         Aktivní záloha byla Výborem pro obranu „svěřena“ v roce 2015 poslankyni Černochové (aby „od ní byl pokoj“). Bohužel po osmi letech její politické péče má Aktivní záloha pouhých cca 4 000 osob, které se neustále potýkají s různými potížemi, pokud jde o výstroj a výzbroj, zákoník práce, s tím, že určité procento těchto osob využilo této možnosti jako druh adrenalinové dovolené atd.

-         AČR včetně Aktivní zálohy spolu s kapacitami IZS personálně představují zhruba 90 tisíc osob, z nichž je řekněme 30% -vím, přeháním-skutečně připravených k vedení efektivního boje. Ale dobře – 90 000 osob se má postarat o obranu a bezpečnost deseti a půl milionů občanů. Zjednodušující aritmetikou dojdeme k závěru, že za

a)      1 „profesionál“ placený státem se má teoreticky postarat o 100 dalších osob

b)      1 „profesionál“ placený státem se má teoreticky postarat nejen o 100 dalších osob, ale i o 0,8 km2 území ČR

Závěr: kapacity státem, tedy námi, placených profesionálů NEMAJÍ v masivní krizové situaci, bez aktivní pomoci znalostně, dovednostně, materiálně a mentálně vybavených občanů ŠANCI SPLNIT SVOU STÁTEM/Ústavou ČR a navazujícími zákony, GARANTOVANOU POVINNOST ochránit naše životy, zdraví a majetek!

2.      ODS jako jedna z hlavních politických sil v ČR po roce 1990 (plus ČSSD a Lidovci/KDU ČSL) nese – nejen - hlavní odpovědnost za devastaci ozbrojených sil ČR, likvidaci SVAZARMU, likvidaci branné výchovy, likvidaci Civilní obrany, mají na svědomí vytvoření půlmiliardového vnitřního deficitu v oblasti působnosti Ministerstva obrany a je pro mne velmi úsměvné, jak právě tyto politické subjekty trpí ztrátou paměti a obrazně řečeno se mi otvírá „kudla v kapse“ když sleduji jejich aktuální nehorázně nesmyslné utrácení našich peněz, aniž by byly řešeny skutečné problémy spojené s naší suverenitou, soběstačnostmi, se vztahem občana k jeho vlasti, se skutečnou obranyschopností….

3.      Místopředseda Výboru pro obranu by si měl ve vlastním zájmu pečlivě nastudovat obsah alianční smlouvy NATO a veřejně netvrdit, že naší bezpečnost jednoznačně, JEDNOZNAČNĚ, zajistí kolektivní vojenské kapacity NATO. Nic takového tam takto definitivně totiž není. Naopak článek 3, definuje, cituji: „V zájmu účinnějšího dosahování cílů této smlouvy budou strany, individuálně i společně, průběžnou a účinnou svépomocí a vzájemnou pomocí udržovat a rozvíjet svou individuální a kolektivní schopnost odolat ozbrojenému útoku.“

Pozn.:

Po parlamentních volbách Hnití ANO2017, jako vládní strana, definovala, díky mému osobnímu tlaku a zásahu, jako jednu z vládních priorit i zavedení Branné výchovy do škol jako povinného předmětu – je rok 2023 a Hnití neudělalo vůbec nic.

4.      222/1999 Sb. Zákon o zajišťování obrany České republiky stanovuje

-         v § 1 povinnosti státních orgánů, územních samosprávných celků a právnických a fyzických osob k zajišťování obrany České republiky (dále jen "obrana státu") před vnějším napadením a odpovědnost za porušení těchto povinností,

-         v § 2/čl.1, obrana státu je souhrn opatření k zajištění svrchovanosti, územní celistvosti, principů demokracie a právního státu, ochrany života obyvatel a jejich majetku před vnějším napadením. Obrana státu zahrnuje výstavbu účinného systému obrany státu, přípravu a použití odpovídajících sil a prostředků a účast v kolektivním obranném systému.

5.      ODVOD do ozbrojených sil ČR je potřeba chápat jako jeden ze zásadních okamžiků v životě občana ČR, který odvodem přijímá svou novou roli obránce vlasti, společnosti, blízkých osob a své rodiny. Měl by to být slavnostní, významný občanský akt a mělo by s ním být takto zacházeno v celém procesu výchovy a vzdělávání až do okamžiku dospělosti.

6.      Je pro mne naprosto nepřijatelné (a nepochopitelné) aby odvedenec/odvedenkyně neabsolvovali v nejkratším množném čase po odvodu prezenční vojenský výcvik minimálně v délce minimálně 3 měsíců s tím, že obnovovací výcvik by byl opakován minimálně v intervalu 3 let do dovršení mobilizačního věku. V opačném případě je zcela na místě tyto odvedence zařadit do kategorie „POTRAVA PRO DĚLA“.

Pozn.: tento postoj se mi podařilo v roce 2016 prosadit proti vůli ministra Stropnického (ANO), generálního štábu AČR, poslanců ODS i ČSSD a povinné odvody bez následného vojenského výcviku byly definitivně staženy z projednání v zákonodárném sboru.

7.      2% HDP na obranu na papíře vypadá velmi odpovědně a politicky hezky – nicméně v reálu je to údaj na dvě věci – zejména pro střednědobé a dlouhodobé plánování obranných kapacit prostřednictvím vojenských plánovačů a logistiků.

8.      Pokud místopředseda Výboru pro obranu říká, že na přípravu obyvatel k obraně vlasti a k přípravě na krizové situace neválečného charakteru nejsou peníze, pak žije někde úplně mimo realitu nebo vysloveně lže – obé je velmi špatně.

Pozn.:

„v šuplíku“ mám připravený „projekt“ k doplnění aktivity MO nazývané „POKOS“ (příprava občanů k obraně státu). Nevím, jaký rozpočet má POKOS ministerskými úředníky přidělen, nicméně podle veřejně prezentovaných informací tento projekt oslovuje cca 3 školy za měsíc s tím, že jde více méně o propagaci armády než o cokoliv jiného. A jenom základních škol je v ČR cca 5500! Můj projekt by vyšel na nějakých 100 milionů pro první rok a dále už jen každoroční udržovací náklady s tím, že by zajistil nikoliv prezentaci ale smysluplnou specializovanou brannou výuku na všech 5500 základních školách během roku s pravděpodobností, že by bylo lze i opakovaně.

Zároveň mám připraven návrh jak vyjít vstříc zájmu vysokoškoláků o přípravu na krizové situace v průběhu jejich studií cestou moderního pojetí kdysi realizovaných vojenských kateder při VŠ.

Pozn.: 100 milionů z 150 000 000 000 miliard rozpočtu MO činí 0,15% tohoto rozpočtu!!!

9.      Slyšet evropské politiky mluvit o povinné vojenské/krizové přípravě je ve světle rozkladu všech nosných hodnot Západu úsměvné. Ve společnosti, která klade důraz pouze na práva občana a nikoliv i na jejich povinnostech vůči společnosti, kde „práva a svoboda“ menšin nabývá rozhodujícího vlivu ve společnosti nelze v podstatě ani pomyslet na slovo POVINNÉ, POVINNOST, aniž by to rozpoutalo hon na čarodějnice.

-         Občanský vztah k obranyschopnosti, schopnosti čelit krizím je nutné budovat již o útlého věku, teprve poté lze politicky apelovat na novou populaci a s jejím souhlasem zavést tuto povinnost

-         První skupina odvedenců, která návazně a nevyhnutelně absolvuje prezenční branně-bezpečnostní výcvik, by měla být s předstihem definována početně – cílem by mělo být, například, první rok aplikace „odvedení a souběžného vycvičení“ 25 000 občanů a tento počet následující roky postupně zvyšovat tak, aby do deseti let měla ČR k dispozici od 500 000 do 1 000 000 znalostně a dovednostně připravených občanů. Vzorem je pro mne Izrael a nikoliv Švédsko ale Švýcarsko.

-         nikoliv však docházkově či prostřednictvím „kempů“ – to je vhodné tak pro školáky v rámci branné výchovy/přípravy obyvatel na krizové situace

Pozn.:

a)      otázka vzniku „domobran“/skupin „územní obrany“ byla vládou Babiše a Hamáčka postavena mimo zákon, aniž by se jakkoliv hledal způsob, jak lidem umožnit tuto nesmírně cennou společenskou aktivitu realizovat

b)      dodnes nebyla uspokojivě/synergicky efektivně vyřešena spolupráce branných a bezpečnostních složek (státního monopolu na násilí) s nestátními bezpečnostními subjekty (myslivci, zhruba 300 000 legálních držitelů zbraní/z toho cca 20 000 držitelů dlouhých zbraní, Soukromé bezpečnostní služby atd.)

c)      dodnes není ani náznakem řešen centralizovaný nákup/akvizice vybavení pro branně-bezpečnostní složky,

d)      věda, výzkum a vývoj v oblasti obrany a bezpečnosti je zcela neodpovědně poddimenzován, nemáme uspokojivě vyřešenu problematiku eventuálního přechodu na válečnou výrobu/ekonomiku, nemáme k dispozici podniky zvláštního určení atd.atd.    

e)       aktuální politici, vysocí důstojníci a vysocí úředníci jaksi stále nepochopili, že „rybník“ občanů ochotných sloužit jako profesionálové v branně-bezpečnostních složkách „je už vyloven“!

Že mnoho občanů dobrovolně ochotných a připravených se zapojit do obrany státu a řešení krizových a postkrizových situací (bez ohledu na politické postoje J) nikdy neoblečou uniformu jako zaměstnanci státu, nikdy nevstoupí do Aktivní zálohy.

f)       celý cirkus kolem legálního držení zbraní, postavení domobran mimo zákon je dle mého soudu jen příznakem, důsledkem strachu státní moci, politiků, kteří postrádají důvěru většiny občanů, z možné ztráty již výše zmíněného monopolu na násilí.

g)      Dalším závažným problémem „resortismus“ nejen mezi jednotlivými branně-bezpečnostními složkami, ale i „resortismus“ uvnitř těchto složek, nemluvě o zvýšeném skupinovém egu a ješitnosti těchto složek

Poznámka na závěr: už nemám k dispozici informace, které jsem měl jako poslanec, jako místopředseda Výboru pro obranu, jako předseda podvýboru pro nákupy a akvizice AČR/MO a jako předseda komice pro kontrolu činnosti Vojenského zpravodajství (mimo jiné), nemám k dispozic kancelář, asistenty, stovky úředníků ….

Ale nejsem jeliman a jsem, zejména pokud jde o obranu a bezpečnost lidí žijících v ČR, naopak jsem velmi nespokojený občan, jsem zděšen z toho, koho a za co si v této oblasti platíme. Nevycházím z rozdílnosti politických postojů, vycházím z toho, že střela, granát, raketa, virus, smrtící jed, radioaktivita nerozlišuje mezi těmi, kteří sdílejí či nesdílejí stejné politické postoje.