Vstup Švédska a nedávno také Finska do NATO jen potvrzuje klíčový význam Severoatlantické aliance pro evropskou bezpečnost. A také význam slova bezpečnost ve vojenském smyslu pro Evropu. S protiprávní již dva roky probíhající válkou nedaleko od našich hranic se slovo bezpečnost posunulo na první místa všech evropských diskuzí, a nejinak tomu bylo při nedávné plenárce Evropského parlamentu.

Z debaty bylo zřejmé, že nutnost posílení obranných kapacit si Evropa po letech podceňování rizik dobře uvědomuje. Potvrzuje to i nárůst rozpočtů na obranu zemí EU o 20 % za poslední rok, přičemž se očekává, že 18 členů naplní 2 % požadavek NATO. A to nejen z důvodu podpory Ukrajiny, ale také kvůli zachování geopolitické role Evropy v dnešním světě, kde „hrubá“ síla, bohužel, hraje znovu stěžejní roli. A v neposlední řadě také kvůli naší vlastní bezpečnosti.

Za budováním evropských kapacit není „jen“ agrese Ruska, ale také rizika spojená s konfliktem v Gaze nebo nárůstem počtů autoritářských vůdců jako např. v Íránu. Nejde přitom o budování paralelní obranné organizace k NATO, ale o posílení evropského pilíře NATO, který má ke konfliktu „nejblíže“. NATO je obranným pilířem Evropy č. 1 a pevně věřím, že tomu tak dlouho bude. Signály z USA ale musíme brát vážně. Úkolem Evropy proto je chovat se v rámci NATO odpovědně s ohledem na současnou realitu plnou nejistot. Protože i my jsme NATO.