Je to pro mě otázka zásadní důležitosti a dokud budu živ a zdráv, vždy tam v tento den budu stát. Proto, abych vzdal hold všem hrdinům boje proti genocidní a likvidační německé okupaci naší vlasti.

Vyznamenaní a poplivaní hrdinové

V loňském roce vyhověl prezident Miloš Zeman mému návrhu na udělení státního vyznamenání oněm devíti studentským předákům popravených Němci v Ruzyni před 84 lety a udělil jim Medaile za hrdinství.

Já za to chci prezidentu Miloši Zemanovi ještě jednou ze srdce poděkovat - protože si dovedu představit, jak by s tímto mým návrhem naložil jeho nástupce v úřadu prezidenta a že by tito národní hrdinové nejspíš už nikdy státní vyznamenání nedostali a upadali by v zapomnění, což se nesmí stát.

Ostatně, prezident Zeman i já jsme si to za udělení tohoto vyznamenání od protinárodních progresivistů a aktivistických novinářů a historiků pěkně „schytali“. Zejména od České televize.

Což o to, mně to nevadí, jsem zvyklý chodit s kůží na trh -
ale nejhorší bylo, že tato smečka v honbě na nepohodlného opozičního politika poplivala památku a hroby těchto studentských hrdinů takovým způsobem, že by od nich ani pes onu pověstnou kůrku nevzal.

Udělala z nich de facto proněmecké kolaboranty, kteří v roce 1939 dostali jen to, co si zasloužili - kolaboranty, kteří nemají na české státní vyznamenání právo.

Pro tohle jednání neexistuje žádné omluvy, tato štvanice na mrtvé, kteří se nemohou bránit a která závažně ublížila i jejich žijícím příbuzným, se zařadila mezi  největší hanebnosti moderních českých dějin.

Falšování dějin nabírá na intenzitě

Nejde o nic menšího, než o součást koordinovaného a již delší dobu trvajícího útoku na národní povědomí, na skutečné vlastenectví a na protiněmecký odboj - o součást tlaku na přepisování dějin, zejména, co se týče druhé světové války a popisu jejích příčin, průběhu a výsledku.

Ano, jde o revizionismus, který má v očích nejmladších  - a budoucích - generacích Čechů vzbudit dojem, že německý nacismus a režim třetí říše byl v podstatě jen trochu přehnanou formou jinak dobré myšlenky boje proti komunismu a Sovětskému a že jeho představitelé a jeho pomahači, například banderovci, vlasovci nebo ustašovci, byli v ojedinělých případech maximálně trochu zdivočilí bojovníci za jednotnou Evropu pod německým vedením.

A že naši osvoboditelé od německé hrůzovlády, která stála životy 360 tisíc Čechoslováků, byli okupanti a zločinci, kteří si nezaslouží vzpomínku, úctu a už vůbec ne sochy a pomníky.

Je mi z toho zle a nepřestanu křičet, že pravda je jiná, opačná.

Projevy tohoto trendu kolem sebe vidíme dnes a denně.

A nejde jen o ono novodobé obrazoborectví - o odstranění sochy maršála Koněva a dalších památníků připomínajících, že naši vlast z největší části osvobodila Sovětská armáda spolu s rumunskými vojáky, anebo naopak o adoraci pronacistických sil individui typu řeporyjského starosty.

Útok na naši státnost je veden zevnitř

Důležitější a nebezpečnější jsou věci, které přímo ohrožují naši státnost, naši suverenitu, anebo poválečné majetkové jistoty českého státu a českých občanů.

Hovořím o dlouholetém a stupňujícím se podlézání části českých politiků a politických stran sudetoněmeckému landsmanšaftu, tedy následovníkům Konráda Henleina a K.H. Franka, politických vůdců českých Němců, kteří zničili předválečné Československo, umetali cestu Hitlerovi k okupaci naší země a pak se na ní aktivně podíleli jako kati českých vlastenců.

Někteří současní čeští vládní politici lidem, kteří se k odkazu těchto zločinců hlásí, tleskají, oslovují je „Milí krajané“ a nabízejí jim, aby svůj příští sjezd uspořádali v České republice.

Všichni zde, v Ruzyni, Němci popravení vlastenci, stejně tak jako třeba kapitán Morávek, Kubiš s Gabčíkem a další hrdinové protiněmeckého odboje se musejí dnes v hrobě obracet.

Kdo dnes nekritizuje a neodsuzuje naprosto správný a spravedlivý poválečný odsun Němců, je označován ze nelidského grázla a sociopata.

Každý, kdo nesměle prohlásí, že nám Němci dosud nezaplatili stovky miliard korun válečných reparací, je prohlášen za nepřítele a narušitele vynikajících česko-německých vztahů.

Mimochodem, toto mi v různých variacích odpověděl každý náš ministr zahraničí, kterého jsem se ptal na to, proč nevymáháme po Německu tyto válečné reparace, o kterých rozhodla poválečná pařížská konference a které mají jednoznačný a nezpochybnitelný mezinárodněprávní základ.

Zločinci včerejška jsou dnes vydáváni za hrdiny. A naopak.

Novodobí kolaboranti a zrádci

Takže na jedné straně odmítáme žádat po Německu reparace, které nám po právu náleží - a na straně druhé prezident tohoto státu lobuje za to, aby další kolaboranti s Hitlerem, rod Lichtenštejnů, který na Moravě mimo jiné financoval sudetoněmecké jednotky SS, dostali mimosoudně od České republiky nazpět ohromný majetek, který jim byl zabaven na základě Benešových dekretů - jde asi o pět hradů a zámku, včetně chráněných památek UNESCO nevyčíslitelné hodnoty, a o desítky tisíc hektarů zemědělské půdy a lesů.   A o veškeré další výnosy z tohoto majetku.

Toto jsou dnes priority našich nejvyšších ústavních činitelů.

Vděk a úcta hrdinům

Bez ohledu na zmíněné, aktuální a znepokojivé snahy určitých politických a dalších kruhů o přepisování historie druhé světové války platí, že všichni občané, kteří se postavili německé okupační moci na odpor, civilisté i vojáci, si zaslouží náš neskonalý obdiv, úctu a vděk.

17. listopadu 1939 dopoledne bylo v Ruzyňských kasárnách popraveno 9 studentských předáků.

Poprvé byla tehdy Němci na území českých zemí použita metoda tzv. Sonderbehandlung, což je, přes eufemisticky znějící český překlad „zvláštní zacházení“, synonymum pro popravu bez soudu.

Nesmíme zapomínat ani na to, že hlavním iniciátorem této akce a následných likvidačních opatření vůči českým studentům byl tehdejší státní tajemník Úřadu říšského protektora K. H. Frank, tedy pohlavár takzvaných sudetských Němců.

I toto mějme na paměti, když dnes kdokoli hovoří o tom, že bychom se měli sudetským Němcům pomalu omlouvat za způsobená příkoří.

Popravení studenti byli etalonem neokázalého, přirozeného
a čistého hrdinství a vlastenectví. Byli to zároveň velmi mladí lidé, lidé na prahu života, ve věku, kdy by v normální době studovali, připravovali se na svá budoucí povolání a zakládali rodiny.

Byli to kluci, kterým byli v průměru okolo 25 let.

Ačkoliv byli tito studenti svým sociálním původem, odborným zaměřením, vírou a politickým přesvědčením různorodí, jedno je spojovalo:

Byla to odvaha a odhodlání bojovat proti společnému nepříteli, proti vetřelci a okupantovi - a ochota položit své životy za zájmy a za přežití svého národa a státu.

Zvláště v dnešní době, charakteristické frontálním útokem na všechny tradiční hodnoty, včetně vlastenectví a národního cítění, je naprosto zásadní si to připomínat.

Připomeňme si proto tedy těchto devět Němci zavražděných vlastenců:

Marek Frauwirth, Jaroslav Klíma, Josef Adamec, Jan Černý, Bedřich Koula, Josef Matoušek, František Skorkovský, Václav Šaffránek, Jan Weinert.

Děkujeme Vám a nikdy na Vás nezapomeneme!