Výsledek? V zemi dnes opět vládne radikální islamistické hnutí Tálibán, které se ovšem celkem úspěšně klaní před mocnou sousedící Čínou (ta nedávno jmenovala do Afghánistánu svého plnohodnotného velvyslance, což je světové unikum, protože po nástupu Tálibánu to ještě nikdo jiný neudělal). Ale na tom nedosti.

Na právě proběhlém trans-himálajském regionálním fóru pravil tálibánský ministr zahraničí Muttaqi, že teroristické hrozby Číně jsou výzvou i pro ně samotné. Měl tím samozřejmě na mysli tzv. Islámské hnutí východního Turkestánu, které operuje z afghánského území a v ujgurské provincii Sin-Tiang podporuje separatistické protičínské nálady, které naopak Čína tvrdě potlačuje. Na to ihned zareagoval čínský ministr zahraničí Wang, který vyjádřil naději, že se Tálibánu podaří toto pro-ujgurské hnutí zcela eliminovat.

Takže abych to shrnul: Vyústěním dlouholetého západního úsilí o demokratizaci Afghánistánu byl návrat Tálibánu, který dnes mj. pomáhá Číně proti Ujgurům, kvůli nimž parlamenty evropských zemí přijímají protestní rezoluce o genocidě a uvalují sankce na čínské úředníky, na které Čína reaguje vlastními sankcemi vůči EU.

Výsledkem těchto sankcí je třeba zablokovaná ratifikace již podepsané investiční dohody mezi EU a Čínou. Neschválení této dohody zase znamená, že EU nemá právní rámec, v němž by mohla např. řešit otázku dumpingového dovozu čínských elektroaut do Evropy, a je tak nucena hrozit Číně obchodní válkou. Ta opět vyvolá jedině reciprocitu druhé strany a neprospěje nikomu.

Dokonalý paradox a zároveň case study, jak chybná politická rozhodnutí mohou vyvolat neblahé důsledky i po desetiletích.