Jako poslanec a profesor v oboru se již delší dobu v souvislosti s přípravou zákona o NP Šumava tímto problémem zabývám. Ocenil bych, kdyby debaty o tomto tématu zůstaly na odborné rovině jednání mezi lesnickou veřejností, odborníky na ochranu přírody, obyvateli obcí a dalšími zainteresovanými. Diskuzemi o zákonu o NP Šumava koordinovanými Ministerstvem životního prostředí dochází postupně k dohodě. S těmito jednáními byl důkladně seznámen i Karel Schwarzenberg, a to na úrovni vedení rezortu životního prostředí s tím, že se zhruba na třetině území ponechá ve dvou časových etapách prostor pro přírodu a na větší části území se bude usilovat o postupnou přeměnu smrkových monokultur na smíšené lesy blízké původnímu druhovému složení. Informace uvedená v článku, že Schwarzenberg by nechal celou Šumavu bez pomoci člověka, se nezakládá na pravdě. O tom svědčí mimo jiné i prohlášení TOP 09, které její předseda veřejně prezentoval skoro před dvěma roky následovně: „ .... aby bylo v nejcennějších lokalitách umožněno zachování přírodních procesů obnovy lesa až do jeho přírodní podoby, a to na 25-30 % rozlohy celého území parku. Na dvou třetinách území pak ustavení zón, kde vznikne nutnost efektivně a účinně zasahovat“. Dále je v článku Jiřího Mánka uvedeno, že to byli právě Schwarzenbergovi předci, kteří šumavské lesy přeměnili na nestabilní smrkovou monokulturu. Kdybychom se vrátili do počátku 19. století, pak bychom zjistili, že v českých zemích a nejen v nich docházelo k rozsáhlým těžbám dříví, které souvisely s rozvojem hutnictví a další průmyslové výroby.
Při obnovách porostů byl tehdy masivně prosazován smrk ztepilý a uměle zaveden na většinu obnovní plochy tehdejších lesů. Byl to tedy určitě běžný trend v celé střední Evropě. Nikdo ale určitě nebude Schwarzenbergům vyčítat, že by ve svých lesích nehospodařili podle nových poznatků s respektováním konkrétních přírodních podmínek. Dokonce byli přístupní ochraně území. V polovině 19. století Josef John, význačný český lesnický odborník v systematizaci lesů na schwarzenberském lesním majetku, směroval pozornost k šumavským pralesům. Díky jeho práci Jan Adolf II. Schwarzenberg rozhodl roku 1858, že pralesy v zátoňském revíru mají zůstat trvalými rezervacemi. To bylo 14 let před vyhlášením nejstaršího národního parku na světě, a to Yellowstonského!
Při přípravě zákona o NP Šumava bych si přál diskuzi s věcnými argumenty a ne s nepravdivými údaji, které autor v článku uvedl.
Prof. Bořivoj Šarapatka, předseda Podvýboru pro ochranu přírody a krajiny PSP ČR
