1) pohled mezinárodně objektivní

V roce 1968 zuřila studená válka naplno. Necelých 6 let po karibské krizi, kdy byl svět historicky nejblíže svému sebezničení,  byly obě tehdejší velmoci zabetonovány na svých pozicích a nehodlaly svému protivníkovi ustoupit ani o centimetr. V této atmosféře bylo prakticky nemyslitelné, aby sovětský blok vydal Československo druhé straně a fakticky ji nechal přijít až ke svým hranicím. Josip Broz Tito to věděl, naše tehdejší vedení to poněkud naivně nečekalo. Přístup sovětů zhruba 20 let od konce druhé světové války byl poměrně prozaický - nebýt nás a 20 milionů našich padlých vojáků, tak už tady nejste. Takže prostě patříte nám. Tečka.

2) pohled český - tehdejší

Zcela přirozeně jsme rok 1968 vnímali jako okupaci, obrovskou zradu a hrubý zásah do naší národní suverenity. Drtivé většině našich občanů se tehdy zhroutil svět. Pro mého tátu to byl jeden z nejhorších dnů jeho života. Nebylo možné to vnímat jinak

3) pohled český - dnešní

Události roku 1968 jsou dnes zcela manipulativně zneužívány k podněcování rusofobních nálad. Paradoxně zejména ve vztahu k mladé generaci, která rok 1968 nezažila a často už jej nezná ani z vyprávění svých rodičů. Je pozoruhodné, že pětikoaliční politici v čele se skalním zastáncem okupace Petrem Pavlem, jehož názor utvrdila návštěva přátel ze SSSR, rádi používají dvojí metr, kdy říkají, že v roce 1945 nás osvobodily ukrajinské divize, zatímco v roce 1968 nás okupovalo Rusko. Faktem je, že ukrajinské jednotky u nás operovaly jak v roce 1945, tak v roce 1968, protože to k nám měly prostě nejblíž. Nicméně tuto skutečnost považuji za přepisování dějin - tehdy to byli prostě Sověti. Příslušnost k jedné ze svazových republik byla naprosto marginální.

4) odkaz tehdejších událostí pro dnešní dobu

Rok 1968 z mého pohledu nemá sloužit coby prvoplánovitá metla ve stylu "pozor na Rusáky", nýbrž by měl být apelem na naše odhodlání hájit suverenitu České republiky před pokusy omezit naši svrchovanost a zneužívat naši zemi a naše občany  ve prospěch zájmů velmocí z jakékoliv světové strany.

Mráz možná stále přichází z Východu, ovšem nesvoboda k nám tentokrát doputovala z opačné světové strany. Nepotřebovala k tomu tanky, využila mnohem sofistikovanější nástroje - média, sociální sítě, propracovanou síť neziskovek a neomezené množství peněz.

A tak tu máme nově cenzuru v podobě DSA, kterou už EU použila k výhrůžkám Elonu Muskovi, centrální ekonomické plánování, které Brusel upgradoval z pětiletek na třicetiletky, urputnou snahu připravit nás o naši vlastní měnu bez souhlasu občanů (rubl nám nevnutili ani soudruzi z Moskvy) a především všudypřítomný třídní boj, do jehož čela se hrdinně postavil Otakar Foltýn.

Jeho už dokonce podpořila v otevřeném dopise skupina uvědomělých umělců a čerpatelů dotací a grantů všeho možného druhu.

Tedy už máme i novou antichartu.

Považuji proto za správné připomínat si den, kdy jsme na 21 let přišli o svou suverenitu. Neb nyní nám hrozí, že o ni přijdeme na mnohem delší období.

Pokud totiž volby v roce 2025 znovu ovládne progresivisticko-liberálně-mediální konglomerát všech lepševiků a majitelů pravdy, kteří si usurpují právo diktovat nám své pokřivené hodnoty nového světa, tak se patrně dočkáme i vylepšené verze období normalizace.

Dnešní mládež už nemá ani potuchy, co tenhle výraz znamená. A o to svědomitěji bude připravená tuto totalitní formu vládnutí na bázi výhrůžek, strachu a kriminalizace protistátních živlů obhajovat a realizovat. Neb v nevědomosti a nevzdělanosti národa tkví největší síla těch, kteří jej ovládají.

Takže kupředu k Bruselu, zpátky ni krok!

A kdo nejde s námi, je svině!