Neustále hovoříme o snaze změnit pohled na sociální dávky. Neházíme všechny příjemce sociální pomoci do jednoho pytle a vcelku se nám daří přijímat opatření proti těm, kdo dávky zneužívají. Někdy ale děláme přesný opak toho, čím se chlubí naše stranické programy. Jak už to tak bývá, každý, byť sebemenší, přehmat se pak občanům těžko vysvětluje, a nejlepší je proto rychle učinit nápravu. Praktickou ukázkou takového přehmatu byl ministerský návrh na sloučení příspěvku a doplatku na bydlení, který byl součástí nedávno Poslaneckou sněmovnou projednávaného vládního daňového balíčku.
Podívejme se na problém sloučení dvou dávek na bydlení z trochu větší šíře a řekněme si, proč právní úpravu v předložené podobě nebylo správné schválit, a proč jsme tudíž s kolegy připravili pozměňovací návrh, který sloučení obou dávek z novely vypustil. Sloučení je na první pohled naprosto logický a nezpochybnitelný krok. Není přeci důvod, abychom měli dvě dávky zaměřené na stejný účel. Nemůžeme však slučovat způsobem, který označuje za hlavní motiv finanční úsporu, a který lze proto snadno označit s trochou nadsázky spíše za bezmyšlenkovitou účetní operaci, než za koncepční krok. A jaké že by to mělo navržené sjednocení důsledek? Negativně by se promítlo do života především dvou skupin obyvatel, které ve většině případů sociální systém nezneužívají. Byli by jimi osamělí senioři a některé osamělé matky s dětmi. Předmětná „sloučená“ dávka, tzv. příspěvek na náklady na bydlení, by spadala do systému hmotné nouze a nárok na ni by se posuzoval i z pohledu majetku příjemce. Praxe by pak vedla k tomu, že rodiny s nízkými příjmy, které ale mají kde bydlet, aby dosáhly na příspěvek, by musely prodat svůj majetek. A tím by pak mohlo být třeba i vlastní bydlení.Podtrženo sečteno, slučovat chceme, ale adresněji proti zneuživatelům, a hlavně ze zcela jiného důvodu, než jen kvůli prachobyčejnému šetření. Smyslem sjednocení je zamezit sestěhovávání sociálně slabých do mnohdy zchátralých objektů, které nám uměle vytvářejí sociálně vyloučené lokality i tam, kde by vůbec být nemusely. V současné době se totiž v souvislosti s bydlením vyplácí dvě dávky, z toho však předmětem zneužívání je především doplatek na bydlení ze systému hmotné nouze. Ten dostávají kromě jiného také rodiny, které nemají nárok na příspěvek na bydlení ze systému státní sociální podpory, neboť nikdo z jejích členů není vlastníkem či nájemcem bytu. Jedná se o rodiny, které nemají dostatek příjmů k uhrazení nákladů na bydlení a žijí v ubytovnách nebo azylových domech. Stát hradí u doplatku na bydlení zbylé skutečné nároky na bydlení žadatele, který je spolu se společně posuzovanými osobami v hmotné nouzi. Toho využívají majitelé některých objektů, když záměrně nastavují několikanásobně vyšší nájemné než je běžný tržní nájem. Zkrátka čím více chudých v domě, tím více peněz v kapse pronajímatelů. A tak zřizování ubytoven pro chudé dnes představuje nezřídka opravdu dobrý byznys.
Vynalézavost některých podnikavců nezná hranic. Smutnější je, že z proplácení nákladů na bydlení se naučily profitovat i obce, neboť i ty provozují ubytovny. A to i přesto, že narozdíl od soukromníků by se měly řídit ministerským metodickým pokynem, který jim stanovuje, aby respektovaly tzv. nájemné v místě a čase obvyklé. Samosprávy, které tímto způsobem vydělávají na vyloučených občanech, nedělají dobré jméno jiným, které se snaží začleňovat chudé pečlivou sociální prací s jednotlivci i celými rodinami. Příkladem dobré praxe v tomto ohledu je například Chomutov, ve kterém problém s předražováním ubytoven v minulosti vůbec nebyl, neboť úřad se choval odpovědně a ministerskou metodikou se řídil.
Jak zakročit proti předraženým ubytovnám je přitom vcelku nasnadě. Kšefty se sociálně vyloučenými by zajisté zhatilo avizované sloučení dávek na bydlení, a proto jej má určitě smysl prosazovat, ovšem v promyšlenější, adresnější podobě. Změnit by se měl ale celý systém vyplácení dávek na bydlení. Stanovit povinnost respektovat vyhlášku o obvyklém nájemném pro všechny je složité kvůli odlišným nákladům na bydlení v různých regionech země. Těžko totiž mohu stanovit stejnou výši nájmu pro pražský a šluknovský obecní byt. Jednoduchou možností by ale bylo vytipovat obce, na jejichž území jsou problematické lokality, a kterým by cenová mapa nájemného direktivně určila obvyklý (maximální) nájem. Ministerstvo pak však samozřejmě musí plnění důrazně kontrolovat a nestylizovat se jen do role pouhého „chrliče“ vyhlášek a pokynů.
A co říci závěrem? Naše vládnutí se neobchází bez nesnází. Ve svých cílech někdy příliš spěcháme a podvolujeme se kompromisu. A tak občas hasíme „nešťastné mise“, jakou byl třeba návrh narychlo sloučit dávky na bydlení. V sociální oblasti naše vláda ušla nejdelší cestu od doby revoluce a prosadila nejadresnější kroky v historii sociální politiky. Vytrvejme a neodbočujme z cesty. Hodně práce máme ještě před sebou. Hodně práce, při které nezapomínejme akcentovat důslednou sociální práci, která je nosným pilířem každé vyspělé západní sociální politiky. Apelujme na odpovědnost sociálních pracovníků, finančně motivujme územní samosprávy. A přitom - hlavně - zapomeňme na všechny pseudoagentury, pseudoúřady či legislativní hysterii kolem tvorby zákona o sociálním bydlení. Zaměřme se na to jak „vychytat“ neduhy stávající legislativy.
Autorkou článku je poslankyně PČR Mgr. Ing. Ivana Řápková (převzato z blogu idnes.cz).
