Jedním z bojovníků SNP byl i komunista Jan Šverma, u jehož sochy se v den výročí každý rok objevují květiny a svíčky. Stejně jako jeho pomník rozkvetly po celém Slovensku v těchto dnech stovky a tisíce pomníků padlých hrdinů SNP, a to nejen na středním Slovensku, kde byly boje nejprudší.
Jan Šverma však nebyl jen odvážným mužem SNP. Byl právníkem, komsomolcem, odborářským předákem, partyzánem, ale i hrdým Slovanem, vlastencem i internacionalistou, vypravěčem napínavých příběhů a oblíbeným společníkem se smyslem pro humor. Tak na něho vzpomínali jeho blízcí, kteří vstoupili do jeho – pouhých 43 let dlouhého – života.
Šverma přišel na Slovensko, aby jako komunistický poslanec podpořil úsilí slovenského lidu stavějícího se na odpor nacismu. Krátce před 10. listopadem 1944, kdy vyhasl jeho nadějný život, byl vyzván k návratu do Moskvy. Odmítl se slovy: »Celý život bych se musel stydět, kdybych opustil slovenský lid v okamžiku tak vážného nebezpečí. Přijel jsem na Slovensko nejen pronášet projevy a psát články, ale i bojovat se zbraní v ruce.«
Toto rozhodnutí se mu stalo osudným a 10. listopadu 1944 při ústupu partyzánské jednotky přes vrchol Chabenec zemřel zimou a vyčerpáním. Slovenské národní povstání hodnotil Jan Šverma především jako boj za obnovení Československa: »…boj slovenského lidu je nesmírným přínosem pro celý náš československý osvobozenecký boj, pro společný boj všech našich národů proti společnému nepříteli a za společný cíl – za lidovou demokratickou sociálně i národnostně spravedlivou Československou republiku.«
Národní hrdina Jan Šverma byl významnou osobností nejen komunistické strany a dělnického hnutí, ale celé Československé republiky. Jako jediný poslanec předválečného Národního shromáždění položil život v boji proti fašismu se zbraní v ruce, přesto musela být jeho socha z tehdejšího Švermova mostu odstraněna stejně jako jeho jméno ze stanice metra Jinonice. Tak se nová doba staví ke svým hrdinům.
Vzpomeňme památky nejen Jana Švermy, ale všech hrdinek a hrdinů SNP, kteří mnohdy s holýma rukama vyšli vstříc nebezpečí s myšlenkou na svobodu a mír. Odkaz povstání si ale nestačí jen připomínat. Musí se stát odkazem každodenně žitým. A není lepší způsob, jak vyjádřit účtu a vděk všem, kteří se v minulosti postavili proti fašismu, než že nadchneme mladé lidi pro myšlenky antifašismu v míru.