Obzvlášť smutné je, že k marginalizování či dokonce potlačování občanské společnosti, byl v posledních deseti letech využíván i Pražský hrad. Tím spíš je potřeba se vymezit proti Klausově boji s “enviromentalismem”, “lidskoprávismem” a dokonce s “homosexualismem”.

Připomeňme si jen pár perliček pocházejících od stávajícího prezidenta:

„Ekologové hovoří o záchraně planety. Od čeho? A od koho? Jednu věc vím – musíme zachránit planetu – a sami sebe – od nich.“

„Aktivity neziskových organizací představují nové formy ohrožení lidské svobody, kterou zejména my, kteří jsme prožili komunismus, bereme nesmírně vážně.“

„Občanská společnost je polemikou se svobodnou společností a je povinností každého demokrata ze všech svých sil do konce svých věků proti ní bojovat.“

Často dostávám otázku, jaké kroky budu já sám v případě zvolení v této oblasti činit. Tak tedy: Budu především aktivně hájit zájmy občanů a budu zásadní politická témata diskutovat jak s reprezentanty politických stran, tak i se zástupci občanské společnosti. Nebudu se vymlouvat na nedostatek pravomocí v exekutivní oblasti: občanský sektor sice nemá implicitně pravomoci žádné, přesto silně neformálně ovlivňuje směřování naší společnosti. Ostřelovat z Hradu všechny autentické aktivity občanů mimo strukturu politických stran odporuje mému pojetí prezidentské funkce. Chci být prezidentem, který nepreferuje jednu skupinu občanů před skupinou jinou. Například členy politických stran před zástupci občanské společnosti. I když přiznávám, že bych si přál, aby těch členů politických stran bylo co nejvíce…

Pro prezidentskou funkci je občanská společnost indikátorem společenských nálad a cenným partnerem pro diskusi. To se samozřejmě týká i neziskových organizací. Rozhodně bych nepostupoval jako Václav Klaus, který brzy po svém nástupu vysídlil neziskovou organizaci Člověk v tísni z areálu Pražského hradu a posléze na Radě Evropy označil neziskový sektor za hrozbu demokracii. Dlužno podotknout, že jediný kdo mu tenkrát tleskal, byl Vladimír Putin… Dobře si pamatuji, že Charta 77 a studentské hnutí na sklonku osmdesátých let byly také „jen“ aktivitami občanů.

Jedním z klíčových témat občanské společnosti je rovnost. Ta se netýká jen ochrany menšin, ale třeba také dalšího zrovnoprávňování žen, zejména v přístupu k politickým funkcím. Ženy tvoří v naší společnosti většinu, a přesto je jejich zastoupení například v exekutivě tristní. Dva premiéři, Miloš Zeman a Petr Nečas neváhali jmenovat vládu zcela bez žen. Nezastírám, že se jmenováním vlády bez účasti žen, bych měl jako prezident republiky problém. Prezident může také přispět k odstraňování sexismu z celospolečenské debaty. Obávám se, že například způsob, jakým o ženách mluví a vtipkuje Miloš Zeman, sexistické stereotypy spíše utužuje. Snad nejznámější jsou jeho někdejší výroky na adresu Petry Buzkové…

V otázce sňatků lidí stejného pohlaví jsem v rámci sociální demokracie prosazoval zákon o registrovaném partnerství, přestože si uvědomuji, že byl pouze kompromisním řešením. Jako prezident republiky bych využil všech prostředků, které by mi tento úřad dal, k prosazení obdobné úpravy i do nového občanského zákoníku. Obecně bych se snažil vést veřejnou diskuzi na toto téma ke stavu, kdy se smažou rozdíly mezi sňatkem a právně uznanou formou partnerství osob stejného pohlaví.

Jsem pro adopci dětí páry stejného pohlaví - a sice proto, že při adopci dětí je nutné za všech okolností stavět na první místo zájmy dítěte. Pokud se má stát rozhodovat mezi individuální výchovou dítěte a jeho dospíváním v ústavní péči, vždy budu prosazovat první variantu. Láska a péče adoptivních rodičů se nedá srovnat se sebelepší ústavní péčí.

Uvědomuji si, že občanská společnost je též citlivá na problémy soužití většinové populace s Romy. Ve chvíli, kdy se rozhoří podobný problém, jakého jsme byli loni svědky ve Šluknovském výběžku, hrozí nepokoje a ve společnosti se zvedá extrémní nálada, je na čelných představitelích státu, aby za pomoci své autority iniciovali uklidnění situace. To se vloni nestalo - a to byl jasný signál společnosti, že tyto extrémní postoje jsou akceptovatelné.
V první řadě si musíme říct, že vytváření tzv. vyloučených lokalit, kde dochází ke koncentraci sociálně znevýhodněných, především Romů, mimo městské prostředí, je obrovská chyba státu. Byl to velký omyl, že stát dovolil městům takto se zbavit problému a odsunout ho na okraj. Dochází tím ke koncentraci problémů, které se multiplikují a stávají se neřešitelnými – chronická nezaměstnanost, předluženost, lichva apod.

K postupnému řešení vedoucímu ke změně nepříznivého stavu musí patřit decentralizování postižených lokalit a systematický program, který si bude klást za cíl vzdělávání vyloučených lidi či pomoc s uplatněním v práci. Tím vznikají pozitivní příklady. Je potřeba Romy mnohem více zapojovat do řešení problémů, pomocí „pozitivní diskriminace“ zvyšovat počty romských asistentů, policistů a učitelů. Je to prospěšné pro celou společnost, není to žádná podpora „flákačů“.

Našli bychom ještě celou další plejádu otázek souvisejících s občanskou společností a naplňováním ideálu rovnosti. Úkolem příštího prezidenta bude věnovat se každé z nich zodpovědně a poctivě. Jinak sotva přesvědčí občany, že je především jejich reprezentantem, a nikoli pouze vyslancem úzkých ekonomických či politických zájmových skupin.

(Text vychází z odpovědí na otázky pořadatelů Prague Pride 2012 před debatou prezidentských kandidátů k lidským právům, občanské společnosti a právům LBBT osob)