Ve svém projevu bych se rád soustředil na některé aktuální problémy. I když samozřejmě i ony se vznikem státu souvisí. Máme totiž přirozenou – a podle mě i správnou – tendenci poměřovat současnost tím, co bylo v našich novodobých dějinách nejlepší. A to byla bez diskuse právě první republika. Jenže někdy se tou první republikou oháníme naprosto nepatřičně. Vezměme si třeba v poslední době často diskutovaná témata státní suverenity, národní hrdosti, vlastenectví. To jsou pojmy, na kterých samozřejmě není nic špatného a které jsou stále aktuální. Musíme je ale chápat ve správných souvislostech. Používá-li někdo první republiku jako argument proti procesu evropské integrace, tak prostě nemá pravdu.
Slepé odmítání evropské integrace (nehovořím teď o věcných připomínkách a konstruktivní kritice) není nic jiného než nedostatek sebedůvěry. Je to tedy pravý opak národní hrdosti. Jakoby Češi neměli na to se v rámci většího celku prosadit. Jako by se potřebovali izolovat, aby si mohli být jisti sami sebou. Hýčkat si své vlastenectví někde pěkně stranou od ostatních a být přesvědčen, že jsme ti nejlepší – to dokáže každý. Myslím, že máme na víc.
Kromě toho je v odmítavém postoji vůči evropské integraci i vnitřní nelogičnost. Většinou od těchto lidí slyšíme, že evropská integrace je dobrá jen potud, pokud se jedná o integraci ekonomickou. Tedy pokud je v souladu s širším a dlouhodobým procesem celosvětové hospodářské globalizace. Podle mého názoru je to ale právě naše ekonomická síla, kterou v izolované podobě skutečně přeceňovat nemůžeme. Zvlášť v této době a s touto hospodářskou politikou, kterou dnes praktikujeme. Tím neříkám, že se Česká republika má uzavřít mezinárodní obchodní výměně a investicím. Jen upozorňuji na rozporuplnost postoje, který na jednu stranu říká ano ekonomické integraci a na straně druhé odmítá integraci politickou, sociální a kulturní, v širším slova smyslu civilizační.
Nemám rád vzletná slova a patos, ale pokud Česká republika něco dala světu, pak jsou to právě velikáni naší kultury. Naše národní identita není založena na unikátní daňové politice nebo ojedinělém způsobu privatizace veřejného majetku. Říkám naštěstí. Naše národní identita stojí na pevnějších základech – na kultuře, na vědeckých úspěších, na našem jazyku, na naší historii. To jsou její pilíře. A myslím, že o jejich pevnost se ve sjednocující se Evropě opravdu bát nemusíme. Naopak.
Opakuji znovu: postoj, který pod záminkou obrany národní svébytnosti říká ano ekonomické globalizaci a zároveň odmítá kulturní a civilizační rozměr evropské integrace, nemá vnitřní logiku. Spíš bych se bál o naši pracovní sílu a naši konkurenceschopnost než o českou kulturní identitu.
Nedílnou součástí našeho kulturního dědictví je samozřejmě i Masarykův odkaz. Jeho životním dílem je právě první republika, na kterou dnes vzpomínáme. Ale zdaleka nejen ta. Letos jsme si připomněli 75. výročí od úmrtí prvního československého prezidenta. Byla to dobrá příležitost věnovat jeho osobnosti trochu pozornosti. Přece jen je to tři čtvrtě století. Jistě, médii proběhlo pár článků, odvysílalo se něco reportáží, v Senátu jsme na toto téma měli poměrně úspěšnou konferenci atd. Ale jinak jsem neměl a nemám pocit, že si největší osobnost našich novodobých dějin připomínáme dostatečně. Naše vzpomínání na Masaryka je tak nějak povrchní, jen naoko. Nejde se do hloubky. Spíš o něm mluvíme, než abychom podle něj jednali. Ono je to totiž jednodušší. Uvedu jeden konkrétní a jeden obecnější příklad.
První je osobní Masarykova knihovna. Léta nejsme schopni ji ani uspořádat, natož digitalizovat. Přesněji řečeno – nejsme schopni dát na to peníze. Odborníky máme a všichni se shodují na tom, že Masarykova knihovna, která je svým rozsahem samozřejmě obrovská, o mnoha desítkách tisíc svazků, představuje významnou součást našeho kulturního dědictví. Už proto, že Masaryk měl ve zvyku vpisovat do svých knih poznámky a autentické postřehy. To by nám mohlo nabídnout zcela nový pohled na osobnost našeho prvního prezidenta. Ale my už léta neumíme najít v rozpočtu nějakých 15 milionů – z hlediska státních financí naprostý pakatel. Badatelé s tím nemohou ani pracovat, protože knihovna není uspořádaná. Je sice hezké, že Masarykova knihovna alespoň zčásti přežila nacistický a komunistický režim – a ztratilo se toho tehdy dost – ale náš demokratický režim, který se Masarykem slovně tak ohání, není schopen tuto věc důstojně vyřešit. A to je prostě dvacet let od listopadu 1989 ostuda. Věřím, že má poznámka bude podnětem pro ministerstva kultury a financí.
Druhý příklad je obecnější a týká se mravního stavu české společnosti. Nejkřiklavějším důkazem naprostého popření všech Masarykových ideálů je propojení politiky a podnikání způsobem, který je nejen za hranicemi vkusu, ale mnohdy i zákona. Žijeme ve státě, kde vznikají návrhy zákonů psané na objednávku zájmových skupin. Kde se vypisují neprůhledné veřejné zakázky pod záminkou, že stát není schopen efektivně plnit svou funkci a je potřeba služby převést do soukromého sektoru. Přímo se privatizuje veřejný život. A nejhorší na tom není to, že se tak vytváří obrovský prostor pro korupci a rozkrádání, ale že mnohé takto outsourcované služby prostě nefungují a stát prodělává další a další obrovské částky.
Leccos signalizoval už rok 1992, kdy se dohodl – bez jakéhokoliv vlivu občanů na tuto věc – rozpad Československa. Přiznám se, že já osobně jsem rozdělení společného státu dosud úplně nevstřebal. Stále si myslím, že to byla chyba, i když máme dnes se Slováky vynikající vztahy, které můžeme a já věřím, že i budeme v rámci Evropské unie dále rozvíjet.
Rozdělení republiky bylo popřením Masarykova odkazu. Masarykův stát totiž přestal fakticky existovat. Jistě, stále o Masarykovi mluvíme a snad někdy i přemýšlíme. Samozřejmě, že Česká republika na odkaz 28. října 1918 navazuje. Měli bychom ale dělat víc, aby to bylo skutečně patrné. Jsem přesvědčen, že pro to máme všechny podmínky. Jde jen o to chtít.
Závěrem se omlouvám, pokud můj projev nebyl dostatečně slavnostní, vznosný a optimistický. Ale jak říkal Masaryk: Dobrého je v řádu světa víc, ale to zlé člověk cítí silněji.
