Evropě se to nemusí líbit a nelze se divit. Sama se však vmanévrovala do situace, kdy její názor může být brán v potaz teprve, až si mocnosti vyladí pozice. Evropa už dávno ztratila motor, který ji poháněl v šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech. Pak už to bylo jen o dalším a dalším rozšiřování, což je na jednu stranu báječné, na straně druhé se však ztrácí společný zájem, společná touha, společný cíl a motor se stále více zadrhává v řešení lokálních konfliktů, nesouladů a rozporů. Přibývá členských zemí, místo centralizace pravomocí však dochází k jejich rozmělňování. Výsledkem je, že dokonce ani ve vztahu k Ukrajině nejsme schopni jednotného hlasu. A potrestat vzpurné země je prakticky nemožné.
A Češi? Jaké právo má do evropských stanovisek promlouvat země, která nebyla schopna přijmout společnou evropskou měnu?
Možná by Trump a Putin rádi jednali i s někým dalším, ale s kým? Se současnou rozpolcenou Evropou je to opravdu nemožné. Nebo si čtenář myslí, že paní Ursula je ten správný partner do případného mariáše (tím čtvrtým by byl Zelenský).
Ne, ne. Trumpovi vlastně nic jiného nezbývá (když Čína se zapojit nechce), než domluvit se s Putinem sám a pokusit se nějak přesvědčit Zelenského, aby případnou dohodu podepsal.
Evropa se musí poučit, což už měla ovšem dávno, nečekat na další konflikt, a prostřednictvím další centralizace, měnové, ekonomické, vojenské i politické se pokusit dokončit proces, který byl v padesátých letech s takovou nadějí a očekáváním zahájen. Vytvořit mocnost, která bude schopna postavit se politicky, ekonomicky i vojensky Americe, Číně a popřípadě Rusku. Současný projekt přání Evropanů přestává naplňovat.
Skončeme hloupá jednání o green dealu, o klimatické hrozbě a dalších hloupostech (kampak se asi vytratil ještě ne tak dávno aktuální boj se suchem), které jsou pouhou slepou cestou odvracející nás od skutečných problémů současného světa. A těmi jsou ruská agresivita, čínská rozpínavost a vlny lidské migrace.
Spojené státy nám ukazují cestu, po níž jsme měli vykročit už dávno. Pak bychom nebyli v pozici uplakaného kluka/holky, v jaké se nyní nalézáme.
