Otazníků je více než dost. Jaderné bloky mohou posílit bezpečnost dodávek, ale otázkou je, zda za přiměřenou cenu.

Podle "západních" zkušeností s vývojem jaderné energetiky je zřejmé, že za elektřinu z jádra si připlatíme (což vede mnoho zemí k tomu, že dnes s jádrem nepočítají). Kolik to bude, závisí na celkových nákladech na stavbu a výši zisku provozovatele.

Dostupné údaje o zamýšlených dvou blocích naznačují následující: Jeden blok od korejského dodavatele KHNP má stát 200 miliard korun (v dnešních cenách) a vyrábět elektřinu za 90 eur. Dále se uvádí, že „přípravné práce“ spolknou dalších 80 miliard. Pokud těch 80 miliard představuje náklady, vyvolané potřebnými investicemi, vyjde jeden blok na 240 nebo 260 miliard a cena elektřiny se proporčně zvýší, a to výrazně nad 100 eur.

To by bylo jen mírně nad dnešní cenou na trhu, ovšem ta, podle burzovních cen v dalších letech, neroste, ale klesá. Nicméně potřeba dotovat cenu (v řádu miliard, dle rozdílu oproti tržní ceně) není jediným nákladem. Uvedená cena totiž nezahrnuje náklady na financování stavby, které závisí na délce, platebním mechanismu a úrocích (odhad, že cena vzroste o polovinu, je spíše „konzervativní“).

Samozřejmě je třeba vzít v potaz i to, že schopnost státu si za přijatelných podmínek půjčit není neomezená a jaderné bloky nejsou jediným stamiliardovým výdajem, který, zřejmě ve formě deficitu, v budoucnu rozpočet zatíží (i dnes má stát problém odbourat schodek bez výdajů typu jaderné elektrárny nebo vysokorychlostní železnice).

Odvaha přijmout obtížné rozhodnutí ukazuje na odpovědnost, což je dobře. Nic to však nemění na potřebě velmi pečlivě a srozumitelně posoudit, zda stamiliardové zapojení státu do energetiky představuje efektivní využití jeho omezených zdrojů. A zda vynaložené prostředky a podstupovaná rizika „stojí za to“.

Podrobněji se o tom rozepisuji ZDE.