než se dostanu ke korespondenční volbě, nemohu si odpustit jednu poznámku. Dnes ráno se mě novináři ptali, jestli si myslím, že začátek hokejového mistrovství světa bude mít na chod Poslanecké sněmovny nějaký vliv. Já jsem řekl velmi naivně, že si to nemyslím, že si přece nikdo nedovolí odejít a jít na hokej místo toho, aby byl v práci. Mýlil jsem se. Je evidentní, že koalice se pokusila ukončit tuto schůzi tak, aby stihli hokejový zápas Česko - Finsko a že to je pro spoustu lidí tady v tom sále důležitější, než naše dnešní jednání a v uvozovkách nějaká korespondenční volba. No, je to pro ponaučení, člověk se neustále učí.

A teď už ke korespondenční volbě. Vážené kolegyně, kolegové, velmi podrobně jsem tady už k vládnímu návrhu na zavedení korespondenčního hlasování, to vlastně není vládní návrh, je to poslanecký návrh, na zavedení korespondenčního hlasování pro jednu vybranou skupinu občanů, to znamená pro držitele českého státního občanství žijící hlavně dlouhodobě nebo trvale v zahraničí, vyjádřil už v rámci prvního čtení. Nezastírám, bylo to vystoupení kritické, protože předložený návrh považuji za veskrze nekvalitní, nebezpečný a také protiústavní. Některé své argumenty proti tomuto návrhu zopakuji a některé nové k tomu dnes přidám. A to jak k principům celého návrhu, tak k jeho dílčím součástem i vůči změnám, která v něm vládní koalice zvažuje učinit a které považuji za změny k horšímu, pokud to vůbec ještě horší být může.

Novela vládních poslanců na změnu zákona o správě voleb, tedy v překladu návrh na zavedení korespondenčního hlasování do českého volebního systému, je podle mého názoru nejnebezpečnějším průlomem do našeho ústavního systému v historii novodobé České republiky. Lépe řečeno. Jde o snahu o úplné pošlapání některých nejzákladnějších principů, na kterých naše ústavní právo a naše ústavní demokratické zřízení stojí. Pokud by byl tento návrh schválen a uveden do praxe, nebude již možné hovořit v souvislosti s volbami a vládní většinou, na jejichž základě vzniklou, o standardní demokracii.

Protože přece standardní, klasická a tradiční demokracie se opírá o jeden základní princip, a to o to, že volby jsou svobodné, soutěživé a spravedlivé, znemožňující jakékoliv manipulace a podvody při hlasování, anebo sčítání hlasů. Respektive jde o takové nastavení volebního systému, volebního procesu a volebních pravidel, které umožňuje včasné odhalení jakýchkoliv pokusů o volební podvody a manipulace a kde jsou přítomné takové kontrolní a přezkumné mechanismy, které znemožní, aby pokusy o tyto podvody a manipulace měly vliv na konečnou podobu volebních výsledků. Toto vše by zavedením korespondenčního hlasování padlo, a tím pádem bychom už nemohli hovořit o vládní či parlamentní většině, vzniklé zcela demokratickým a nezpochybnitelným způsobem, a to by bylo pro náš politický systém a důvěru občanů v něj naprosto devastující, protože demokracie nemůže existovat bez důvěry občanů v demokratický systém. A pokud to porušíme, tak to právě bude znamenat pro demokratický systém devastující vliv.

A já vás žádám, nezahrávejme si s tím. Když tohoto nebezpečného džina vypustíme z pomyslné lahve, nebo vypustíte z pomyslné lahve, už nikdy jej tam beze zbytku nevrátíte zpět a škody, které na naší demokracii napáchá, budou bohužel nevratné. Rovněž si v této souvislosti musíme zas a znovu definovat některé základní termíny, tedy hlavně základní principy volebního práva obsažené v české ústavě, o kterých zde hovoříme.

Je to za prvé rovnost volebního práva. Tedy princip, podle kterého má každý volič jeden hlas a váha všech hlasů je stejná, což zahrnuje i pravidlo, že každý volič má v každých konkrétních volbách stejné možnosti a stejné podmínky hlasování. A já se ptám, jestli to tady je také tak? Myslím si, že ne.

Za druhé je to přímost volebního práva. Tedy princip, dle kterého je příslušné hlasování prováděno vždy přímo, konkrétním a jasně identifikovatelným voličem. Právo volit nesmí být žádným způsobem převedeno na jinou osobu. V České republice nelze naštěstí volit v zastoupení.

Za třetí jde o tajnost hlasování. Tato zásada znamená, že nesmí být možné jakkoliv spojit voliče s odevzdaným hlasem a že nikdo nesmí vědět, jak konkrétní volič hlasoval. Absolutně nikdo jiný, kromě voliče samotného. Já mám pocit, že to tady vlastně vůbec nejde. Buď bude ta volba kontrolovatelná, taková byla za komunistů před rokem 1989, anebo bude tajná. A tajnou volbu máme teď, když jsme každý za plentou. Jak chcete vědět, jestli ten člověk, který vám poslal koresponďák je oprávněný volič nebo ne. No tím, že ho zkontrolujete. Takže pokud bude kontrolovatelná, nebude tajná. To je ten zásadní rozdíl.

Všechny tyto zásadní ústavní principy volebního práva návrh vládních poslanců na zavedení korespondenčního hlasování hrubě porušuje. Naprosto sporný a pochybný je už samotný deklarovaný úmysl předkladatelů tohoto návrhu, tedy zjednodušení volební praxe pro české občany v zahraničí. Je pochybný zejména v tom ohledu, zda má být akt volby skutečně co nejjednodušší a má-li být jednoduchost voleb a snadná dostupnost možnosti volit jejich největší hodnotou a zda se tak má dít na úkor jejich v souladu s ústavou a se zásadami volebního práva. Chápu, že pro pětikoalici asi ano. A zde si musíme položit zásadní otázku. Je právo volit skutečně právem nebo nárokem? Protože v těchto dvou termínech je nebetyčný rozdíl. Z ústavy, z Listiny základních práv a svobod a z volebních zákonů jednoznačně vyplývá, že jde o právo. A toto právo čeští občané žijící nebo se momentálně nacházející v zahraničí přece mají. Mohou volit na konzulátech, mohou volit na ambasádách.

Mají právo volit některé české ústavní orgány. Je jen na nich, zda tohoto svého práva využijí či nikoliv. Náš stát a naše zákony jim to umožňují. V jiných státech - a mám na mysli státy demokratické - tomu tak není. A lidé žijící mimo tyto státy buď mají jejich občanství, volit do jejich vrcholných orgánů prostě nemohou. Takže toto právo pro všechny české občany už existuje. To, co tu dnes projednáváme, je snaha vládní pětikoalice učinit z tohoto univerzálního práva pro jednu skupinu českých občanů, tedy pro Čechy v zahraničí absolutní nárok, který jim stát má a musí zaručit. A to už je přece něco jiného, než občanské a politické právo, kterým právo svobodně volit bezpochyby je. Je to ničím neopodstatněné privilegium. A to zejména v případě desítek tisíc zahraničních Čechů, kteří v České republice nežijí, nikdy zde nebyli ani nebudou, a tudíž ani nikdy neponesou důsledky své volby. Anebo když to otočíme, vládní návrh svou podstatou říká, že volební právo Čechů v zahraničí není právem, ale povinností, kterou jim český stát ukládá.

A jelikož jde o povinnost stát si ji musí vynutit, respektive vytvořit takové podmínky, aby všichni tito lidé mohli volit a svou povinnost tím splnit. Podle mě je to zásadně chybný a pomýlený postoj. A já to považuji za důležité říci hned na začátku svého projevu, protože jsem se nad institutem korespondenčního hlasování, ale i elektronického hlasování, o kterém se tu a tam rovněž hovoří, dlouze zamýšlel.

Mé úvahy se nesly v tom duchu, zda tyto návrhy skutečně slouží k naplnění nějakých základních, ústavou garantovaných, lidských, občanských, politických či sociálních práv, která neumíme naplnit jiným způsobem. A došel jsem k závěru, že nikoliv. Právo volit každý občan České republiky má již dnes - de iure i de facto. Jsem o tom hluboce přesvědčen. Korespondenční volba tedy není naplněním žádného ústavního, občanského či politického práva, ale politickým a ideologickým konstruktem, politickou a ideologickou agendou určité části politického spektra a vysoce účelovým instrumentem, jak ovlivnit výsledky voleb k obrazu svému.

Jak jsem již předeslal, volební právo v České republice stojí na ústavních zásadách, rovnosti, přímosti a tajnosti hlasování, které zároveň probíhá osobně a zcela svobodně. Všechny tyto zásadní zásady korespondenční a rovněž i elektronické, jakékoliv další dálkové hlasovací experimenty explicitně porušují. Češi žijící nebo se v době voleb zdržující v zahraničí navíc mají možnost účastnit se voleb, pokud o to mají opravdový zájem, standardním fyzickým způsobem na příslušném nejbližším zastupitelském úřadu České republiky v zemi, kde pobývají, a není tedy nutno a radno jejich procedurální volební právo rozšiřovat, notabene za použití prostředků, které jsou jednoznačně podle mého názoru za hranou ústavnosti. Kdyby volby do takových orgánů, jako je Poslanecká sněmovna, byly každý týden, tak bych to asi pochopil. Ale jestli jsou ty volby jednou za čtyři roky, tak jednou za čtyři roky každý občan hrdý na Českou republiku, chtějící využít svého práva volit, může na ambasádu nebo konzulát přijet. Dokonce se zde nabízí i možnost, že v době voleb těch konzulátů bude víc, hlavně u velkých zemí, jako jsou Spojené státy americké nebo Austrálie.

Tajnost volby může být garantována pouze tehdy, jestli má akt výkonu hlasovacího práva osobní a individuální charakter, když tento akt probíhá prostřednictvím fyzického vhození volebního lístku do volební urny tak, jak to známe a děláme doteď, za plentou za přítomnosti nezávislé a politicky pluralitní volební komise, která celý proces hlasování kontroluje dle předem daných zákonných pravidel. To u korespondenčního hlasování prostě není možné zaručit, jelikož nelze absolutně vyloučit možnost, že některé osoby hlasují pod dozorem, či dokonce pod nátlakem jiných osob, anebo že prostě někomu podepíšou svůj hlasovací lístek a ten někdo jich bude mít třeba tisíc nebo pět tisíc nebo deset tisíc a půjde je do té urny hodit, nebo půjde je poslat právě tou korespondenční metodou. Kolik takových hlasů bude?

Rovnost volebního práva znamená, že každý ve volbách odevzdaný hlas má stejnou váhu a že každý volič má v rámci výkonu volby naprosto stejné možnosti a podmínky. Tyto zásady korespondenční způsob hlasování rovněž narušuje. A narušuje je i předložený návrh zákona, protože zavádí dvojí typ volby: ústavně správný fyzický způsob, kdy jdeme za plentu a hodíme lístek do urny, a naproti tomu neústavní způsob podle mého názoru korespondenční, kontrolovatelný a zároveň určitou skupinu občanů neoprávněně zvýhodňuje oproti jiné skupině, jelikož takzvaní zahraniční Češi budou mít na výběr ze dvou způsobů, jak ve volbách hlasovat. Buď mohou dojednat tu ambasádu, nebo na ten konzulát, tuto možnost už přece mají dnes, anebo prostě budou volit korespondenčním způsobem.

Při korespondenčním způsobu hlasování tak, jak je vládními poslanci konkrétně navrženo, nelze rovněž vůbec vyloučit ústavně nepřípustnou a zákonem zakázanou variantu, že určitá osoba hlasuje v daných volbách vícekrát, což je opět porušení principu rovnosti volebního práva. Nelze vyloučit ani možnost, že pod jménem a pod identitou určité osoby disponující aktivním volebním právem hlasuje někdo úplně jiný, kdo například ani toto volební právo z nejrůznějších důvodů nemá, čímž je zase narušen princip přímosti hlasování, jelikož v jeho korespondenční podobě absentuje prvek osobního kontaktu voliče a volební komise, která je schopna každého voliče ztotožnit a vyloučit eventualitu vícenásobné volby jednou a tou samou osobou.

Mimořádně nebezpečné dopady by mělo zavedení korespondenčního hlasování ze zahraničí i na samotný volební systém v České republice, respektive na podobu volebních výsledků a složení Poslanecké sněmovny. Jde o to, jak by zavedení korespondenčního hlasování ještě více prohloubilo již tak katastrofální dopady přepočtu hlasů ze zahraničí na volební výsledky. Nyní je tomu tak, že před každými volbami do Poslanecké sněmovny je vylosován jeden český volební kraj a všichni voliči hlasující v zahraničí vybírají z kandidátek politických stran zaregistrovaných v tomto kraji, což je ovšem nejen naprosto nelogické, ale rovněž to může výrazně asymetrickým a neakceptovatelným způsobem ovlivnit konečný výsledek voleb. Ostatně už se tomu tak v minulosti stalo a já jsem to zde v prvním čtení návrhu podrobně popisoval.

V roce 2006 a 2017 totiž způsob přepočtu zahraničních hlasů na Poslanecké mandáty v konkrétním vylosovaném kraji zvrátil výsledek voleb, a tím i podobu následné vlády vygenerované českými voliči tady v České republice, a to šlo vždy jen o jeden jediný mandát, protože zahraničních hlasů bylo do 20 000. Pokud by po zavedení korespondenční volby přibylo ze zahraničí byť jen 100 000 hlasů, bavíme se o dalších čtyřech mandátech, a to už může s výsledky voleb i podobou vlády zamávat skutečně zásadním způsobem. Tento systém přiřazování zahraničních hlasů do náhodně vylosovaných českých krajů je od základu špatný bez ohledu na to, jestli se hlasuje jen fyzicky, nebo korespondenčně.

Vládní poslanci nejprve navrhovali, aby se po zavedení korespondenční volby zahraniční hlasy nově přidělovaly do vylosovaných dvou ze čtyř největších krajů. A před několika dny bylo zveřejněno, že došlo k dílčí úpravě a že zahraniční hlasy mají být napříště rozděleny do všech čtyř těchto největších českých krajů, tedy do Středočeského kraje, Jihomoravského a Moravskoslezského kraje, přičemž ve třech z těchto krajů dlouhodobě získávají strany současné vládní koalice nejlepší výsledky. Asi je náhoda, že si je chtějí ještě takto uměle vylepšit. Jde tedy o typické sociální a volební inženýrství, o snahu navýšit své volební zisky administrativními zásahy do podoby a nastavení volebního systému. A je tu i další věc, která s tím souvisí. Ve čtyřech největších českých volebních krajích se už teď volí celkem 95 poslanců, tedy skoro polovina Sněmovny. Poté, co by sem byly přidělovány i zahraniční hlasy včetně korespondenčních, tvořili by poslanci v nich zvolení výrazně nadpoloviční část Sněmovny a zástupci zbylých deseti krajů by naopak byli ve značné menšině, což opět odporuje zásadě rovnosti volebního práva i v tom smyslu, jak ji definoval náš Ústavní soud, který konstatoval, že volič nesmí být diskriminován na základě toho, v jakém kraji žije či volí.

Navíc bez nadsázky platí, že ve čtyřech největších krajích se české volby do Sněmovny rozhodují. Dle mého názoru jde o nepřípustné znevýhodnění deseti menších volebních krajů a o další jasně protiústavní moment projednávaného návrhu. Celý mechanismus přidělování zahraničních hlasů pro jejich následný přepočet na mandáty je od základu špatný a je nutné jej co nejrychleji změnit bez ohledu na to, zda bude uzákoněna korespondenční volba. Přitom alternativy existují. Nejspravedlivější z nich by bylo rovnoměrně rozdělit zahraniční hlasy do všech 14 volebních krajů - nejelegantněji tak, že volič na ambasádě ukáže svůj český občanský průkaz a dostane sadu volebních lístků toho volebního kraje, ve kterém má trvalé bydliště. Ale to by přece v této variantě nemohlo fungovat, protože jestli budou mít volební právo i potomci lidí, kteří odcházeli například v roce 1939 z České republiky, tak ti už žádný občanský průkaz nemají, nikde tady nebydleli, nikde tady nežili a nikoho tady už asi ani nemají.

Pokud jej nemá, bude mu na základě země, kde na ambasádě volí, pevně přiřazen jeden z našich 14 volebních krajů. Přičemž otázkou je, zda má mít vůbec právo volit do české Sněmovny člověk, který v České republice nemá trvalé bydliště a není s ní nikterak svým životem a osudem spojen. I na problému přepočtu zahraničních hlasů na poslanecké mandáty je velice dobře vidět, jaké obrovské problémy přináší poslanecký návrh na zavedení korespondenční volby. Že zdaleka nejde jenom o to, jak bude vypadat doručovací obálka, nebo o nějaké další technikálie, ale že jeho autoři otevřeli pověstnou Pandořinu skříňku, aniž by si byli vědomi všech jeho dopadů, včetně potenciálu zcela rozmetat náš funkční volební systém do Poslanecké sněmovny.

Když jsem přečetl to sousloví Pandořinu skříňku, tak jsem si vzpomněl, jak před posledními volbami do Poslanecké sněmovny jsme se dozvěděli, že existuje nějaký seznam, jmenoval se Pandora Papers - určitě si na to vzpomínáte - který podle České televize podepsalo 600 novinářů a je tam mnoho českých podnikatelů a oligarchů. Kromě Andreje Babiše nám řekli, že nám je postupně budou představovat a že nám řeknou, kdo na tom seznamu je. Tak kromě Volodymyra Zelenského už jsem se nedozvěděl žádné další jméno, které by na tom seznamu Pandora Papers bylo od té doby.

Podle mě to zase byla účelová hra, která měla prostě ovlivnit volby do Poslanecké sněmovny. Ale to jsem říkal už ten večer v České televizi. Takže bych chtěl požádat těch 600 novinářů, aby alespoň jeden z nich měl tolik slušnosti a ty seznamy někde zveřejnili, abychom se dozvěděli, kdo je tedy ještě z dalších Čechů - možná tedy i poslanců - na Pandora Papers, jak nám to ti novináři slibovali.

Teď dále k návrhu samotnému. Žádost o vydání příslušných písemností ke korespondenčnímu hlasování může volič v zahraničí podat u zastupitelského úřadu, u kterého je zapsán ve zvláštním seznamu, přičemž tento volič může podat žádost buď osobně, ale i prostřednictvím osoby, která se prokáže plnou mocí s úředně ověřeným podpisem voliče. Což je zase něco bezprecedentního, co nemá v České republice obdoby.

Kdybych si chtěl z toho dělat srandu - a napadá mě spousta věcí - tak bych řekl, že se za chvilku bude volit takovým způsobem, že tak, jako si dneska zavoláte donášku jídla, tak prostě bude firma, která bude mít tu urnu na zádech a bude chodit od baráku k baráku, zeptá se - nejste náhodou Čech? - tak tam můžete hodit hlasovací lístek. Tak nějak to bude fungovat.

Zvýhodňuje to jednu skupinu voličů a zavdává to prostor k dalším možným podvodům. Jak má vypadat tato žádost? Žádost musí obsahovat jméno a příjmení voliče, datum narození, adresu, kde má volič bydliště mimo území České republiky, a adresu, na kterou mají být písemnosti ke korespondenčnímu hlasování zaslány. Tedy zase několik adres bez jistoty, kdo si tyto písemnosti převezme, kdo s nimi bude dál nakládat. Třeba nějaká neziskovka s politickým programem, která na to dostane slušný budget, aby se o to mohla postarat.

Na základě této žádosti pak zašle zastupitelský úřad nejpozději 25 dnů před dnem voleb voliči identifikační lístek, úřední obálku, doručovací obálku a informaci o způsobu hlasování. Pokud o to volič požádá nebo neuvedl adresu pro doručení, vydá zastupitelský úřad tyto písemnosti osobně voliči nebo opět třetí osobě, která se prokáže písemnou plnou mocí a úředně ověřeným podpisem voliče. Čili je zde ohromné reálné riziko vytvoření prostoru pro mnohonásobnou i protizákonnou volbu v zastoupení.

Hlasovací lístek pro korespondenční hlasování si potom volič vytiskne z elektronické verze hlasovacího lístku přístupné na internetových stránkách Ministerstva vnitra. Potom volič vloží hlasovací lístek do úřední obálky. Do doručovací obálky vloží volič jím podepsaný identifikační lístek a úřední obálku. Volič, kterému byl vydán voličský průkaz, vloží voličský průkaz do doručovací obálky. Zalepenou doručovací obálku volič zašle zastupitelskému úřadu, u kterého je zapsán ve zvláštním seznamu.

No, myslím, že pro spoustu lidí bude ta volba natolik složitá, že to možná sami dobrovolně přenechají nějaké neziskovce. Bude tento odstavec zákona popisující způsob korespondenční volby všem občanům nezpochybnitelně jasný, přehledný a pochopitelný? Já už si to nepamatuji teď. Nepovede to naopak ke spoustě chyb, záměn obálek, neplatnosti velkého množství hlasů nebo k jejich sporné platnosti?

Doručenou doručovací obálku označí zastupitelský úřad časem přijetí a do předání zvláštní okrskové volební komisi ji uschová na bezpečném místě, které za tímto účelem vyhradí vedoucí zastupitelského úřadu. Třeba v garáži. Z toho je tedy také jasně patrné, že hlasování bude probíhat už před oficiálně vyhlášenými dvěma dny voleb v České republice. Půjde tedy o takzvanou volbu v předstihu, což opět není nic žádoucího a ústavně konformního, tentokrát i z pohledu voliče. Zvláštní okrskové volební komisi potom předá zastupitelský úřad doručovací obálky, které byly doručeny nejpozději do ukončení hlasování ve zvláštním volebním okrsku. Zase, kdo to zkontroluje, kdo zajistí, že tam nebudou nějaké obálky zařazovány dodatečně? Třeba 100 000 obálek.

Zvláštní okrsková volební komise odloží doručovací obálku a její obsah, jestliže: Za a) v doručovací obálce není identifikační lístek vydaný příslušným zastupitelským úřadem nebo úřední obálka. Za b) identifikační lístek není podepsán voličem. Za c) v doručovací obálce je více úředních obálek nebo více identifikačních lístků. Anebo za d) voliči byl vydán voličský průkaz a voličský průkaz není v doručovací obálce.

Opět se ptám, kdo zkontroluje, zda byly vyřazeny všechny obálky a jejich obsahy, tedy hlavně volební lístky, které jsou s tímto volebním zákonem nekompatibilní? Kdo zkontroluje, jestli náhodou nebyly úmyslně vyřazeny volební lístky, které jsou správné? Vždyť si velmi dobře pamatujeme, jaké dohady okolo neplatných hlasů jsou i v dosavadních klasických volbách v České republice. Jaké jsou někdy nejasnosti okolo toho, co ještě je a co už není platný či neplatný hlas.

To naše právo je v tom, že dáme občanku, vezmeme si lístek a za plentou ho hodíme do urny. Jak je to jednoduchý proces proti tady tomu korespondenčnímu hlasování. Myslím si, že to bude opravdu problém, pokud nebudou existovat poradci pro lidi, jak se má hlasovat. Já si z toho, omlouvám se, dělám trochu legraci, ale prostě se obávám, že to takhle bude.

Jak vůbec navrhovaná korespondenční volba naplní v zákoně jasně vyslovený požadavek, který zní, že volič hlasuje osobně a jakékoliv zastoupení není přípustné? Opět nijak, naopak jej porušuje. Navíc voliči hlasující korespondenčně si budou hlasovací lístky tisknout sami ze zveřejněného elektronického náhledu. Mohly by tak vzniknout i pochybnosti o platnosti, respektive originálnosti, takových hlasovacích lístků. Lépe řečeno o tom, zda nebyly vytištěny, zkopírovány či napodobeny jiným způsobem, jinou cestou.

Podstatou a úplným základem volebního práva ve svobodné a demokratické společnosti je jeho tajnost. Požadavek skutečně tajného a svobodného volebního práva byl i jedním ze symbolů přechodu k demokracii v naší zemi na počátku 90. let 20. století.

Všimněme si, že Ústava České republiky stanoví povinnost tajného hlasování na první místo. A když jsme u tohoto tajného hlasování, toto ustanovení mimo jiné znamená, že volič odevzdává hlas takovým způsobem, že přitom nemůže být pozorováno, jaký volební lístek použije nebo jaké úpravy v něm provádí. Stejně tak nesmí být nikdy zjištěno, komu svůj hlas odevzdal. Jde o to vyloučit jakýkoliv osobní, rodinný, politický, sociální, hospodářský, náboženský či jiný nátlak na voliče, a to jak přímý předcházející volbě, tak i následný.

Navíc dle současné právní úpravy má volič celý proces hlasování osobně pod kontrolou, a to hlavně proto, že sám osobně vkládá svůj hlasovací lístek do příslušné volební urny. To, koho konkrétní volič volil, proto nemůže zjistit ani člen volební komise. Korespondenční volba je brutálním omezením principu tajnosti voleb a prostředkem nátlaku na občany, popřením principu svobodné volby. Dle předkladatelů má být v případě korespondenčního hlasování jeho tajnost zajištěna jakousi předvyplněnou doručovací obálkou, vlastnoručně podepsaným identifikačním lístkem a hlasovací obálkou. V podstatě ale korespondenční doručení zalepené doručovací obálky bude naprosto podobné tomu, jako kdyby dnes volič předával zalepenou úřední obálku se svým hlasovacím lístkem členovi volební komise před volební místností s pokynem, ať jeho hlas do té volební urny tedy hodí. Toto má být zaručení tajnosti volby? Copak asi udělá onen pomyslný člen volební komise? Hodil by ten volební lístek do volební urny například tehdy, pokud by věděl, že občan, který mu jej vložil do ruky, je voličem či členem jiné politické strany, než je on sám?

Další věc. Kdo všechno bude mít vůbec obálku s hlasovacím lístkem při korespondenčním hlasování k dispozici? Podle návrhu zákona to bude poštovní doručovatel, potom zastupitelský úřad, který ji má nejprve uchovat na bezpečném místě určeném vedoucím zastupitelského úřadu a po ukončení hlasování pak předat zvláštní okrskové volební komisi. Zatímco u dosavadního způsobu voleb vkládal hlasovací lístek do volební schránky přímo sám volič bez jakéhokoliv zprostředkování, korespondenční volba přinese minimálně tři nové mezičlánky, kde se ten lístek může různě deformovat. Zabýval se někdo riziky postupu i třeba z hlediska ochrany osobních údajů? Nebo z pohledu zapojení různých zahraničních poštovních a doručovacích služeb, často privátních, a jejich spolehlivosti a rychlosti? S lehkou nadsázkou lze totiž konstatovat, že o podobě výsledku českých voleb a podobě české vlády bude rozhodovat to, jak fungují pošty v Egyptě, na Maledivách a zda stihnou doručit odevzdané hlasy včas.

V případě masového zapojení do korespondenčních voleb osob s českým občanstvím žijících trvale v zahraničí anebo potomků emigrantů ve čtvrté generaci, kterým chce vládní koalice jiným návrhem narychlo a čistě náhodou zrovna teď také přiznat české občanství, půjde v podstatě o hlasování dle toho, jaké budou mít k dispozici informace, o to, jak budou o situaci v České republice referovat určitá vybraná zpravodajská média, často zahraniční. Skutečnou situaci v naší zemi tito občané znát nebudou, protože ji sami neprožívají tak říkajíc na vlastní kůži a z vlastní zkušenosti jako my všichni. A na druhé straně tito lidé neponesou za svou volbu žádné důsledky a žádnou odpovědnost a také nepocítí žádné dopady, jak už jsem tady o tom hovořil. Dovedete si, kolegové, představit, že by o umístění skládky nebezpečných odpadů na pozemku konkrétně vaší obce, třeba té, kde bydlíte vy osobně, hlasovali i lidé, kteří v této obci vůbec nežijí, a bylo by vám to jedno, že by o tom hlasovali například lidé z obcí, které jsou okolo? Jak by to asi dopadlo? Bylo by vám to jedno?

Součástí identifikačního lístku pro korespondenční volbu má být i vlastnoručně podepsané, ovšem nikoliv úředně ověřené písemné prohlášení, že tento volič hlasuje osobně. Takže to vlastně může podepsat kdokoliv. Kdo ale relevantně zkontroluje, že tomu tak ve skutečnosti bylo? Nikdo. Prostě to absolutně není možné! Přitom to navrhovaný zákon vyžaduje, tedy vyžaduje to, aby volební komise zařadila mezi platné hlasy jen ty, které jsou doprovázeny identifikačním lístkem podepsaným voličem. Ovšem reálně to prověřit možné není. Zákon je v tomto ohledu nesplnitelný či nenaplnitelný, což je jeho další zásadní legislativní a možná, že i ústavněprávní vada. Lze si docela dobře představit stav, kdy budou nejmenované agilní subjekty z oblasti neziskového sektoru v rámci ambasád a v prostředí zahraničních krajanských komunit zcela nezištně a bezplatně působit jako poradci v oblasti korespondenčního hlasování, kdy pomohou lidem získat, vyplnit i odeslat potřebnou volební dokumentaci, protože ten nový volební systém je přece složitý a pomáhat si musíme. Jenom nám to tady podepište ve jménu liberální demokracie.

Tajnost hlasování, jeden z naprosto klíčových ústavních základů volebního práva, ke kterému se zde opakovaně a zcela záměrně vracím, lze chápat jednak ve vertikální a rovněž tak i v horizontální rovině, kdy vertikální rozměr zahrnuje ochranu voliče před veřejnou mocí a horizontální rozměr pak jeho ochranu před ovlivňováním ze strany soukromých subjektů. U klasického způsobu hlasování obě roviny do značné míry splývají, neboť jsou obě dvě v české právní úpravě zajištěny stejnými postupy. V případě ochrany voliče před veřejnou mocí je tajnost hlasování, tedy nemožnost spojit voliče s jeho hlasem, zajištěna skrze povinnost každého voliče odebrat se nikým nedoprovázen do volební místnosti za plentu. Jelikož volič svůj hlas následně odevzdá v generické obálce do volební urny, nelze jím vhozený hlas k voliči zpětně žádným způsobem přiřadit. Veřejná moc reprezentovaná ve volební místnosti volební okrskovou komisí tak nemá možnost v žádném okamžiku zjistit, jak konkrétní volič hlasoval.

V případě ochrany před ovlivněním ze strany třetích subjektů, typicky členů rodiny, nadřízených, ale i dalších osob, poskytuje hlavní ochranu taktéž odebrání se za plentu. Jelikož se volič v době výběru hlasů nachází za plentou sám, je osobní volba, tedy volba učiněná bez nátlaku, zajištěna. Korespondenční volba naopak všechny tyto ochranné mechanismy postrádá. Zastánci a propagátoři korespondenčního hlasování nám nesmyslně tvrdí, že férovost tohoto způsobu volby je garantována tím, že volič vloží svůj hlasovací lístek do zalepené obálky, kterou pak vloží do další větší obálky, ke které připojí listinu se svými identifikačními údaji. To je sice moc hezké, ale jak víme, že tento konkrétní hlas je projevem svobodné vůle člověka, jehož údaje jsou k hlasu připojeny? Nevíme. Nemůžeme to vědět a nikdy to také vědět nebudeme.

A tím je férovost tohoto typu volby, následně i výsledek celých voleb zásadně, ale zásadně zpochybněna. Rovněž tak nepůjde někdy zkontrolovat, kolik členů zvláštních volebních komisí na ambasádách podlehlo pokušení rozlepit úřední obálku s korespondenčním hlasem ještě před jejím vložením do volební urny. Dle identifikačního lístku se dozvěděli, jak konkrétní lidé hlasovali, a třeba i jejich kolegové z ambasády. Nehledě na to, že kvůli složitosti a nepřehlednosti popisu hlasovacího aktu návrhu zákona mnoho voličů vloží do doručovací obálky pouze svůj identifikační lístek a volební lístek bez úřední obálky, což umožní členům volební komise spojení voliče s jeho hlasem, který pak budou navíc muset hodit do koše, protože bude stejně neplatný.

To, že absence reálného nástroje, jak zajistit, aby volič ve své volbě nebyl ovlivněn další osobou, nebyl na něj činěn nátlak a nedocházelo k případům, aby za voliče nehlasoval někdo jiný, je největší slabinou korespondenčního hlasování, a to připouštějí i jeho zastánci, například z řad příslušníků právní či politologické obce. Předložená novela navíc nejeví ani sebemenší snahu pokusit se do korespondenční volby vnést nějaké ze zahraničí známé prvky a pojistky, které by se aspoň o osobní charakter hlasování snažily maximálním možným způsobem zajistit.

Jde například o institut nezávislého svědka, anebo o institut kontrolní otázky po australském vzoru, o kterém jsem zde též minule detailně hovořil. Problematičnost a protiústavnost předloženého návrhu dosahuje takových rozměrů, že není možné jej žádným způsobem legislativně napravit, protože jsou zakódovány v samotných základech myšlenky korespondenční volby jako takové, protože volební právo je vrcholným občanským a politickým právem, které nesmí být vystaveno sebemenšímu riziku zneužití. Všichni občané mají mít ve volbách stejné a rovné podmínky a musí existovat všeobecně sdílená jistota, že volba probíhá u všech voličů pouze jedním stejným způsobem a že je garantováno, že hlasují jasně identifikovatelní jedinci, kteří mají beze všech pochybností volební právo. Korespondenční hlasování toto všechno mění a neguje. Nezajišťuje tajnost ani rovnost volby, negarantuje, že každý občan bude hlasovat jen jednou, ani to, že hlasují občané, kteří mají aktivní volební právo, ani to, že fakticky hlasují pouze občané České republiky. Negarantuje prostě nic. A pod to já se nikdy nepodepíšu.

Je rovněž nepřijatelné, a proto to zdůrazňují opakovaně, aby byť i jen teoretickou šanci zvrátit volební výsledek vygenerovaný občany z České republiky měli občané trvale žijící v zahraničí. To se mimochodem stalo v předposlední prezidentské volbě v Rakousku, kterou doprovázely i prokázané podvody a manipulace, kvůli kterým se její druhé kolo muselo dokonce opakovat. Budiž nám to mementem a varováním.Tehdy tam v tom opakovaném druhém kole těchto prezidentských voleb zvítězil poměrně těsnou většinou 30 tisíc hlasů kandidát Strany zelených Alexander Van der Bellen před národně konzervativním Norbertem Hoferem z naší partnerské Svobodné strany Rakouska, a to právě jen a jedině díky zahraničním korespondenčním hlasům. Bez započtení těchto zahraničních hlasů by vyhrál Norbert Hofer. A znovu ještě jednou zdůrazněme toto: Češi žijící v zahraničí možnost účastnit se českých voleb už dávno mají na našich zastupitelských úřadech. To je zcela ústavně konformní, a kdo chce, tak této možnosti využije. Cesta na ambasádu jednou za několik let není nepřiměřenou cenou za možnost hlasovat o politickém vývoji v zemi, kde ani trvale nežijí. Korespondenční hlasování by také výrazně oslabilo podíl občanů České republiky trvale žijících na jejím území, platících tady daně a nesoucí důsledky těchto voleb na správě věcí veřejných ve prospěch těch osob, kteří trvale či dlouhodobě žijí v zahraničí.

Zavedení korespondenční volby tak může postupně změnit i fundament našeho demokratického politického systému, protože by bylo tvrdým zásahem do tradičního mechanismu, od kterého se odvíjí legitimita všech demokraticky volených institucí. V Kodexu správné praxe ve volebních záležitostech, Practice in electoral meters, přijatém Evropskou komisí pro demokracii, takzvanou Benátskou komisí působící při Radě Evropy, na jejíž stanoviska se zde někteří zastánci korespondenčního hlasování odvolávají, se mimo jiné uvádí i toto: Poštovní hlasování může být rozšířené v jednom státě a ve druhém zakázané, a to kvůli možným podvodům. Mělo by být povoleno pouze tehdy, jestliže poštovní služby jsou zabezpečené před úmyslným zásahem, ale spolehlivé ve smyslu, že řádně fungují. Nemělo by být naopak podporováno, jestliže problémy s poštovními službami se připojují k ostatním obtížím vlastním tomuto typu hlasování, včetně zvýšeného rizika family votingu, tedy rodinné volby, nebo přesněji volby pod nátlakem.

Tento Kodex správné praxe Benátské komise ve volebních záležitostech se rovněž velmi zajímavě vyjadřuje k otázce rovnosti volebního práva. Rovnost počtu hlasů, equal voting rights a rovnost váhy hlasů, equal voting power, podle tohoto Kodexu zaručuje splnění podmínky stejného počtu hlasů pro každého oprávněného voliče, rovnoměrného rozdělení mandátu mezi volební obvody i shodné hodnoty všech odevzdaných hlasů. Podmínkou rovnosti je i shodná četnost uplatnění voličského hlasu v rámci voleb do jedné instituce. Nerovné volební právo dle tohoto Kodexu, a teď pozor, totiž vzniká v situaci, kdy mají někteří voliči možnost odevzdat svůj hlas na více místech či mohou hlasovat opakovaně, popřípadě pokud má určitá část voličů na výběr z více způsobů hlasování. To je přece všecko korespondenční volba. Toto přesně naplňuje navrhovaná korespondenční volba na český vládní způsob, která je tudíž s Kodexem správné praxe ve volebních záležitostech Benátské komise při Radě Evropy v rozporu.

Velmi důležitým aspektem demokratického volebního systému je i to, že má přispívat k důvěře občanů v demokratický proces. Bez důvěry občanů ve volby nemůže existovat demokracie. Tento proces včetně mechanismu voleb musí být nadto pochopitelný všem občanům, což současný klasický prezenční způsob volby splňuje. Je to rovněž způsob prověřený a fungující, který ve své podstatě nikdy nečelil významným složitostem ohledně jeho důvěryhodnosti. Tato srozumitelnost a pochopitelnost volebního procesu je proto i významnou společenskou hodnotou. S prvkem korespondenční volby se tento původně jasný systém zatemňuje a hodnota srozumitelnosti, pochopitelnosti, a tím i uvěřitelnosti a důvěryhodnosti se pro voliče vytrácí. A já na to tady upozorňuju. Říkal jsem to už mnohokrát. Významně to tak může ovlivnit důvěru lidí v demokracii jako takovou.

Za stěžejní atribut svobodných voleb považuji princip tajného a svobodného hlasování. To, co máme dnes v České republice, to, co jsme tady započali po roce 1989, to jsou férové, svobodné, transparentní volby. A to jsme přece chtěli. V otázce výkonu svobodného volebního práva v podmínkách demokratického právního státu se nejedná pouze o zákonnou úpravu podmínek volební procedury, ale rovněž o řádně technické zabezpečení celého volebního procesu, což u korespondenčního hlasování není možné garantovat, čímž nepochybně reálně hrozí zásadní narušení principu tajnosti volebního práva, a tím i ústavnosti celého volebního procesu. A to je zároveň vedle ohromného a velice reálného rizika podvodu při hlasování a sčítání hlasů asi nejsilnější argument pro aplikaci korespondenčního, ale i každého jiného dálkového způsobu hlasování v jakýkoliv volbách do právního řádu České republiky.

Korespondenční hlasování v zahraničí v podání pětikoalice je i fundamentálním a principiálním sporem o to, zda je dominantní hodnotou právo volit držitele mezi občany, kteří žijí na území, kde budou v této moci podléhat, nebo jestli se má zvýšit role těch, kteří nám nutí svou politickou vůli, aniž by s námi žili a aniž by na ně důsledky hlasování jakkoliv dopadaly. "No tak co. No, tak jsme zvolili blbě, no, tak stejně tam nežijeme, tak vlastně o nic nejde."

Myšlenku korespondenčního hlasování zásadně kritizují i mnohé veřejné autority, a to včetně těch, kteří rozhodně nejsou voliči ani sympatizanty SPD, ale naopak jde o podporovatele současných vládních stran. Tak například politolog profesor Stanislav Balík korespondenční volbu označuje za hodně nebezpečnou hru, jejímž výsledkem může být devalvace českého funkčního volebního demokratického systému.

Mám úplně stejný názor. Podle Stanislava Balíka reálně hrozí, že v kontextu debat o podvodech se zaslanými lístky v minulých prezidentských volbách v Rakousku či Spojených státech amerických přestanou lidé důvěřovat celému volebnímu procesu a jakkoli těsnější výsledky budou odmítány jako zfalšované. Vlastně to, co se stalo ve Spojených státech amerických.

Podle právníka Petra Kolmana absolutně neobstojí argument, že Česká republika je jednou z mála zemí, která korespondenční volby nezavedla, protože tento způsob hlasování podle něho zcela degraduje volby a ze svátku demokracie dělá nákup v e-shopu.

Zastánci korespondenční volby pro Čechy v zahraničí také často zlehčují protiargument spočívající v tom, že občané trvale žijící v zahraničí neplatí v České republice daně, nesmyslným a drzým tvrzením, že daně přece neplatí ani důchodci, žijící u nás doma, což je něco naprosto nehorázného, protože ti důchodci tady dostávají důchod, denně chodí do obchodu, do lékárny, platí tady nájmy, to je přece něco neskutečného, protože ti důchodci tady platili daně celý život. Jednak tito lidé platili daň z příjmu a povinné pojistné odvody v průměru 40 let a mají takříkajíc předplaceno a hlavně každý, kdo žije v naší republice, včetně důchodců, zde platí daně. I když zrovna nepracuje nebo nepodniká, protože přece platí daň z přidané hodnoty, spotřební daně u různých výrobků a služeb, které si nakupuje, což jsou ohromné peníze, často měsíčně vyšší, no určitě vyšší, než je daň z příjmu. A navíc na ně samozřejmě dopadají následky jejich volby. Nesrovnávejme tedy nesrovnatelné.

Dámy a pánové, okamžikem odeslání korespondenční zásilky, tedy doručovací obálky s volebním hlasem v úřední obálce, ztrácí korespondenční volič jakoukoliv kontrolu nad tím, jak bude s jeho hlasem naloženo a dokonce si to nemůže ani dodatečně ověřit. Tuto možnost nemá ani ten, kdo se rozhodl nevolit. Korespondenční volič musí ke svému hlasovacímu lístku přiložit své identifikační údaje, byť v oddělené obálce. Cesta ke ztotožnění voliče s jeho hlasem je tedy otevřena, a to je podle mě ústavně zcela, ale zcela, nepřípustné.

V návrhu také není vůbec žádná pojistka proti tomu, aby člověk, který odvolil korespondenčně v zahraničí, například v Německu, poté, tedy po druhé, volil i fyzicky u nás v Aši nebo v Mariánských lázních anebo někde jinde.

Navíc jsem před několika dny v tisku zaznamenal, že vládní poslanci budou dokonce navrhovat to, že každý korespondenční volič ze zahraničí se po odeslání svého hlasu bude moci ještě jednou rozmyslet a přijít volit znovu i na ambasádu osobně, přičemž objektivně neexistuje způsob, jak bez porušení zásady tajnosti hlasování jeho původní korespondenční hlas najít, ztotožnit a vyřadit. Vůbec tuto myšlenku a úvahu nechápu. To je porušení Ústavy.

Navíc pokud takových občanů bude vyšší počet, není v silách zvláštních okrskových volebních komisí na ambasádách všechny tyto hlasy nalézt bez toho, aby se opozdilo vyhlášení výsledků voleb. Jde o něco totálně absurdního, což jenom podtrhuje celou šílenost tohoto vládního návrhu.

Kdyby nic jiného, tak už jen jeden dílčí argument nás opravňuje poslat projednávaný návrh do pekel. Korespondenční hlasování je útokem na tradiční prověřené systémové hodnoty. Je to revolucionářský projekt sociálního inženýrství, liberalismu a progresivismu. Jde o ránu zezadu našemu tradičnímu konzervativnímu a důvěryhodnému volebnímu systému.

Mimochodem, vládní návrh a samotný princip a podstata korespondenčního hlasování poškodí i ty, v jejichž jménu je předkládán, totiž potenciální zahraniční korespondenční voliče. Tito voliči totiž nebudou mít absolutně žádnou jistotu toho, že jejich hlas byl skutečně doručen na místo určení, odevzdán do volební urny a řádně započítán. Tuto jistotu jim dává pouze dosavadní tradiční osobní tajná volba.

Co se týče skutečného počtu potenciálních zahraničních voličů s českým státním občanstvím, o tom se vedou různé diskuse, ale já uvedu konkrétní údaje i jejich zdroje. Dámy a pánové, například podle informace Organizace spojených národů se v roce 2015 ve světě zdržovalo mimo hranice České republiky 932 582 českých občanů, z toho 543 000 v sousedním Německu. To jsou zajímavá čísla, proto uvádím i zdroj, která už opravdu jsou schopna zvrátit výsledek vygenerovaný voliči v České republice. Je to milion lidí. Dle sčítání lidu ve Spojených státech amerických v roce 2020 se k českým kořenům a k české identitě ve Spojených státech hlásilo 1,4 milionu osob. 1,4 milionu lidí. Uvedl to vloni v září na svém webu Český rozhlas. S čím to tedy hazardujeme?

A ten mnou zmíněný vládní návrh, sněmovní tisk číslo 585, na rozšíření nabývání českého státního občanství potomkům emigrantů má potenciál přidat k tomu ještě zhruba milion dalších nových Čechů.

Dámy a pánové, snažil jsem se zde jako vždy hovořit pouze k věci, k obecným ústavně-právním i zcela konkrétním aspektům problematiky korespondenční volby a vládního návrhu zákona, který chce aplikovat do našeho právního řádu a tím i do našich volebních systémů včetně těch naprosto klíčových. Uváděl jsem konkrétní argumenty, konkrétní příklady a jejich konkrétní dopady, případně konkrétní citace s uvedením jejich autorů a zdrojů, ale to spíše pro ilustraci nebo na podporu mých argumentů. Drtivá většina tohoto mého projevu představovala můj osobní pohled zákonodárce, potažmo i ústavodárce na danou problematiku.

Když to tedy shrnu, naše základní ústavní dokumenty vyžadují, aby jakékoliv volby byly osobní, tajné a svobodné. Ve jménu zachování elementární politické demokracie, svobodné soutěže politických stran, ve jménu férovosti a ústavnosti volebního procesu a ve jménu ochrany a garance základních ústavních občanských práv je zcela namístě snahy o zavedení možnosti korespondenční volby do českého právního řádu v podobě předloženého mimořádně nekvalitního a věcně i legislativně problematického a vadného návrhu jednoznačně odmítnout. My v tomto druhém čtení dáme samozřejmě a dali jsme už a dáme i v podrobné rozpravě návrh na zamítnutí celého tohoto tisku.

Demokracie je totiž založena na svobodných a hlavně důvěryhodných volbách. Pokud lidé nebudou věřit, že volby jsou skutečně důstojné, spravedlivé a kontrolovatelné a že se pomocí voleb dá změnit vláda z progresivistické na konzervativní nebo z konzervativní na progresivistickou a pokud ten, kdo byl ve volbách poražen, tu porážku nedokáže přijmout, protože nebude volebnímu mechanismu beze zbytku důvěřovat, jde o začátek konce demokracie v naší zemi. Na to chci upozornit. Pokud lidé budou mít pocit, že ve svobodných volbách nejsou schopni změnit vládu, tak vezmou vidle, a to je konec, to je špatně. A minimálně také o konec začátku studené občanské války. A já před tím chci velmi důrazně varovat. Pak už nebude cesty zpět.

Přátelé, hlasujme o tomto návrhu tak, abychom toho nikdy v budoucnu nemuseli litovat a abychom před soudem historie a našich potomků obstáli se ctí.

Děkuji vám za pozornost.