A teď - a já pominu ty osobní narážky, ale věc, že státní záruky nejsou v deficitu státní rozpočtu, je věc běžná. A teď bez kritiky. Pamatujete si covidové záruční programy, kdy stát i se souhlasem opozice tehdy je spustil? A tam reálně platíme ty záruky, reálně v průběhu let. Ty firmy, které si v covidu vzaly úvěr a neplatí, tak to stát platí a nejsou to malé peníze. To jenom konstatování.
A pak, když to zaplatí, tak se to v konkrétním roce objeví ve výdaji státního rozpočtu. Myslím, že největší případ (je) Liberty, kde držíme v této chvíli pohledávku jako stát. Uvidíme, jak dopadne insolvenční řízení, ale Liberty inkasovala úvěr v rámci covidu se státní zárukou z tohoto programu a nesplatila. Ta banka, která mimochodem je taky v insolvenci, si zavolala (?) ty peníze a my jsme, respektive EGAP je musel uhradit. Takže chci jenom říct, že to je docela běžné. Jako bychom v té debatě a v těch dotazech možná jenom opomenuli, že dochází i k integraci s Českou exportní bankou.
A já myslím, že všichni, kteří vystupují, ví, že Česká exportní banka měla stejné právo, jako má mít Národní rozvojová banka doposud. To znamená vydávat státní záruky za dluhopisy. Nevšiml jsem si, že by to někdo kritizoval. Takže to není nový instrument v rámci integrace dvou firem. Tak vlastně říkáme, matka bude mít tu samou kompetenci jako bude mít budoucí dcera v tom uspořářání NRB a ČEB, ČEBka.
A k těm neustálým debatám o tom, jestli se něco schová, neschová, nic se nedá schovat. A klíčové číslo není deficit státního rozpočtu, ale v tom mezinárodním srovnání je deficit veřejných financí ten konkrétní rok, a tam ta čísla si každý z nás může porovnat. A je to samozřejmě včetně výsledků státního rozpočtu všech samospráv, všech státních fondů, všech veřejných vysokých škol. To všechno je zahrnuté v tom ročním čísle, na které, na základě kterého probíhá to mezinárodní srovnání aspoň v rámci Evropské unie.
Ale pokud bude zájem ještě podrobnější tuhletu otázku diskutovat, určitě experti Ministerstva financí jsou připraveni. To nebylo politické zadání, toto, tento nástroj velmi silně podporovaly například penzijní společnosti, které by tam mohly umístit peníze svých klientů. A samozřejmě, když to bude (se) státní zárukou, tak ti, kteří například musí mít černou nulu ze zákona, tak tento prostředek pak nakupovat mohou, dneska ho nakupovat nemohou.
Já nevím, jestli pan poslanec Nacher myslel to vzletné jako ironii nebo ne? Já myslím, že jedna věc je cílový stav a něco realistického. My tou integrací s ČEBkou zvyšujeme vlastně úvěrovou kapacitu. A určitě v prvních letech, já bych řekl v prvních osmi, deseti letech, to nebudou stovky miliard, to určitě nebudou. Ani si nemyslím, že by se to používalo na dopravní infrastrukturu. Finanční nástroj, dopravní infrastrukturu nemůžu vyloučit u PPP projektů. Ale jinak je to veřejný sektor.
A je to pak vlastně jedno, kterým způsobem si půjčuje, a vždy je to započteno do dluhu. Ale určitě, a já myslím, že je správné, na tom se shodujeme, že dřív nebo později i ty dotace z Evropy skončí a budeme požívat finanční nástroje. A tohle je legislativní prostředí, abychom se s tím naučili dělat. Na jedné straně stát, jako který je bude zřizovat a využívat, na druhé straně ti potenciální zájemci, ať už z řad municipalit, ale i soukromého sektoru.
Typicky, co mě napadá, myslím si, že by to mohla být první oblast, v které by to mohlo být více vidět, tak je to dostupné bydlení. Myslím si, že nemáme dotovat, že máme používat finanční nástroje, a to by mohla být oblast, v které by ty projekty mohly být.
Já dlouhodobě komunikuji, a nejenom já, s mnohými kraji nebo městy, a to nejsou projekty za 10, 15, 20 miliard, ty konkrétní případy. To spíš budou desítky případů v hodnotě buď nižších nebo vyšších stovek milionů. A myslím si, že ten finanční nástroj z NRB by mohl být použitý.
Takže uvidíme, to je třeba moje priorita. Pan poslanec Nacher tady řekl, že Ministerstvo financí má plnou zodpovědnost za to (jak) funguje NRB. No, bohužel to není pravda. Já bych si to reálně přál, ale my jsme zdědili, a teď to zase není kritika, jenom konstatování faktů. Nevím, proč máme tři akcionáře Národní rozvojové banky, MMR, MPO a Ministerstvo financí. Nemyslím, že (je) to úplně šťastné. Ale sami dobře víte, jak je složité, když se jednou akciový podíl rozdělí mezi ministerstva, jej zase integrovat zpátky. Na druhé straně ta instituce, Česká exportní banka, která má zkušenosti s poskytováním státních záruk, je plně ovládaná Ministerstvem financí, což je správně. A teď vlastně v rámci té integrace děláme takovou zajímavou operaci, že dcera je v této chvíli stoprocentně ovládaná Ministerstvem financí a budoucí matka, je to zhruba na třetiny MMR, MPO a finance.
Já bych považoval za ideální stav, ale v tomto volebním období se mi to nepovede splnit, aby jediným akcionářem Národní rozvojové banky bylo Ministerstvo financí, mimo jiné protože mu patří legislativě (?), a mimo jiné, že MMR a MP (MPO) mohou být klienty a zadavateli některých těch finančních nástrojů, což si myslím, že Ministerstvo financí by nikdy být nemělo, že tu konkrétní politiku dělají resortní ministerstva, ať už hospodářství, nebo průmyslu, obchodu, nebo Ministerstva pro místní rozvoj, případně Ministerstvo životního prostředí. Ale říkám, to není kritika. Já si nepamatuju, v kterém volební období to vzniklo, to rozdělení akciového (nesrozumitelné), ani jsem po tom nepátral. Jenom jsem říkal, že to není tak úplně jednoduché už najít shodu tří akcionářů. A (je) jedno, že jsou to ministerstva. Prostě jednomu akcionáři se akciová společnost řídí lépe a taky má ale plnou odpovědnost. A navíc ty stanovy vlastně vyžadují, že ti akcionáři se nemohou vlastně přehlasovat, a to ty governments a prostě i to manažerské rozhodování poměrně protahuje, pokud je potřeba souhlas akcionářů k nějaké strategické změně nebo strategickému programu. Tak takhle nějak bych si já osobně představoval budoucí fungování NRB.
Co považuji za důležité, já jsem to říkal, měli jsme vlastně šťastný souběh časových okolností, že byla prováděna na evropské úrovni ta revize směrnice, CRD směrnice. Nám se povedlo dostat na (nesrozumitelné) banku České republiky do stejné pozice, jako mají obdobné instituce u jiných členských států. A netajil jsem se tím, a říkal jsem to v prvním čtení, a není důvod to tajit, my jsme se inspirovali zejména v Německu. Samozřejmě v té velikosti, víte, poměrné velikosti Německo versus Česká republika, nejsme schopni podle mě dosáhnout ani v tomto, ani v příštím volebním období. Ale měli bychom mít jakoby ambiciózní cíl, aby to časem, a já nevím, co bude osm, dvanáct, čtrnáct let, aby ta banka mohla mít například úvěrovou kapacitu ve stovkách miliard korun.
Děkuju.
