Tak se na konci minulého roku vytvořily krajské koalice, především KSČM s ČSSD, byť se mnohde pojmenovávají různě a hned se začalo pracovat. Také ve Středočeském kraji.

Hřiště, na kterém se pohybujeme, nám však omezuje několik zásadních faktorů.

Jedním faktorem jsou dluhy minulých období a to nejen dluhy za nemocnice a silnice. Dluhy po Bendlovi a i po Rathovi, samozřejmě. Splátka všech dluhů překračuje ročně 1 miliardu korun a to je ve zhruba 16 miliardovém rozpočtu, kde navíc značná část peněz přes kraj pouze protéká, obrovská zátěž.

Dalším faktorem je politika centrální vlády, která levicovým krajům nedá nic zadarmo - na kraje přechází stále více pravomocí a práce a přitom se snižují či zcela likvidují finanční příspěvky – ať již v oblasti např. koncepční činnosti knihoven nebo třeba sociálních služeb. Posledním hřebíčkem je o 80 milionů nižší příspěvek na sociální služby od Ministerstva práce a sociálních věcí, které navíc v rozdělení příspěvků preferovalo soukromé subjekty před krajskými… Kraj je tak nucen chránit své občany a ze svých stále omezenějších zdrojů více dotovat základní služby a vytvářet tak určitý sociální polštář. Zejména chudším občanům také prospívá úhrada zdravotních poplatků a proplácení jízdného do škol, pro ekonomický rozvoj kraje má pak význam podpora učňovského školství –vyplácení stipendií, byť by to vše mohlo být řešeno celostátní koncepcí…

Důležitým faktorem jsou také kostlivci, kteří na nás vypadávají ze skříní a které musíme řešit. Typickým příkladem jsou již smluvně vázané investice, nezaplacené faktury blížící se po 24 měsících k datu splatnosti či desítky milionů proinvestovaných korun bez obtížně dohledatelného zdůvodnění a schválení. Případ již skoro dostavěného Muzea Metoděje Vlacha, který měl být financován z evropských peněz a bude muset být zaplacen z krajských, mluví ostatně za vše.

Neméně důležitým faktorem je obrovské rozkročení, které kraj v minulém období udělal. Rozdělané práce je zkrátka moc, vize však nyní narážejí na neúprosnou ekonomickou realitu. To se bohužel týká i např. mého domovského Buštěhradu.

A tak je reálná situace kraje taková, že chybí desítky milionů na zdravotnictví, sociální služby, dopravu, školství, o podfinancované kultuře a regionálním rozvoji raději ani nehovořím. A k tomu ještě nám navíc dýchá na záda konec možnosti využít evropských dotací…

Co s tím?

Prvním předpokladem je samozřejmě zjistit skutečný finanční stav kraje a ozdravit ho. Proto byly zastaveny veškeré projekty, stažen plán investic. Již vystavené faktury samozřejmě musí být zaplaceny, je ale možné jednat o prodloužení splatnosti. Uzavřené smlouvy je třeba přehodnotit, když to půjde, od nevýhodných smluv odstoupit. Možností je také více rozložit splátky dluhu, získáme dodatečné zdroje, byť podmíněně.

Nové investice musí být činěny s důrazem na maximální efektivitu a nutnost (řada projektů se přece dá postavit později) a musí být dosaženo co nejnižší možné ceny, ať již v průběhu projektu (nutným obsahem projektu a také zajištěním transparentnosti a kontrolovatelnosti celého procesu) či pak v průběhu soutěže volbou metody (např. pomocí e-aukcí). Pokud je možné zajistit na investice vícezdrojové financování, určitě po něm sáhnout…

Dalším předpokladem jsou vlastní úspory. Je třeba se podívat na veškeré provozní náklady, kde by se dalo ušetřit. Určitě se synergickým efektem, množstevními slevami, outsourcingem řady služeb, úspornějšími spotřebiči a sníženou energetickou náročností dají uspořit desítky procent provozních nákladů příspěvkových organizací kraje, samotný kraj nevyjímaje. A podívat se samozřejmě musíme i na možnosti zvýšit příjmy rozpočtu, ať již v podobě koncepčního zvyšování přitažlivosti kraje pro občany a návštěvníky, podporou podnikání a zaměstnanosti.

Přestože nechceme omezovat zdravotní, sociální a další služby, dopravní obslužnost, státní politice navzdory, budeme muset hledat úspory i tam - mohly by vyplynout i z mnohem větší plánované spolupráce s okolními kraji, zejména s Prahou, a to nejen v oblasti dopravy. Těžkou otázkou však na příklad zůstává, pokud nechceme rušit tratě, zda se budeme muset smířit i s případným zdražením ceny za kilometr ...

Konečným předpokladem a i vlastně cílem je pak samozřejmě pád Nečasovy vlády, která asociální protilidovou politiku provádí. To není tak úplně v naší kompetenci, ale i pro tento cíl jako zastupitelé a členové krajských vlád můžeme přece něco udělat. Dříve než bude pozdě.