Zatímco před 100 lety patřila Československá republika mezi nejrozvinutější a neprůmyslovější země světa a díky tomu také mezi země bohaté, dnes nepatří mezi nejrozvinutější a nejbohatší ekonomiky světa. Jsme zemí, kde sice není velká chudoba a je velmi bezpečno, ale nepatříme mezi ekonomické tygry ani Evropy, a světa už vůbec ne. Ekonomické aktivity netáhnou příliš technologie a elektronizace, nebo robotizace a na ně navázané věda, výzkum a vzdělávání (především jeho kvalitativní stránka) a současně si s sebou táhneme břemeno nevyřešené transformace onoho historického průmyslu z doby před 30-100 lety. A to i přesto, že máme za sebou desetiletí tzv. transformace regionů takto historicky zatížených.
Transformace započala hned v 90. letech, kdy jsme se vyrovnávali s přechodem od socialistické ekonomiky na tržní, a už tehdy vlády soustřeďovaly více péče do i dnes strukturálně postižených regionů (Karlovarského, Moravskoslezského a Ústeckého), které jsou ale přes veškerou poskytnutou podporu stále ve stejné kategorii, jen s tím rozdílem, že se trend trvalého poklesu a ztráty k ostatním regionům přestal prohlubovat jen u Moravskoslezského kraje.
Začali jsme si v regionech zvykat na dotační podporu a stále větším přerozdělováním jsme se stali na dotacích závislí.
Pak jsme se začali začleňovat do struktur EU a s nimi přišly mimořádné zdroje, především tzv. kohezní, které EU poskytuje regionům k tomu, aby dohnaly ztráty v úrovni k ostatním zemím EU. A tady podle mého názoru nastala největší chyba v přístupu našeho státu. Kohezní fondy totiž nebyly nikdy rozdělovány tak, aby odlišily skutečnou míru podpory do regionů v zemi, podle míry strukturálního postižení. Formálně tedy ano – míra prostředků poskytnutých z EU byla podle regionů rozdílná, ale až na Prahu, byly rozdíly vždy dorovnávány na stejnou celkovou úroveň z národních zdrojů.
Nikdy jsme tak vlastně strukturálně postiženým regionům neposkytli konkurenční výhodu a rovnoměrně jsme dotace „cukrovali“ po celém území, takže se ztráta nevyrovnávala. Vyčerpali jsme tak stovky miliard jak z evropských, tak z národních zdrojů, které dnes nemáme ani na národní úrovni, ale už je neobdržíme ani od EU. Takže výsledek desetiletí chyb je, že jsme ztratili čas a prohloubili problémy v postižených regionech.
Dnes se za východisko z problémů považuje podpora regionům poskytovaná prostřednictvím Fondu spravedlivé transformace. Laik by jásal – konečně podpora poskytovaná jen těm dotčeným regionům. Reálně se ale bavíme o 40 mld. Kč do všech tří regionů na plánovací období. Na to nemusí být člověk velký ekonom, aby uznal, že to je žalostně málo. Ve srovnání se stovkami miliard, které jsme jako země vytáhli z koheze a nevyužili na skutečnou kohezi, je to plivnutí, které ve skutečnosti nenastartuje skutečnou a komplexní transformaci. Možná pomůže rozjet pár zajímavých projektů, ale komplexní transformaci, kterou postižené kraje skutečně potřebují, nezajistí.
Můžeme jen poměrově porovnat se sousedním Německem, které řešilo podobnou transformaci ekonomiky, třeba Saska, a můžeme jen tiše závidět Sasku, že ze strany EU podpora koheze tvořila jen velmi malý zlomek toho, co do koheze přidala spolková vláda. Při přejezdu našich hranic z Ústeckého kraje do Saska je rozdíl vidět na první pohled, a to i v těch nejmenších sídlech v zapadlých údolích Krušných hor.
Chceme-li historické chyby napravit, musíme zavést skutečnou a komplexní kohezní politiku, ale především uvnitř naší společnosti. Musíme vysvětlit ostatním regionům, že stát musí nyní soustředit maximální možnou podporu a péči těm regionům, které ztrácí na zbytek. Musíme vysvětlit, že dotace, na kterých jsme se v řadě aktivit stali závislými, nebudou k dispozici všude. Stát musí připravit plán na komplexní péči o řadu oblastí společnosti, počínaje výchovou a vzděláváním, sociální péčí (ale přísnou, neumožňující zneužívání), bydlením, bojem s dezinformacemi, až po ekonomické stimuly – motivaci podnikatelům přesouvat především aktivity s vyšší přidanou hodnotou do postižených regionů. Samozřejmostí pak musí být třeba snaha na získávání investic ze zahraničí přednostně do těchto regionů, a to s vyloučením „montoven“. A především propojení budoucích investic s institucemi v oblasti vědy a výzkumu, které do těchto regionů znovu nalákají osoby s vyšším vzděláním.
Jestli je mezi těmi třemi postiženými regiony nějaký výrazný rozdíl, tak to je v úrovni vysokého školství, především technického charakteru. Tak trochu logicky se nabízí dávat do souvislosti aktuální vývoj Moravskoslezského kraje, který se zjevně ode dna odrazil, s existencí a aktivitami tamějších několika vysokých škol a jejich zapojením do transformace. Ústecký kraj má jednu plnohodnotnou vysokou školu zaměřenou spíše humanitně a Karlovarský žádnou. Je zde přímá úměra s tím, jak si kraje aktuálně stojí.
Co se stane, když to nepochopíme? První věci už vidíme – rostou zde projevy extremismu, které mají vliv na růst extremistických stran a populistů nabízejících „snadná“ řešení. Ty se už velmi citelně přelévají do celostátní politiky, do její úrovně, kultury a třeba i důvěry ze strany občanů ve schopnost politiky řešit jejich zájmy.
Z postižených regionů odchází řada nespokojených obyvatel do aglomerací velkých měst. V okolí Prahy, kam se přirozeně přesidlují především lidé z Ústeckého a Karlovarského kraje, vznikají následné problémy s přelidněním, nedostatkem míst ve školách, školkách, růst cen bydlení ad. Je samozřejmě špatně, že jsme se dostali až do fáze, kdy možná nevíme, jestli dřív řešit příčinu nebo následek, ale jednoznačně jsou podle mě problémy Prahy a středních Čech následkem neřešení koheze přilehlých okrajových regionů, na které jsme v minulých desetiletích plánovitě kašlali.
Pokud chceme do budoucna uhájit demokracii v naší zemi, není jiná cesta než řešit skutečnou kohezi postižených regionů.
