Já bych chtěla prostřednictvím vás, paní předsedající, reagovat na svého předřečníka pana kolegu Bělobrádka. Vždycky, když uděláme nějaké rozhodnutí, tak bychom si měli zvážit, co to rozhodnutí přináší za pozitiva a negativa. Ti lidé, když se rozhodli opustit naši zemi z jakýchkoliv důvodů, jeli tam za prací, chtěli utéct třeba z toho systému, který tu byl, cokoliv, tak si museli přece uvědomit, jaké to má pro ně plusy a minusy.

A my teď těmto lidem, kteří jsou třeba i dlouhodobě pryč, už nemají ani řádné povědomí, děláme nějaký velký, velký nadstandard. Teď tady všichni říkáte, jací jsou to chudáci. Ale oni se přece rozhodli odjet sami, oni z toho mají i nějaké požitky a ty už na tu misku vah nedáváme. Takže to je dosti velký nepoměr, co tady ukazujete, protože absolutní spravedlnost přece není.

A mohu vám říci, jak já zase přijdu k tomu, že o mé zemi rozhoduje někdo, kdo tu x let nežije, téměř už nic neví, ví to jenom z médií, neplatí tady daně, které já tady platím, nezajímá se o ni, a najednou bude rozhodovat o tom, co tady bude, jak to tady bude probíhat? A já když budu chtít jít volit do sousední vesnice, protože tam zrovna budu pobývat a rozhodnu se, tak si budu muset vyřídit voličský průkaz, obíhat různé věci. A taky to bylo mé rozhodnutí a nebouřím se tady, abyste udělali výjimku.

Takže si uvědomme, že tady schováváte za jakousi výjimku nějaký váš, řekněme, volební potenciál, který očekáváte.

A to, že tady nejste a neposloucháte námitky mých kolegů, pak sem přijdete a zvedáte ruku... Já se tedy ptám pro co, když jste ani neslyšeli ty námitky? Vy jste se totiž už dopředu rozhodli, že cokoliv tady řekneme, je pro vás nezajímavé. Vy jste se rozhodli protlačit tento zákon (Předsedající: Čas.) silou těch vašich hlasů.