Jinou otázkou je, že konkrétní státní zástupce při projednávání konkrétního případu musí mít zajištěnou procesní nezávislost a sám musí být nestranný, tj. nesmí nikomu stranit, nikoho zvýhodňovat či znevýhodňovat, a to ani podle přání vlády, ani podle převažujícího veřejného mínění (což se dnes poněkud zapomíná).

Sovětská prokuratura se vyznačovala dvěma nebezpečnými prvky. Prvním byla vysoká míra centralizace, kdy generální prokurátor byl úplným pánem nad soustavou a mohl do kteréhokoli případu ze své pozice zasahovat, a druhým byl takzvaný všeobecný dozor nad dodržováním socialistické zákonnosti, kdy generální prokurátor směl vstupovat do všech právních sporů, tedy nejen trestních, ale i civilních, obchodních či správních, a tam prosazovat své pojetí práva.

Hlavním výdobytkem porevoluční úpravy zákona o státním zastupitelství bylo právě odebrání všeobecného dozoru a vysoká decentralizace soustavy. A od dob působení Marie Benešové – dnes mimochodem vysoké představitelky ČSSD – se v čele státního zastupitelství stále objevují nové a nové pokusy tento model změnit. Výrazně posílit postavení nejvyššího státního zástupce a výrazně posilovat i netrestní dozor. Proč má však mít nejvyšší státní zástupce pravomoc vstoupit do každé skončené věci a možnost znovu ji otevřít? Nehrozí v takovém případě, že celá struktura může být ovládnuta pomocí jednoho dosazeného člověka?

Dnešní spor o soustavě státních zastupitelství není ve skutečnosti o její nezávislosti na moci výkonné, ale o autonomii jejích článků. Osobně jsem více zastáncem západních modelů nezávislosti jednotlivých státních zástupců než vysoké autonomie jednoho nejvyššího a nejmoudřejšího prokurátora. S nejvyššími a nejmoudřejšími máme v historii své zkušenosti. Proto říkám ne sovětskému modelu prokuratury.