Není dobré nechat někoho za sebou. Zapomenout. A děje se to.
Když rodičům vylétnou děti z hnízda, založí vlastní rodinu, často uhnou. Prý aby nezavazeli. "Však ti mladí už mají svůj život." Málokdy řeknou, že se cítí osamělí. A přitom to tak je.
Zavolám mamce zítra. Stavím se příští týden. A pak je týden fuč a jede to znovu. Pořád dokola...
Je to těžké. Hrozně to všecko letí. Není čas. Není a víc ho nebude. Nikdy nevíte, kolik ho ještě zbývá.
Jaké to musí být, když máte pocit, že už vás nikdo nepotřebuje. Že už jenom dožíváte.
Uf! Tohle se blbě píše. A je to ještě horší, když si představím, že se tak můžou cítit naši rodiče nebo babička s dědou.
V pondělí začal Týden pro rodinu a přesně tohle řeší. Má mott: štěstí rodiny nejsou osamocené šediny.
Tenhle týden může být start, kdy vezmu telefon a jen tak zavolám nebo ještě líp rovnou přijedu na kafe a prostě zase budeme chvíli spolu. A pak zase.
Já vím, že je málo času, ale co je na světě důležitější, než tohle?
Díky organizátorům Týdne pro rodinu z Rodinný svaz ČR , že na tohle upozorňujete.