Dovolte mi připomenout, že v naší zemi od roku 1977 platí jako závazný právní dokument Mezinárodní pakt o občanských a politických právech o právech hospodářských a sociálních, který byl vyhlášen pod č. 120/1976 Sb. Ten v článku 20 odst. 1 ukládá – cituji „Jakákoliv válečná propaganda je zakázána zákonem“. Bývalé Československo tento závazek plnilo i bez této mezinárodně potvrzené povinnosti tím, že přijalo zákon o míru č. 165/1950 Sb., který platil až do 31. 12. 2009.
Od roku 2010 zákon již nemáme a povinnost zakázat válečnou propagandu máme převedenu, i když ne tak detailně v § 407 trestního zákona č. 40/2009 Sb. Ještě jedna věc je v článku 20 v odst. 2 důležitá, a to je zákaz hlásání jakékoliv národní, rasové nebo náboženské nenávisti, jež představuje podněcování k diskriminaci, nepřátelství nebo násilí. Problém je v tom, že tento zákaz jen málokdo respektuje. Nenávistných projevů slyšíme a čteme z různých medií či přímo od politiků, včetně těch vrcholných, tolik, že pravděpodobně orgány činné v trestním řízení rezignovaly na to, aby z úřední povinnosti takové trestné činy stíhaly. To je ale chyba, a to zásadní.
Protože právě živená a neodmítaná národní a další nenávist je živnou půdou pro spory, které ze slovních útoků mohou přejít k útokům fyzickým, včetně případnému použití zbraní. Brutální vražedný útok na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v prosinci loňského roku vnímám jako důsledek nedodržování těchto základních povinností, ke kterým jsme se i mezinárodně právně zavázali, stejně mohu připomenout atentát na předsedu slovenské vlády Roberta Fica, který je velkým mementem.
Je to potřeba zastavit! Žel současná česká vláda s tím nic nedělá, ba právě naopak, některá vyjádření jsou podle mne přímo naplněním skutkové podstaty § 407 trestního zákona, a tak nemohu přijmout až vychloubačné tvrzení předsedy vlády Petra Fialy, že jsme bezpečná země. V bezpečné zemi neroste takovým tempem kriminalita, neřeší se hromadné vraždy a nepropaguje se nenávist. Vulgární přepisování historie, evidentní dvojí metr na výroky koaličních a opozičních politiků, včetně omlouvání excesů, kterých se dopouští členové a funkcionáři vládních stran je do očí bijící.
I tady platí zejména „kdo seje vítr, sklízí bouři.“ Jen mám obavu, aby společnost byla na řešení bouře připravena. Také si musíme položit otázku, kdo bude případnou bouři řešit, zda na to máme dostatečně fundované lidi, kteří nebudou jen politiky, ale budou se chovat jako státníci a půjde jim o prosperující republiku, která si udrží vlastní suverenitu a zajistí občanům jejich právo, právo na rozvoj.