My jsme tehdy také stávkovali. Ač mladí, vlastně ještě děti, stáli jsme s rodiči na přeplněném náměstí a cítili, že prožíváme opravdu důležité chvíle. Že jsme součástí neuvěřitelné lidské síly, která může změnit vše.

Je to 34 let. A 27. listopadu se opět koná stávka. Lidé jsou naštvaní, že mocní neplní své sliby. Lékaři nechtějí být nuceni pracovat stovky hodin ročně přesčas. Učitelé a další zaměstnanci škol mají strach, že přijdou o možnost zajistit dětem kvalitní vzdělání a potřebnou péči. Lidé ve fabrikách se bojí drahých energií. Nejistá budoucnost doléhá na stále větší množství lidí.

Je to úplně jiná doba. Dnes lidi do stávky ženou zcela jiné důvody než tehdy před lety. A možná právě proto je dobré se ohlédnout a využít dějinné shody, abychom se zamysleli nad tím, proč po tolika letech znovu tisíce lidí zastaví práci.

Někdo to těžko snáší. Když jsem poprvé použil historickou paralelu těchto dvou stávek, pamětníci se na mě obořili. Prý znevažuji odkaz revoluce. Prý mladým dávám špatný příklad a navádím je, aby si nevážili všeho, co jsme jim tu vybudovali. Prý je třeba na minulost hledět s úctou a vážit si všeho, co se za ty desítky let podařilo. A ti mladí si toho neváží. Mají pocit, že na vše mají nárok, nic si nemusí zasloužit. Řeší každou pitomost a málo se snaží. Ti starší pak zapomínají, jak se žilo před listopadem a prosazováním svých zájmů riskují, že se vše vrátí zpět. Komunisté, kteří se stali oligarchy zneužijí situace, uchvátí moc a opět se rozpomenou na své mladické politické začátky. Političtí gauneři, kteří se neštítí ničeho, poštvou lidi proti sobě a pak nás zavlečou do svých her. Nebylo by to poprvé a koneckonců máme docela čerstvé příklady takového vývoje i v nedalekých zemích.

I já mám strach o demokracii v naší zemi. Moc dobře vím, kdo je v čele marketingových hnutí a co jsou ti lidé zač. Vím, že se neštítí ničeho a že jsou to „lidé s kusadly“. Jenže ani to nesmí být důvodem k tomu, aby byli lidé umlčováni. Žádná vláda nesmí tuto část opozice použít jako argument, který lidem brání hájit svá práva. Lidé mají právo se ozvat. Každý, kdo byl oklamán, má právo nahlas křičet, že mocní jsou podvodníci. Každý nesplněný slib si zaslouží být pojmenován. A každý, kdo jej mohl splnit a neudělal to, si zaslouží veřejný „pranýř“. Politik, který to neuznává, není demokrat. A zaslouží si vyhazov. Tak to prostě je.

Tento text nepíšu proto, abych propagoval politiku Sociální demokracie. Nenajdete v něm ani naše návrhy řešení, ani program. Žádná hesla. Píšu to proto, že chci, abychom se skutečně poctivě podívali na těch 34 let. Bez patosu a bez oslavných floskulí. Bez toho, abychom nutili dnešní mladou generaci, aby každoročně trávila listopadové dny opakováním frází o tom, jak je vděčná všem těm „hrdinům kapitalistické práce“ za všechnu tu nádheru, za ten ráj na zemi.

Tehdy lidé nestávkovali za to, aby vládli dnešní mocní. Nesnili o drahých energiích a dvojciferné inflaci. Nebojovali za stamiliardové deficity veřejných rozpočtů. Vlastně asi jen málokdo z těch milionů lidí měl konkrétní představu o tom, co bude za třicet let. Ale jsem si jistý tím, že to byl boj za právo na odpor a právo dát najevo svůj názor. Jsem si jistý, že náš československý Listopad byl především symbolem toho, že se nenecháme okřikovat a strašit. Že svobodu a demokracii chceme žít, ne slavit.

A právě proto jsem přesvědčen, že dnešní stávka je tím nejlepším důkazem, že to všechno mělo smysl. Právě to, že se lidé vzepřou, když cítí nespravedlnost, to je to nejlepší, co jsme si mohli přát. A že to někdo zneužije? Tak si to slízne příště. Žádný strach!