Pieta se konala k udržení veřejné paměti: na německou nadvládu let 1938 - 1945 a její oběti; na povstání čkyňského lidu 5. května 1945 a jeho obětí; na osvobození Čkyně a Československa spojeneckými armádami r. 1945; na Den národního vzdoru 27. května 1942, který je Významným dnem ČR.
Stanislava Tůmová, starostka obce Čkyně ve svém projevu sdělila potřebu připomínat dobu války a udržovat úctu k civilním obětem i k armádám, které nás r. 1945 přišly osvobodit. Vojtěch Plesník, předseda Sdružení válečných veteránů Jihočeského kraje a předseda ČsOL - jednoty Vimperk v projevu účastníkům zdůraznil, že pieta patří všem tehdejším osvoboditelům Československa. To znamená uctívat válečné oběti bez ohledu, zda to tehdy byl Rus, Ukrajinec, Američan, Rumun, Polák či voják jiné národnosti
Výsledky II. světové války jsou nezpochybnitelné
Připomínání květnových událostí a konce války 1945 je i v letošním roce provázeno zpochybňováním historických skutečností a opětovné snahy o zlehčování a relativizaci činů Německa jako republiky na Češích jako národu.
Dne 2. května 2024 jsem se zúčastnil pietního aktu na popravišti v Malé pevnosti Terezín ke vzpomínce na 51 obětí poslední popravy 2. května 1945.
Abych se vžil do utrpení a umučení statisíců českých vězňů, tak jsem si prošel všechny expozice Památníku Terezín. Prošel jsem všechny cely a za pětihodinový pobyt ve vlhkých a plesnivých vězeňských celách a kobkách jsem nasál energii místa. V hlubokém duchovním napojení jsem se ztotožňoval s bolestí, mučením a umíráním – jako bych byl jeden z nich.
Myslel jsem na 20 občanů a rodáků židovské národnosti od nás ze Čkyně, kteří sem přišli, pokračovali do Osvětimi a domů se již nevrátili. Myslel jsem na další od nás, kteří zde byli vězněni, vrátili se domů a ještě si je pamatuji: Vojtěch Suchel, Vojtěch Toman, Cyril Staněk.
V prožité tísni jsem si pokládal otázku odpuštění. Odpověď je dnes některými lidmi tak snadno vyslovována a považují připomínání německé válečné historie přinejmenším nekorektní a podíl Rudé armády na ukončení II. světové války za malý.
Nepatřím k žádnému náboženství. Absolvoval jsem letitou cestu pro duchovní poznání a zkoumání hlubin svého psýché. Studoval jsem teorie a absolvoval hlubinné terapie a cvičení k dosažení smíření a odpuštění. Za tři desítky let jsem došel k tomu, že:
Odpustit lze Němcům, jako lidem německé národnosti žijících v současnosti. Tohoto však nemohou dosáhnout (a nelze to na nich chtít) Češi, kteří žili a trpěli v letech 1938 – 1945 ani jejich potomci.
Státu Německo nelze odpustit nikdy! To znamená, že Česká republika přátelsky respektuje Spolkovou republiku Německo a považuje ji za nositele a odpovědného správce kruté historie. Stát musí trpět za svou historii – to je spravedlnost, která vede k tomu, aby minulé činy již neopakoval.
Proto odmítám návrh na udělení státního vyznamenání pro Bernda Posselta, který je šéfem Sudetoněmeckého krajanského sdružení. On má veřejnou funkci a zastupuje historické události německého státního zřízení v letech 1938 – 1945, je správcem karmického dědictví a měl by si opakovat modlitbu příčiny a důsledku. Berndu Posseltovi bych doporučil, aby 28. října 2024 jel na Pražský hrad již ráno a zastavil se v Terezínu a vykonal duchovní cvičení jako já – 5 hodin prožil v plesnivých vězeňských kobkách.
Petr Martan
nositel Medaile Za zásluhy o stát, udělené prezidentem republiky (2019)
zakladatel a ředitel Komunity pro duchovní rozvoj, o.p.s. (2000 – 2024)
syn Václava Martana, oběti střely německého vojáka při povstání čkyňského lidu 5. května 1945
vnuk Josefa Martana, účastníka odbojové skupiny a vězně v době „Heydrichiády“
