Jaroslav Durych

Žebrácké písně

Podle ohmataných stránek to vypadá, jakoby šlo o původní vydání z roku 1925. Docent postaví útlou knížku na hřbet a rozevře ji na náhodném místě:

Básníku, básníku,
jdi zpívat na hnůj,
na všivém slamníku
jezdi a panuj,
nežádej haléře,
kdopak tě zval,
kliď se jen za dveře,
o číslo dál!

Docent si sundá brýle a dlouze stlačí palcem a ukazovákem oči. Těžko říct, jestli si je masíruje nebo zatlačuje slzy. Je to už víc než rok, co dělá ministra školství. Stávku učitelů málem ve funkci nepřežil. Jeho předchůdce si nevedl o moc líp, vydržel ani ne rok. A jeho předchůdce? Ten zas musel odejít kvůli kontaktům s mafií a utajeným majetkům. „Tohle nebude dobrý,“ hlesne docent sám pro sebe a upře oči znova na měděnou tabulku před sebou.

Vtom se dveře pootevřou. Ale jen na škvíru jako v čekárně u doktora. „Bek!“ vyštěkne chladný mužský hlas. Ministr se narovná, otře zarosené brýle a čelo, popotáhne zkrabatělé sako, hluboce vydechne a vkročí dovnitř. V kanceláři, hluboko do koženého křesla vtisknutý sedí ministr financí. Hlavu má otočenou k oknu, ve kterém pozoruje, jak se po parapetu prochází holub. Ministr Bek chvíli postává před hranou stolu s pravicí podél těla připravenou k pozdravu. Když nepřichází ani hlásek, ani pohled, pokorně se usadí na kraj stoličky naproti. „Dám vám 268,“ pronese bez varování ministr financí, aniž by spustil oči z pochodujícího holuba za oknem. „To myslíte 268 miliard na příští rok? Vždyť už teď není na platy pro kuchařky. Už za ten letošní rozpočet proti nám učitelé stávkovali. S tím se nedá pracovat. To můžu rovnou rezignovat!“

Takových bylo by
daremných žroutů,
z mravní tvé hniloby
nemoci jsou tu,
zčerstva jen vypadni
ze vsí i z měst,
z louže si ukradni
odlesky hvězd!

Dokud bylo ve vládě hnutí ANO, vypadalo to s českým školstvím nadějně. Začali jsme zvedat výdaje na vzdělávání až jsme to dotáhli na 4,7 procenta vůči hrubému domácímu produktu. Jako první v dějinách České republiky jsme se přiblížili na dohled průměru Evropské unie. Jenže pak ve vládě usedla pětikoalice. Je úplně jedno, že hned 4 její ministři jsou povoláním kantoři.

Jakmile jim elektrotechnik Stanjura nadiktuje nějaké číslo, buď sklapnou paty, pokrčí rameny nebo ještě ministra financí brání proti lidem, jejichž zájmy mají ve skutečnosti hájit. Mikuláš Bek není výjimka. Učitelé moc dobře vědí, že se za ně nikdy nepostaví. Však mu to taky vyčetli už během první vlny protestů loni. No a ten úplně poslední člověk, kterému by na vzdělávání záleželo, je pan profesor politologie Fiala. Proti kamarádovi Stanjurovi nikdy nepůjde.

Schůzka u ministra financí netrvala dlouho. Masivní dveře se opět otevřely a docent Bek se ocitl zpátky na zšeřelé chodbě. Ve tváři měl stejně smutný výraz jako předtím, jen byl viditelně shrbenější.

Sebral jsem svých pět švestek a šel,
pes ani za mnou neštěk,
měsíc bděl,
abych se oknem nevrátil,
myslil snad, že jsem neplatil,
co chtěl?

Přeji Vám přátelé, hezký víkend. Třeba i s hezkou knížkou, nemusí to být zrovna Durychovy Žebrácké písně. Mějte se fajn.