Jediná sankce, kterou lze použít proti „ústavně neodpovědnému“ prezidentovi je podání žaloby na prezidenta Senátem Parlamentu ČR pro jednání kvalifikovaném jako jednání proti demokratickému právnímu řádu, v Ústavě ČR nazvaném velezrada. Není to trochu silná káva? Jak se to vezme. V této chvíli je to bohužel (nebo bohudík) jediný dostupný instrument, kterým se dá vymáhat odpovědnost od prezidenta.
Zejména politiky současných vládních stran jsme osočováni, že je to směšné, že jsou to politické hrátky nebo dokonce ubohost.
Ano, velezrada je silné slovo. Ale tímto silným slovem tvůrci ústavního pořádku ČR označili to, co v naší nové a nově se rodící demokracii v letech 1992 a 1993 považovali za největší možné prohřešky nikoli ledaskoho, ale hlavy státu. Tedy - „jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu.“ (§ 96 zákona o Ústavním soudu). Právní stát byl pro ně po nabytí demokracie stejně vysokou hodnotou, jako existence státu samotného. Strážcem této hodnoty pak učinili Senát. Senát tedy koná, protože je to jeho povinnost. Má to být směšné nebo ubohé?
Možná se ptáte, zda stačí zmiňovaná amnestie, respektive její článek dva, který osvobodil pachatele těžkých ekonomických zločinů a zbavil tak postižené šance na náhradu škody, ukončil vyšetřování složitých (a z tohoto důvodu dlouho se táhnoucích) případů a zbavil tak zúčastněné práva na spravedlivý proces a ochranu majetku na to, aby byl prezident obžalován z velezrady? Jistě to bude složité posuzování, ale jsou-li ohrožena práva občanů a právní stát, nelze jen krčit rameny.
Co tedy udělal prezident takového, že by měl být volán k odpovědnosti?
Za prvé se domníváme, že došlo k porušení základních demokratických principů. Díky čl. 2 amnestie, došlo ke změně rozhodnutí soudu a tím i k porušení vyvažování moci ve státě.
Za druhé došlo k hrubému porušení základních práv občanů naší země, která mají garantována Ústavou. Tím je právo na spravedlivý proces a právo na ochranu majetku.
Za třetí - prezident Klaus nerespektuje usnesení Nejvyššího správního soudu. Již více než rok leží v prezidentské kanceláři jmenování soudce Langera, a prezident, ačkoliv je povinen podle rozhodnutí soudu rozhodnout, nekoná.
Za čtvrté, prezident je povinen bez odkladu (jak již Ústavní soud shledal) ratifikovat mezinárodní smlouvu, jejíž obsah odsouhlasily obě komory parlamentu. V případě článku 136 Lisabonské smlouvy, týkající se tzv. eurovalu, to prezident neučinil. Dokonce veřejně prohlásil, že ratifikaci odmítá provést. Opět tak porušuje dělbu moci v zemi a tedy základní principy demokratického právního řádu.
K řešení situace nás již také vyzvali občané peticí, pod níž je dnes více než sedmdesát tisíc podpisů. Nelze se tím nezabývat.
Ovšem, pan prezident v tom není sám. Politickou odpovědnost by měl vyvodit premiér Petr Nečas, bez jehož podpisu by se žádná amnestie nekonala. Vyjádření premiéra, že „on nic, on muzikant“ je snad ještě horší zjištění o šéfovi moci výkonné, než kdyby na rovinu řekl, že se tak prostě rozhodl a přiznal aspoň odpovědnost za dopady toho, že státní a výkonné orgány díky (nebo kvůli) „utajení“ amnestie (jak pro koho, že?) vůbec nebyly připraveny.
Je to norma, nebo je něco shnilého ve státě českém? Mnoho otázek, mnoho možných odpovědí.
Ani já nejsem příznivcem silných slov. Slovo velezrada mi nepřipadá šťastné. Ale vnímám hodnotu, kterou demokratické principy po roce 1989 pro nás měly a měly by mít i nyní. Dívám se na institut žaloby na prezidenta, jako na výrok, přes který můžeme posoudit, zda došlo, či nikoliv, k překročení ústavních kompetencí prezidenta. Hlava státu je zde mimo jiné i proto, aby byla morální autoritou, dbala na dodržování nejvyšších právních norem, dohlížela na vymahatelnost práva, a aby dávala občanům své země pocit spravedlnosti, jistoty, dobrého řádu.
Je mi líto, ale to bohužel o posledních krocích prezidenta Klause opravdu říci nemohu. A spolu se mnou řada lidí, kteří kvůli jeho krokům mají pocit právního nihilismu.
Alena Gajdůšková
1. místopředsedkyně Senátu PČR
