moji předřečníci již tady řekli mnoho závažných argumentů k tomuto sněmovnímu tisku a já jsem se tedy nakonec rozhodla nepřipojit se k těm argumentům, ale říct vám příběh maminky, která má dítě ve čtvrtém stupni. Syn se jí narodil, když jí bylo 20 let. Opravdu, bohužel, porod byl těžký a její dnes 32letý syn je plně odkázán na její pomoc a vůbec na péči ostatních. Ta maminka je sama, tak jak už to bývá, málokdy tatínek zvládne ten velký nápor jak na psychiku, tak fyzično, prostě změní se příchodem dítěte, které je jiné, které je jedinečné, vlastně život celé rodiny.
Ta maminka pobírá v současné době příspěvek na péči ve výši 19 200 korun. Tady bych chtěla říct, že určitě s radostí podpořím to navýšení příspěvku na péči pro osoby, které jsou v domácí péči, na těch 27 tisíc. Ale já bych vám spíš chtěla říct, jak to opravdu těžké je. Takže ta maminka je sama, bydlí v nájemním bytě a v současné době má příspěvek na péči na syna 19 200 korun, plus jeho důchod, který se nazývá důchod z mládí. Ten se vypočítává vlastně podle věku toho člověka a znamená to, že může být ten důchod osm až čtrnáct tisíc. Ta maminka nebere nic jiného, protože ona jako vlastně pečovatel na plný úvazek má ten příspěvek na péči. Ale oni vlastně z těch 19 200 + 10 000 důchod jejího syna musí vyžít se vším - musí zaplatit nájem, musí zaplatit energie, musí jíst, ale hlavně musí nakupovat pomůcky.
Co se týče denního stacionáře, tak ta maminka dává svého syna jednou za týden do stacionáře, a to hlavně z těch důvodů, aby si odpočinula. Ona bohužel zatím na víc nemá. Argument, že by mohla jít do práce, a vlastně ten příspěvek na péči dát tomu zařízení, které by pečovalo, tomu dennímu nějakému centru, tak určitě je. A tady jsme v dalším vlastně problému, kdy opravdu ti poskytovatelé by ten příspěvek na péči potřebovali na svůj chod. Ale pak tady máme tu maminku, která opravdu celý den pečuje o svého syna, který váží 70 kilo, přebaluje ho, krmí ho, sám ani nesedí, jenom s podporou, komunikuje pouze nějakými, spíš neverbálními než verbálními posunky...
A teď si vezměte, že tahle maminka, která vlastně třikrát za noc k němu vstává, protože ho musí odsávat, aby se jí neudusil, tak má ráno vstát, toho syna obléct, nějakým způsobem ho dopravit do denního stacionáře a vlastně vydělá potom pomalu ještě méně, než stojí náklady, někdy, na celou tu péči. Vezměte si, že opravdu jenom hygienické pomůcky - dneska už i na pleny se musí doplácet, že opravdu to jednoduché není.
Já jsem tím svým výstupem chtěla hlavně apelovat na to, že ty maminky nebo manželky, babičky, prostě všichni, kteří se starají o někoho, kdo vyžaduje čtyřiadvacetihodinovou péči, jsou pro mě ti novodobí hrdinové. Nejsou to pro mě... pro mě nejsou ti hrdinové někdo, koho nám třeba média představují, ale jsou to ti lidé, kteří nejen do toho systému nebo tomu systému hodně ulevují, ale jsou to lidé, kteří si zaslouží naši neskonalou úctu.
Takže já jsem vám jenom chtěla osvětlit, že byť se může zdát, že ty příspěvky na péči jsou třeba v nějaké výši, jak se teď navrhuje 27 tisíc, ale ten člověk, který je doma a stará se o něj někdo blízký, který nemůže chodit do práce, takže to nemají opravdu jednoduché.
Ráda bych tady ještě zmínila, protože jsem zakladatelkou neziskové organizace, která provozuje domácí hospic, tak bych ráda ještě zmínila, že velkým problémem je, že příspěvku na péči se většinou naši klienti nedožijí. Že bychom na to také měli pamatovat, že opravdu... většinou jsou to onkologičtí pacienti a že většinou ta progrese toho, vlastně, terminálního stadia bývá rychlá a nestihne se to. Určitě velice kvituji to, že se nakonec našla cesta, že se s MPSV domluvilo to, že odborné sociální poradenství, zřejmě, doufám, že to projde, budou moci poskytovat i mobilní hospicové týmy.
Já už tedy své povídání tady ukončím, ale jenom jsem chtěla ještě jednou říct, že ti, kteří pečují, tak to jsou ti největší frajeři a zaslouží si naši úctu, ale hlavně si zaslouží naši pomoc.
