Musím říci, že jsem příznivcem internetu a dalších moderních technologií. Pomáhají lidem překonávat vzdálenosti, sdílet informace, které dříve byly nedostupné, komunikovat přímo se širokým spektrem veřejnosti. Na druhé straně mám v sobě, jako člověk, který zažil dobu totální kontroly státu nad občany, určitou obavu z toho, když lidé o sobě poskytují příliš mnoho dat. Nikdo vlastně přesně neví, kde se všechna takováto data archivují, kdo s nimi pracuje a kde se mohou objevit.

Paralelně pak vidíme další nebezpečný směr, kdy neustále dochází ke snahám omezit svobodu internetu, odstranit z něj anonymitu, podřídit provoz na internetu kontrole, nebo dokonce odpojovat „nepohodlné“ uživatele.

Nejkřiklavějším příkladem pokusu o svázání a kriminalizaci aktivit na internetu byla v poslední době smlouva ACTA. Jak už bývá v EU zvykem, nazvaná eufemisticky „Smlouva proti  padělatelskému obchodu“ (Anti-Counterfeiting Trade Agreement ).  Konkrétně šlo o vícestrannou mezinárodní obchodní dohodu s trestněprávními prvky, jejímž účelem mělo být vytvoření mezinárodního systému pro vynucování duševního vlastnictví. Projednávání bylo od začátku tajné (od r. 2006) a účastnily se ho (v podstatě protiprávně) pouze filmová studia, distributoři software a hudební nakladatelství. Vlastní text ACTA byl zveřejněn až v listopadu 2010.

Bohužel to není praxe v EU ojedinělá. Málokdo z našich občanů ví, že zhruba 85% práce našich zákonodárných sborů tvoří přejímání norem a pravidel EU, ke kterým ani nelze vést polemiku, protože za jejich nepřijetí je naše země sankcionována. Nedávno jsme dokonce museli nedávno přijmout evropskou normu k pravidlům rybolovu přesto, že nemáme moře. Je to úsměvné, ale ukazuje to, že nad zájmy občanů stojí určitá technokratická oligarchie, která prosazuje své zájmy ve prospěch nadnárodních společností bez ohledu na mínění obyvatel Evropy. Musím říci, že postup, jakým EU zlikvidovala naše zemědělství, ve mně vzbuzuje obavu, zda to s námi v Bruselu myslí dobře.

Ale zpátky k internetu.  Naštěstí se tuto diskriminační dohodu ACTA podařilo díky tlaku uživatelů internetu prozatím zastavit. Přesto tlaky korporací zabývajících se audiovizuálním byznysem v tomto směru pokračují. Jsou nám předkládány jako bohulibé záměry ochrany umělců, reálně však jde o zájmy nahrávacích společností, filmových studií a sofwareových společností. Na ziscích z prodeje audiovizuálních děl se umělci, kteří díla vytvořili, podílejí jen zanedbatelnou částí. Údajně nejlepší “uměleckou“ smlouvu měl Michael Jackson, který měl 2 USD z prodaného CD/DVD,  což v té době bylo méně, než 10%.

Dokladem toho, že umělci mohou profitovat bez ACTA je řada kapel, které své CD nabízí zdarma na internetu a přesto vydělávají  zprostředkovaně: na koncertech, na reklamě na svém webu atd. Takovým příkladem může být u nás třeba Jaromír Nohavica.

Problémem je ochrana duševního vlastnictví obecně, která překvapivě dramaticky zvýhodňuje ochranu vlastnictví umělců (a především jejich vydavatelství a studií) oproti ochraně duševního vlastnictví vědců, konstruktérů a vynálezců. Jeden příklad za všechny: když si nahraji s kytarou písničku na 3 akordy, kterou jsem složil za 10 minut, mám automaticky zajištěnu ochranu práv na 70 let. A pokud se přihlásím k OSA, budu automaticky dostávat autorské honoráře, a to s minimálním vynaloženým úsilím. Naopak, když po mnohaletém výzkumu do kterého jsem vložil nemalé částky, vymyslím unikátní vynález nemám primárně ochranu žádnou. Tu si totiž mohu zajistit jen světovým patentem, který mne bude stát řádově miliony korun. Tato ochrana bude platit jen 10 let, pak bude moci můj vynález vyrábět a prodávat kdokoli. A to nemluvím o případu, kdy se k mému vynálezu někdo dostane dříve, než ho patentuji.

Smlouvy jako je ACTA  používají autorská práva jen jako záminku. Ve skutečnosti jde o možnost kontrolovat, ovlivňovat a mazat obsah internetu, který není pod kontrolou blíže nespecifikované skupiny, která chce z jeho kontroly těžit.

To nelze připustit. Chci říci, že jako senátor i případný hejtman se budu zasazovat, abychom v těchto věcech vystupovali jako Česká republika maximálně nezávisle a liberálně. Toto téma totiž není jen o individuální svobodě, ale především o zájmech občanů ČR, chcete-li o zájmech národních. Proti nadnárodním společnostem, které u nás neplatí daně a odvádějí jen minimální částky z mezd, potřebuje náš stát podporovat ty, kteří vytvářejí hrubý domácí produkt. Tj. české firmy, které zaměstnávají naše lidi, vytvářejí zde přidanou hodnotu, kterou nejen daní, ale také dále investují  (a nebo i spotřebovávají). To vše je pro naši ekonomiku přínosné. Stejně jako je svobodné šíření názorů na internetu důležité pro občanskou společnost.