když jsem byl vyzván, abych se vyjádřil k těm věcem týkajícím se legislativní rady vlády a připomínkového řízení a akcentování takových těch tvrzených nedostatků, že to neviděla připomínková místa a neviděly to struktury legislativní rady vlády, že by to jinak dopadlo jinak a pak jste se ptali, proč tam mám tolik těch materiálů, tak vlastně zákon o správě voleb tady v posledních pěti letech figuroval v nejrůznějších obměnách. Ty obměny mám před sebou a je potřeba si říct, že s tím začalo Ministerstvo vnitra za Babišovy vlády a v roce 2019 ministr vnitra Hamáček vlastně připravil zákon o správě voleb, kdy tím ideovým důvodem, proč zákon o správě voleb, bylo to, že máme vlastně šestery volby, pět volebních zákonů a vždycky na začátku těch volebních zákonů jsou takové ty obecné věci, jak se ustanovují volební komise, jak se počítají hlasy, kolik je těch volebních dnů a podobně.
To je potřeba seskupit vlastně to jednoho návrhu. No a ten jeden návrh, ten obecný, to byl ten zákon o správě voleb. A ten zákon o správě voleb přinášel několik novinek. Mimo jiné těmito novinkami bylo hlasování pouze v pátek, pak korespondenční hlasování v zahraničí, o čemž hlasujeme teď, pak tam bylo hlasování v předstihu, to se týkalo České republiky, no a pak tam byla vlastně změna, že se nebudou doručovat volební lístky předem a budou jenom ve volebních místnostech.
Tenhle materiál byl vypuštěn do připomínkového řízení 18. 10. 2019 a vlastně připomínkové řízení trvalo měsíc. 27. 1. 2020 byl ten návrh zákona předložen vládě, a to s rozpory Ministerstva spravedlnosti, Pardubickým krajem, Svazem měst a obcí, Jihočeským krajem, Libereckým krajem, Plzeňským krajem a zmocněnkyní pro lidská práva, kterou v tehdejší době byla paní profesorka Válková. Ty rozpory spočívaly v tom, že Ministerstvo spravedlnosti, tehdejší ministryně Marie Benešová, nesouhlasilo s návrhem, aby se volby konaly vždy jen jeden den, ale předkladatel považuje jednodenní hlasování za jeden ze základních prvků předkládaného materiálu a na navržené úpravě trvá.
Zmocněnkyně vlády pro lidská práva profesorka Válková požadovala, aby v rámci podpory osob znevýhodněných při právu volit bylo umožněno voliči, který se potřebuje ze zdravotních nebo jiných vážných důvodů seznámit s obsahem hlasovacích lístků přede dnem voleb, požádat o jejich zaslání. Předkladatel tomu taky nevyhověl, protože říkal, že to je kruciální podstata té úpravy. No a ostatní připomínková místa jako některé kraje a Svaz měst a obcí, ta nerozporovala ty korespondenční volby, rozporovala ten institut hlasování v předstihu.
Takže tento materiál byl předložen strukturám legislativní rady vlády a byl zařazen na projednání třech komisí - komise pro správní právo, finanční právo a komise pro hodnocení dopadu RUA. A všechny tyto komise ten návrh doporučily ke schválení a nikdo nenamítal protiústavnost toho celého. Bylo dokonce naplánováno, že by se to mělo projednat i na velké legislativní radě vlády. K tomu ale nedošlo a nedošlo k tomu vlastně ze dvou důvodů.
Ten jeden důvod byl vlastně epidemiologický, že to byl jako počátek toho prvního nouzového stavu a už se řešily trošku jiné věci. A druhý důvod byl vlastně ryze právní, kdy tehdejší předsedkyně legislativní rady vlády Marie Benešová usoudila, že vlastně není možné nic dalšího očekávat na té velké legislativní radě vlády, kdy protiústavnost nikým namítána nebyla a kdy pracovní komise v tom zásadní rozpory neměly.
Takže nakonec vlastně i se shromážděním všech podkladů k tomu bylo vydáno doporučující stanovisko předsedkyně legislativní rady vlády Marie Benešové. A rozhodně, pokud se bavíme, jestli tam byly nějaké problémy, taky ty nikdy nebyly spatřovány v korespondenční volbě, ale byly spatřovány spíš v tom institutu hlasování v předstihu. Tento materiál byl předložen na vládu někdy v březnu 2020 a tehdejší premiér Andrej Babiš do konce funkčního období té vlády to vlastně do vlády nedal, takže tento materiál projednán nebyl.
Teď ta geneze zákona o správě voleb byla už vlastně v této Poslanecké sněmovně, kdy naše vláda ten zákon o správě voleb vlastně předložila, ne s tou korespondenční volbou, včera to tady vysvětloval pan ministr Rakušan, že to je vlastně v zásadě jako tak kolizní věc, že asi je jednodušší vlastně o tom diskutovat separátně, kdy na těch ostatních institutech vlastně ta shoda víceméně je. Známe tu genezi, byly problémy vlastně s dvoudenním hlasováním nebo s jednodenním, dvoudenním. Proto vlastně vznikla politická dohoda, že se vlastně udělal souhrnný poslanecký návrh. Ale vlastně textace toho zákona o správě voleb je vlastně ta textace, která - kdybych to měl vyjádřit jako procentuálně, 95 % zhruba toho textu - je už toho starého připraveného materiálu ministrem Hamáčkem. Samozřejmě nejsou tam vlastně ty věci, které budily ty největší kontroverze, což byla ta volba v předstihu.
Ale kdybyste si to chtěli i textově prostě srovnat, že nejde vlastně o nic jako výjimečného, tak vlastně to, co se mění, nebo to, co je v § 56, tak je to v bývalém § 56, to, co je v § 57, tak je v bývalém § 57 a teď to, co je navrhováno v tom § 57 a) je bývalý § 58. A tak to potom jde o jedno jako nahoru. Vlastně se z toho rozhazuje tím, že tam z toho byla vykousnutá ta volba v předstihu. Proto... Ale jinak jako textace těch odstavců je v zásadě prostě jako totožná. Takže já mám za to, že opravdu i ta evaluace nebo ta zpětná vazba, kterou lze očekávat od připomínkového řízení, eventuálně projednání nějakými pracovními komisemi, je legislativní rady vlády poskytnuta byla a nikdo protiústavnost nenamítal.
Pokud se mám vyjádřit k dalšímu tématu, které tady rezonuje, odstíněno jako v různých jako nuancích, a to je to Family voting. Jednak někteří řečníci koaliční, tak i opoziční občas v té argumentaci používají i pasáže, které jsou zpracované v rámci Benátské komise, které se týkaly vlastně distanční volby. Já ty materiály znám víceméně tři, tak vlastně Benátská komise, když to nějakým způsobem hodnotí napříč vlastně Radou Evropy, tak ona vlastně jako upozorňuje na ten efekt toho Family votingu, ale vlastně nikdy se vůči tomu jako nevymezuje tím způsobem, že, protože je tenhle ten efekt, tak musíme vlastně celý ten koncept korespondenční volby jako opustit, že je to špatně.
Takže vždycky je to tam tak jako zmíněno, abychom o tom věděli, abychom měli jako jisté tušení souvislosti s tím, ale jako ten fenomén tady bude při jakémkoliv typu volby; možná je trošku více zvýrazňován u té distanční volby. A pokud tedy Benátská komise nabízí, ona ho moc jako většinou nenabízí, on to je spíš popis té situace, ale pokud nabízí nějaké řešení, které se pak víceméně i prokreslilo do argumentace spolkového soudu v Německu, když o tom rozhodoval, tak to řešení spočívá v akcentaci - a teď se bavíme o tom aspektu, o tom principu tajnosti té volby - tak vlastně uvádí, že je potřeba a odborná literatura už to uvádí dávno, je potřeba o té tajnosti nesmýšlet vyloženě jako o právu, ale akcentovat taky, že to je jako vlastně povinnost. A je to povinnost každého voliče prostě se tímto způsobem chovat a tu tajnost neohrožovat.
Na toto téma dokonce existuje i práce, která je už tedy starší, profesora Filipa, pozdějšího ústavního soudce, která vlastně jako dovozuje, že ta tajnost musí být vnímána jako povinnost, protože pokud by to bylo vnímáno jenom jako právo, které můžeme a nemusíme jako respektovat, tak potom - a všichni bychom to manifestovali, jak jsme v zásadě volili - tak ten poslední volič, který by chtěl hlasovat tajně, už stejně tajně jako nehlasuje.
Je to taková právní konstrukce, ale ta Benátská komise prostě tvrdí, musíte se na to dívat jako na povinnost, a pak je na tom voliči, aby si tu povinnost nějakým způsobem zajistil. Některé státy potom rozpracovávají tento koncept ještě tak, že chtějí manifestovat tu tajnost nějakým prohlášením, a proto ten lístek, ten evidenční, který se prostě hází do té obálky, kde funguje primárně jako evidenční doklad toho, že ten člověk už volil, aby nevolil dvakrát, tak se zároveň využívá vlastně k manifestování tajnosti té volby.
A když se podíváte do toho návrhu, tak vlastně i obsah toho lístku je řešen tak, že tam má být součástí toho text prohlášení, na kterém volič prohlašuje, že hlasuje osobně a místo pro podpis toho voliče. Takže tohle to je ten právní koncept, to je první část té rady Benátské komise, opravdu zdůrazňujte voličům, že to je jako nejen právo, ale také jejich povinnost, jak to zařídit.
A na druhou stranu potom ještě akcentuje tu věc, že samozřejmě nějaká manipulace musí být sankcionovaná. Já jsem vás poslouchal pozorně, i jsem se díval do textu trestního zákona, my to máme vyjádřeno tam obecně, já si myslím, že za mě by to asi obstálo, ale je to samozřejmě na diskusi, jestli ještě tu normu, která je obsažena jako v trestním zákoně, trošku jako neprokreslit více. Rozumím téhle té námitce.
No, a pokud jsem tady nakousl to rozhodnutí spolkového soudu Německa z roku 1967, tak tam vlastně ta ústavní stížnost byla vlastně odůvodňována tím samým, o čem se tady bavíme, jako Family voting a tajnost hlasování, a tak dále. A Ústavní soud na to tehdy vlastně řekl:
Je potřeba zajistit jako tajnost vlastně hlasování, aby se nedalo zjistit, kdo jak volil v průběhu celého toho procesu, a ta je zajišťována následovně. V okamžiku, kdy to házíte do těch obálek, je to vaše povinnost, tak si to musíte zajistit sami. V okamžiku přepravy je to kryto poštovním tajemstvím a v okamžiku, kdy se to dostane na tu ambasádu, tak už je ta procedura, která je vlastně popsaná, jako že když jsou ty obálky otevřené, takže se ty hlasy musí vyřadit a podobně. Takže tolik za mě k některým těm věcem, které tady zazněly.
