už jsem na toto téma tady vystupoval taky opakovaně i v prvním i v druhém čtení, kde jsem se snažil objasnit názor SPD na tuto problematiku, kterou je změna nebo novela občanského zákoníku, sněmovní tisk 241, kde vlastně hlavní téma této změny má být manželství pro všechny, ale nejen manželství pro všechny, ale hlavní je asi podle mého názoru problematika výchovy dětí v různém prostředí. A tady tato problematika je vlastně meritem celé této novely podle mého názoru. (Hluk v sále.)
Sice jsem byl za moji poslední přednášku nebo za poslední můj projev dehonestován nejen vámi, některými poslanci, ale i v masmédiích. Bohužel, nebo bohudík, i vzhledem k tomu, že celou tuto problematiku... Proto jsem se rozhodl, že vzhledem k tomu, že studuji tuto problematiku několik let již, a moje kritické myšlení mě přinutilo, abych se ještě hlouběji zabral do této problematiky, co se týká studia problematiky výchovy dětí v různém prostředí, a proto jsem začal hledat a studovat opravdu různé práce, vědecké práce, to znamená ne práce zadané nějakými lobbistickými organizacemi, jako jsou různé nevládní organizace nebo náboženské organizace, které se navzájem pochopitelně liší ve svých názorech na tuto problematiku.
Problematikou výchovy dětí v různém prostředí se zabývaly odjakživa vždycky - hlavně začínalo to, byly to americké instituce, tak jako problematikou různých sexuálních úchylek, tak i homosexuality. Chtěl bych jenom připomenout takový krátký výčet, vývoj názorů na homosexualitu a přenášení těchto názorů ze Spojených států prakticky do celého světa. Americká psychologická a psychiatrická asociace v roce 1952 zařadila homosexualitu mezi tzv. sociopatické poruchy. V roce 1962, zhruba za rok, už mezi sexuální deviace tato organizace zařadila. V roce 1973, za dalších 10 let schválila odebrání homosexuality z diagnostického statistického manuálu. V roce 1992 již dále nezařadila také Světová zdravotnická organizace (WHO) homosexualitu do desáté revize mezinárodní klasifikace nemocí.
A teď se zmíním trošku o chronologii české legislativy v této problematice. Když pominu ten fakt, že já když jsem studoval psychologii, psychiatrii a dělal zkoušku tady z těchto předmětů, tak byla homosexualita pořád řazena mezi sexuální deviace. Nicméně v Československu, nebo v České republice to už bylo vlastně, v roce 2006 byl schválen zákon 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství osob stejného pohlaví. 14. června 2016, to znamená za 10 let, zrušil § 13 odst. 2 zákona č. 115 z toho roku 2006, o registrovaném partnerstvím, a protože tento § 13 odst. 2 zcela vylučoval osvojení dítěte registrovaným partnerem. V roce 2018 byl předložen, to znamená za dva roky už po zrušení tohoto paragrafu, v parlamentu návrh novely občanského zákoníku rozšiřující manželství rovněž na svazky osob stejného pohlaví. Tenkrát o tomto sněm nerozhodl.
Nyní od června 2022 leží opět ve Sněmovně sněmovní tisk 241, který je předmětem našeho dnešního jednání, to znamená možnost umožnit uzavírání stejnopohlavních svazků, manželství a změnu nebo zrušení registrovaného partnerství na manželství. Zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství, svým paragrafem 13 odst. 2 zcela vyloučil osvojení dítěte registrovaným partnerem bez ohledu na další okolnosti, tudíž meritum problému dnes, proč je navrhovaná novela opakovaně předkládána ke schválení, je jednoznačně osvojení a výchova naší další generace v homosexuálním prostředí, v tzv. homoparentálních rodinách.
Já tady nebudu znovu opakovat to, co už jsem řekl ve svém projevu ve druhém čtení, kdy jsem se zmiňoval o protagonistovi LGBT komunity pana Hromady, herce Hromady před přijetím zákona o registrovaném partnerství, kdy sám se vyjádřil v České televizi na přímý dotaz paní redaktorky, že nikdy už tato komunita nebude požadovat, nebude mít jiné požadavky, co se týká výchovy...
...co se týká osvojení a výchovy dětí v homoparentálních rodinách, nebo v tom registrovaném partnerství tenkrát, které bylo schváleno. Ale po zrušení tohoto § 13 odst. 2 v roce 2016 ten pan herec Hromada přiznal, že to byla vlastně obezlička, která byla zakomponována do toho zákona 206, o registrovaném partnerství, záměrně, protože musela být zrušena Ústavním soudem postupně z toho důvodu, že existoval v té době ještě zákon o rodině, který umožňoval osvojení dítěte nebo pěstounskou péči o něj jak manželským párům, tak jednotlivcům, například i homosexuálním jednotlivcům za podmínky, že poskytují vhodné výchovné prostředí.
Proto je dlouhodobým cílem, aby registrované partnerství osob stejného pohlaví bylo možno postavit na roveň manželství, které umožňuje osvojení dětí homosexuálním jednotlivcům. Aby bylo tohoto cíle dosaženo, musí ještě proběhnout, a o to dneska jde, legalizace stejnopohlavního manželství. Od června tady leží tento tisk číslo 241 o možnosti uzavírání stejnopohlavního manželství a změnu registrovaného partnerství na manželství. Já jsem ve druhém čtení při projednávání této novely referoval o tomto faktu a referoval jsem také dost důkladně, jaký je rozdíl mezi manželstvím muže a ženy, jaký má potenciál naplnit všechny hlavní funkce rodiny a tak dál, přivést na svět další generaci a vychovat ji v nenahraditelném vzájemném nezastupitelném mateřsko-otcovském vztahu a vzoru. Nebudu to tady znovu opakovat, a proto jsem se chtěl jenom zmínit ještě o tom jednom zásadním posunu v mém projevu, a ten tkví v tom, že jsem se na základě odsuzování nejen vás jako kolegů tady poslanců, dokonce jste mě tady nutili k nějakým omluvám, rozhodl, že se spojím s profesorem Regnerusem, jehož studii jsem použil k definici rozdílů životních úspěchů dětí, které jsou vychovávány v homoparentálních a heteroparentálních rodinách.
Já tady tu tabulku klidně můžu znovu přečíst, můžu vám to znovu říct. Jsou tady jednoznačné rozdíly, které signifikantně prokazují, a také ten Regnerus ve své studii to uzavřel, že není možné dále tvrdit nebo není možné dále prosazovat tvrzení odborníků, že není rozdíl mezi výchovou v rodinách v homosexuálním prostředí a v rodinách v heterosexuálním prostředí. Mám tady tu tabulku popsánu a mohl bych vám ji tady klidně přečíst, ale nebudu zdržovat. Já vám řeknu jenom pár čísel třeba. Identifikuje se jako výlučný heterosexuál: V biologické rodině je to 90 %, v lesbických rodinách 61 %, v gay vztazích 71 %, při výchově jednoho rodiče 83 %. Žije stejnopohlavně, to znamená gay nebo lesbicky: V biologických rodinách jsou to 4 %, v lesbických vztazích 7 %, v gay vztazích 12 %.
Těch parametrů je tady spousta, nebudu je tady všecky jmenovat, ale já si myslím, že tady toto už samo o sobě stačí, že jsou to statisticky významná data z jednoho prostého důvodu, že tady tato Regnerusova studie je totiž jediná studie, kterou jsem měl možnost přečíst, a přečetl jsem jich stovky, která obsahuje 3 000 prvků. To znamená, z vědeckého, lékařského hlediska je to statisticky relevantní studie, která udává, nebo jejíž výsledky se dají hodnotit opravdu jako výsledky, které můžeme vzít v potaz a můžeme je brát za relevantní. Je na druhé straně pravda, že tato studie byla provedena na lidech vychovaných v různých typech partnerství nebo domácností, nebo jak bych to nazval, a je to studie retrospektivní u 3 000 takto vychovaných dětí od 18 do 35 let věku. Je potřeba objektivně přiznat, že ta databáze, se kterou pracoval, není dlouhodobou studií a tedy nemůže vysvětlit kauzalitu, proč vlastně tyto výsledky jsou takové, jaké jsou, mezi statistickými výsledky.
Jak uzavřel Regnerus tu studii, už jsem tady řekl. Přestože jsem použil tady tohoto pádného argumentu, byl jsem opravdu napadán na CNN Prima News, byl jsem nazýván homofobem, byl jsem nazýván různými jinými negativními názvy. Přesto si myslím, že není to úplně pravda, nemáte úplně pravdu z jednoho prostého důvodu, že moje studie není vůbec založena na tom, že bych měl nějaký negativní vztah k homosexuálům nebo ke vztahům takovýchto lidí, protože v SPD my nerozlišujeme člověka podle barvy kůže, výše konta v bance nebo nějaké náboženské orientace nebo sexuální orientace a tak dále. My se snažíme pokud možno co nejvědečtějšími a nejobjektivnějšími metodami zjišťovat, kde je pravda.
Proto jsem navázal vztah s profesorem Regnerusem ve Spojených státech s výzvou o vysvětlení, proč není tato jeho studie z roku 2012 v poslední době uváděna v oficiálním nejen jeho písemnictví, ale vůbec na celém světě byla stažena ze všech písemnictví. Profesor Regnerus mně odpověděl, že stále trvá na závěrech své studie z roku 2012 a navíc mi přeposlal přednášku, která byla doplněna o další studie, kterou přednesl ve Varšavě v roce 2021 na podobném fóru, a tato jeho studie měla vyjít ve sborníku, který ale po nedávných změnách ve vládě v Polsku bylo zakázáno zveřejnit. Doktor Regnerus mi sdělil, že bude proto hledat jinou formu zveřejnění a současně svolil, abych uvedl několik myšlenek z jeho přednášky, která se zabývá problematikou manželství pro všechny a výchovy dětí v těchto manželstvích.
Já teď s dovolením, pokud vás to zajímá, vám uvedu pár jeho myšlenek z této přednášky. Profesor Regnerus udává: Manželství mezi mužem a ženou není univerzální a neměnnou institucí. Jde o projekt, který je tvárný nebo přizpůsobivý. Odpověď na tuto otázku generuje další otázku o struktuře a funkci manželství.
Další otázka. Vykazují páry stejného pohlaví srovnatelné funkce jako vdané ženy a ženatí muži? Diskurs o této problematice začal ve Spojených státech, kde existuje národní federální systém, který upravuje rodinné právo odlišně v jednotlivých státech. Od roku 2000 vedl tento stav v manželském právu k explozi právních sporů, které vyvrcholily a skončily v roce 2015 rozhodnutím Nejvyššího soudu ve věci Ober... versus H... Tento soudní proces vytvořil významnou historii právních argumentů. Současně s tímto procesem také došlo k nárůstu zájmu o sociální vědy, zabývající se vztahy osob stejného pohlaví, včetně vztahů mezi rodiči a dětmi a životní úspěšnosti, které byly vychovávány v různých typech domácností.
Vzhledem k tomu, že stabilně trvající domácnosti osob stejného pohlaví s dětmi nebyly donedávna početné, byla empirická data na toto téma dlouhodobě zásadně omezována otázkami kvality a reprezentativnosti dat a četnosti prvků statistických souborů. Některá soudní rozhodnutí se zabývala empirickými důkazy ze společenských věd, zatímco u jiných se zdá, že uváděla ta zjištění, která zrovna soudci preferovali.
Nicméně v současnosti, o deset let později od jeho studie, mají učenci mnohem relevantnější data k posouzení některých trvajících otázek, a sice základem jsou otázky významu dobra, otázky zabývající se účelem a významem mezilidských vztahů, které bohužel nelze snadno zodpovědět s pomocí empirických údajů. Zatím žádní nejinformovanější vědci nedokázali tyto otázky beze zbytku vyřešit, protože jsou to otázky morální, politické, náboženské a právní povahy. Jinými slovy, věda nemůže odpovídat na otázky a urovnávat debaty, které jí nepřísluší.
A nyní k otázce z úvodu, je manželství mezi mužem a ženou univerzální a neměnnou institucí, nebo je to instituce, která je tvárná a přizpůsobivá? Odpovědi jsou dvě. Na první část ano, manželství je univerzální instituce a na druhou ne, tato instituce není neměnná. Manželství se měnilo po tisíciletí, staletí, desetiletí. Například imperativy souhlasu, posuny věkových minim, norem týkajících se načasování manželství, standardu sňatečnosti, občanských či finančních výhod plynoucích z manželství. Vyjmenovávám pouze některé, je jich tady podstatně víc. Nejdůležitější otázkou není, zda manželství může v čase a kultuře vypadat jinak, protože v minulosti vypadalo a v budoucnosti bude jistě vypadat jinak.
Nejdůležitější otázka, kterou nakonec budou řešit všechny světové soudy a parlamenty, bude nejspíše ta, zda je konstitutivní struktura jádra manželství tvárná nebo ne. Pokud je jádro manželství tvárné, pak není žádný konkrétní rys této instituce zabezpečen proti různým deformacím a její budoucnost pravděpodobně půjde směrem k historickému zániku. Pokud jádro manželství tvárné není, pak jediné, co může jakýkoliv soud nebo zákonodárný orgán udělat, je změnit jeho status de iure, čili v právu.
Pak ale nejdůležitější otázkou, před kterou jsme postaveni, je rozhodnutí, v němž musíme ublížit na jedné straně nebo prospět konkrétnímu morálnímu lidskému postoji. Zjednodušený a povrchní pohled na problematiku by se dal v České republice popsat slovy: Česká republika nezakazuje homosexuální vztahy. Tento fakt vylučuje morální námitky proti homosexualitě či legitimní důvody diskriminace těchto vztahů. Proto by mělo být manželství homosexuálů uznáno.
Ve skutečnosti však jde o exaktní determinace a rozpoznání obsahu manželství a zajištění odrazu této reality v zákonné úpravě. De facto struktura manželství jako svazek muže a ženy může být znevážena a zpochybněna například občanským nebo církevním obřadem, kulturním posměchem nebo přehlížením reality manželství a jeho závazků, ale bohužel nebo bohudík nemůže být zničena, protože jeho struktura je robustní a ve skutečnosti není tvárná. Může se stát, že zákonodárné sbory a soudy budou tolerovat konkrétní alternativní vztahy, ale je iracionální a krátkozraké podkopávat archetyp manželství tím, že budeme schvalovat status alternativ de iure. Tento názor je nutné podrobně zdůvodnit za použití argumentů empirického jazyka ekonomie, sociologie, psychologie a demografie.
Teď posoudíme několik právních komentářů, soudních rozhodnutí a názorů z významných západních soudních případů, týkajících se manželství, zejména tam, kde takový komentář používal empirická tvrzení.
Tak začneme otázkou - co se může a nemůže změnit na manželství? Ve velké části tak zvaného západu musí nyní manželství soupeřit s jinými životními prioritami. Demografové stále častěji hovoří o druhé demografické transformací. Obojí se děje historicky. Průměrná sňatečnost v Evropské unii je toho času 4,5 na tisíc obyvatel a fertilita 1,55 dítěte na ženu v produktivním věku. Volný pokles sňatečnosti je zřejmý během několika desetiletí, což je pouhé mrknutí oka v historii manželství. Obecně se má za to, že manželství jako stále důležité pro lidské přežití, formování rodiny a kulturní a sexuální legitimity, se stalo obětí druhé demografické transformace, při níž muži a ženy ve vyspělých společnostech, vykazujících dlouhodobou ekonomickou prosperitu, začínají ztrácet motivací uzavírat manželství a mít děti, a proto oddalovat nebo se vyhýbat jednomu nebo oběma z nich. Role a počet dětí v manželství také ustupuje. Všeobecná úcta, kterou manželství dlouho drželo, je na ústupu, což signalizuje snížený společenský status manželství, což je proces, který nemůže zastavit ani organizované náboženství. Zdá se, že instituce manželství se historicky na celém západě mění. Dochází k tomu nepřímo úměrně se současným širším uznáváním práv menšin. Proto, co bylo kdysi považováno za nepředstavitelné - manželství mezi dvěma muži nebo dvěma ženami, se nyní v očích mnoha západních vlád a voličů zdá nejen nemyslitelné, ale také možné.
Další otázka. Ne všechno se však v manželství změnilo. Ve skutečnosti se nejméně čtyři charakteristické znaky manželství nezměnily.
Za prvé je to sdílení společného života. Manželství je obecně chápáno jako komplexní svazek a zahrnuje propojení myslí, vůli, činů a zdrojů. Dietrich von Hildebrand výstižně popisuje tuto vlastnost ve vztahu k jádru manželství: Milovaná osoba je předmětem našich myšlenek, citů, vůle, naděje a touhy, stává se středem našeho života. Filozofka Edith Steinová to charakterizovalo takto: Muž a žena jsou předurčeni žít jeden život spolu jako jediná bytost. Nežijeme jen se svými milovanými, ale hlavně pro ně. To je důvod, proč budou předmanželské smlouvy nadále vyvolávat pochybnosti. Taková ujednání naznačují, že dluh nebo majetek, který jeden z manželů přinese do manželství, by neměl být záležitosti toho druhého z manželů. Mohl bych tu mluvit dále o civilních - mnoho civilních úřadů zvažuje tak zvaná fingovaná manželství, která jsou uzavírána za účelem získání konkrétního materiálního prospěchu, jako jsou migrační práva a tak dál. Tyto považuje přímo za podvodná a nezákonná.
Druhý předpoklad manželství - většina manželských párů předpokládá, že budou mít děti. Páry se liší v tom, kolik dětí chtějí mít, kdy, a toto číslo se jistě v době snižuje. Plánované rodičovství umožňuje široké používání antikoncepce. Páry, které se potýkají s neplodností, tuto záležitost běžně považují za zdroj hlubokého smutku a zklamání.
Za třetí - to je terminace manželství. Lidé očekávají, že manželství bude trvalé. Svazek na celý život. Rozvod je široce považován za politováníhodný. Neslaví se. I když rozchod přináší mnohdy úlevu, zůstává pocit ztráty toho, co mohlo být. Stručně řečeno, páry, které se vezmou, hodlají zůstat v manželství.
Za čtvrté - a konečně v manželství se očekává sexuální věrnost. To není jen náboženská norma. Někteří se mohou této představě zdráhat a místo toho namítat, že takové očekávání je sociálním nebo kulturním artefaktem rizika otcovství a v éře masového užívání antikoncepce je anachronismem. Pozorování manželství však vypráví nadčasový příběh. Nevěru lze zažít, ale jen výjimečně a je to výjimečné porušení normy. Není to flexibilní charakteristika celoživotního šťastného manželství.
Na závěr. I dnes zůstávají stále tato čtyři spolehlivá očekávání, nikoliv pouze jako sociální konstrukce. Manželství se samo o sobě tolik nezměnilo, jako spíše ustoupilo. Lze uvést pádný argument, že se nezměnilo to, co lidé od manželství emocionálně očekávají, jak by mělo vypadat, cítit se a co by jim manželství mělo dávat. Být dnes ženatý znamená očekávat spokojenost. Jak se očekávání ale odchýlí od dlouhodobé reality, upadá popularita nejen manželství, ale stává se stále náchylnější k občanským a právním změnám, což odhaluje boj o samotné jádro manželství. V jádru manželství demonstruje výměnný vztah mezi mužem a ženou. Láska jako emoce není jádrem manželství, páry se neberou proto, aby prožívaly lásku. Berou se proto, protože se už milují a chtějí k této lásce navíc přidat to, co je vlastně manželství. V manželství jsou období, kdy je láska obtížnější, jak může potvrdit většina z nás, kdo manželství zažili. Pokud jeden nebo oba manželé věří, že city lásky jsou jádrem manželství, jejich svazek není nijak pevný.
Manželství je vztahem vzájemné závislosti, která by měla být nosnou strukturou dostatečně pevnou, aby odolalo vnitřním i vnějším potížím. Součástí manželství je samozřejmě sexuální spojení, které má odrážet a znovu vytvářet lásku a také plodit děti. Ale sex také není jeho organizačním principem. Manželství má ve svém jádru co do činění se vzájemnou závislostí, vytvářením a přenosem požadovaných zdrojů mezi manželem a manželkou. Zdravý sexuální vztah je příkladem této výměny svou samotnou povahou vzájemného vztahu, ale není to zdaleka jediný způsob dávání, jakým k výměně dochází. Navíc je to například zabezpečení péče, rekreace, správa domácnosti, příjmy(?), děti a tak dál. I když (nesrozumitelné) mohou cítit tíhu socializovaných sexuálních rolí a očekávání, žádná z nich není absolutní. Místo toho si páry rozvíjejí svou vlastní vnitřní kulturu postavenou na společných preferencích a vypracovaných dohodách, takzvaně se učí zůstat manželé. Pokud se manželství týká sdílení různých zdrojů mezi manželi ve vzájemně závislém svazku, jsou tyto svazky, anebo (by) měly být, zůstat stabilní.
Tam, kde jsou manželé funkčně zaměnitelní, zásadně nezávislí, manželství prostě nepotřebují. Ti dva se mohou oženit a zůstat spolu, možná dokonce i šťastně, ale tento scénář je náhodný. Je to produkt privilegia, není to podstata manželství. Většina trvajících manželství vykazuje pozorovatelné rozdíly a vzájemnou závislost, i když jen třeba občas. Manželství je takové, jaké je. Jeho základní a klíčové atributy se nemění, ale protože to v éře rostoucích technologií, genderové rovnosti a sekularizací oceňují a touží po něm méně lidí, tak manželství zase ustupuje. To však neznamená, že bude úspěšně nahrazen nějakým novým druhem manželství, pokud by jej pouze uzákonily zákonodárné nebo soudní orgány.
Profesorka práva Barbara Atwoodová z University of Arizona ve zcestném pokusu rozeznat právní význam manželství napsala, cituji: "Klesajícímu a sňatku ve Spojených státech odráží měnící se povahu této instituce. Ale přesnější tvrzení by bylo, že klesající míra sňatečnosti ve Spojených státech a i jinde - to se týká celého světa, odráží ne povahu této instituce, ale měnící se zájem o povahu této instituce. Jeho povaha, tedy jeho základní struktura a očekávání se nezměnila. Také teorie evoluce manželství tvrdí, že již netvoří nedílnou součást manželství, plození a výchova dětí. Vzhledem k biologické nemožnosti reprodukce ve vztahu mezi osobami stejného pohlaví není žádným překvapením, byť svědkem tvrzení o manželské evoluci. Sexuální věrnost, dlouho spojovaná s reprodukcí, stále více chybí v diskurzu manželských takzvaných evolucionistů. Dalším problém - a toto je trošičku bolavá otázka, je to nepříjemná otázka, je monogamie problému pro manželství homosexuálů.
Demograf ze Standfordské univerzity Michael Rosenfeld na základě celostátně reprezentativních údajů o chování párů shromážděných v roce 2017 poznamenává, že mezi civilně ženatými gay ve Spojených státech je plně 21 %, kteří uvedli v posledních roce alespoň jeden další romantický nebo sexuální vztah. Je to šestkrát více než byla hlášená u mužů ženatých se ženami. To bylo 3,4 %. Sedmkrát vyšší než u vdaných lesbiček, to jsou 3 % a třináctkrát vyšší než u žen vdaných za muže, 1,6 %. Navíc mezi těmito 21 % ženatých gayů byl průměrný počet sexuálních partnerů za poslední rok 2,6.
Profesor z Prestonu Stefan Meist (?) se ve své knize Just Married (?) z roku 2015 obával, že náklonnost gayů v nemonogamii by mohlo podkopat obecnou normu sexuální věrnosti v manželství. Místo toho, pokud by se nemonogamie stala v širších vztazích privilegovanou v manželství jednoduše ustoupí, protože věrnost je dlouhotrvající očekávání, které je blízko k jádru manželství. To jádro je důležité. V konečném důsledku to signalizuje, že vztah dvou gayů je zásadně odlišný typ vztahu, než jaký vykazuje heterosexuální manželství. Ve studii zveřejněné v roce 2014 využívající dřívější data z projektu How Couples Meet and Stay Together Rosenfelda, poznamenal, že i po kontrole celé řady dalších opatření je u lesbických respondentek pravděpodobnější, že se rozejdou, což je zajímavé, než u heterosexuálů nebo u gayů. Navíc Rosenfeld pozoroval interakční efekt, který naznačuje, že vztahy osob stejného pohlaví byly velmi zvláštní, náchylnější k rozpadu, když byla u respondentů pro jejich svazek větší sociální podpora ze strany jejich vlastních rodičů. Analýza dat té předchozí studie, kterou jsem citoval, zjistila, že zatímco spolu žijící osoby stejného pohlaví byly stabilnější, než (nesrozumitelné) osoby opačného pohlaví, to znamená žijící takzvaně na hromádce. Manželství osob stejného pohlaví byla méně stabilní, než manželství opačného pohlaví. Z něco málo přes 23 % manželství osob stejného pohlaví bylo zrušeno 5 % ve srovnání s 11 % manželství opačného pohlaví.
Mužsko-mužské vztahy nebo svazky měly výrazně menší pravděpodobnost - 39 %, že se stanou formalizovaným svazkem, to znamená manželství v civilních svazech nebo domácí partnerství, než svazky žena - žena, což bylo jenom 53 %... nebo svazky muž - žena, což bylo 89 %. Stabilita však byla nejnižší u formalizovaných svazků, a to se podržte, žena - žena, přičemž téměř 60 % svazků se rozpadlo nejpozději do dvaceti let, což je číslo výrazně vyšší, než svazky muž - muž nebo muž - žena. Navzdory tomu autoři poznamenávají, že poptávka po manželství osob stejného pohlaví stále více převládá u žen. Studie, další studie, které ale není reprezentující pro celé Spojené státy, sleduje americké páry po dobu dvanácti let a tato zjistila, že ženy ve vztazích stejného pohlaví měly větší pravděpodobnost, že svůj vztah ukončí, než muži ve vztazích stejného pohlaví a heterosexuální manželské páry. Sedmnácti let trvající analýza vztahu mezi osobami stejného pohlaví ve Švédsku odhalila, že ženy v partnerských svazcích vykazují téměř dvakrát vyšší rozvodovost, než ostatní svazky, což je vzorec, který se v průběhu let stabilizoval.
Toto naznačuje, že nejde o pouze náhodný nález. Navzdory širokému a rostoucímu společenskému přijetí takových svazků je tento vzorec patrný i v Norsku, v Dánsku, v Belgii, v Nizozemsku, ve Španělsku, v Anglii, Walzu i Spojených státech. Neexistuje žádný teoretický důvod si myslet, že lesbičky mají výrazně vysoké standardy emocionálního a vztahového uspokojení. Ženy obecně vykazují vyšší očekávání tohoto druhu. Ve skutečnosti mají muži a ženy tendenci vést své vztahy odlišně a projevují ve svých vztazích odlišné preference. Pokud by manželství bylo sociální, naprosto svárnou konstrukcí, měli bychom vidět jen malý stabilní rozdíl v tom, co muži a ženy upřednostňují v manželství a jak v něm jednají. Ale to se bohužel neprokázalo.
V rámci posunu Overtonova okna se dlouhodobě snaží čtyřprocentní menšina přenést na většinovou populaci zátěž své biologické anomálie. Podle § 65 občanského zákoníku je stále manželství trvalý svazek muže a ženy, vzniklý způsobem, který stanoví a tak dál. Podle § 800 téhož zákoníku platí bod první: Osvojiteli se mohou stát manželé, nebo jeden z manželů, nebo jedinec, který je schopen a má podmínky pro výchovu dětí. Prosazením takzvaného manželství pro všechny bude zrušena poslední legislativní překážka k masivnímu rozvoji privátních center asistované reprodukce, což jsou lékařské postupy a metody, při kterých dochází k manipulaci se závěrečnými buňkami nebo přímo s embryi. Současná česká legislativa umožňuje, aby se z České republiky stala velmoc pro poskytování umělého oplodnění cizinců.
Na rozdíl od mých předřečníků a té minulé diskuse dle mého názoru není na místě negace spojování surogátního mateřství a soužití homosexuálů, protože účelově pomíjí fakta. První naklonovaný savec byl v roce 1997. To byla ovce Dolly. U primátů je ta situace trošičku složitější, a proto to trvá trochu déle. Štrasburský protokol o lidských právech klonování lidí zakazuje. Jde však pouze o papír, který nejspíš nebude dostatečnou bariérou pro takzvaně vysokopříjmové.
Už při vyslovení této hypotézy se musí normálnímu člověku zvedat žaludek, ale to neznamená, že to nikoho nenapadne realizovat, navzdory etice a omluvám na papíře. Chci mít nejen já své druhé já, ale teoreticky zplodit výrazně lepší svoje já? Potom, přiznejme si, tak nějak toužíme všichni dát svým potomkům víc, než jsme měli a máme my. Věda totiž už dneska umí něco jiného, lepšího, nového, než je jenom pouhé klonování. My už dnes umíme dědičnou informaci zárodečných buněk upravovat a vylepšovat takzvanou metodou CRISPR, což je metoda genetického inženýrství, která umožňuje manipulaci s genomem druhého organismu.
