Jako poslankyně Parlamentu ČR jsem současně mimo jiné i místopředsedkyní výboru pro obranu a členkou podvýboru pro vězeňství. A protože se lépe jedná a rozhoduje o věcech, na které si obrazně řečeno můžete sáhnout, navštívila jsem spolu s některými dalšími členy toho výboru koncem února vazební věznici v Praze-Ruzyni. Měli jsme možnost se s tímto zařízením podrobně seznámit. Jedná se o velmi rozsáhlý komplex budov. Věznice byla přestavěna v roce 1935 z cukrovaru, typická pro ni je charakteristická strážní věž.
Kromě ředitele tohoto vězeňského zařízení Ivana Horáka se nám věnovalo i vedení Generálního ředitelství vězeňské správy. Byli jsme seznámeni s provozem, problémy s financováním tak složité a rozsáhlé instituce, strukturou a počtem zaměstnanců i charakterem provinění vazebně stíhaných. Aktuálním tématem samozřejmě byla i tolik diskutovaná amnestie, vyhlášená bývalým prezidentem Klausem. Zajímalo nás, jaký názor na toto téma mají lidé, pro které je práce v tomto oboru zaměstnáním, lépe řečeno posláním. Posláním proto, že problémů k řešení je víc než dost a možnosti odměňování jsou v současné době velmi omezené.
Amnestii považují pracovníci vězeňské správy za správný krok, většinu amnestovaných tvořili dle jejich názoru lidé, kteří se provinili bagatelními činy, neplnili třeba vyživovací povinnost. Možnosti splácení závazků v případě odsouzených „neplatičů“ jsou velmi omezené. Pracovních možností není moc, v Praze jsou to především úklidové práce v některých městských částech. Díky amnestii se uvolnily vězeňské kapacity a je tak i více možností pro sociální práci s vězni. Překvapila mne keramická dílna a některá díla „klientů“, vystavená na chodbách, což podstatným způsobem celou instituci v mých očích zlidštilo. Unikátním výrobkem je model celého komplexu, doplněný i o obslužná zařízení, příjezdové komunikace, veřejné osvětlení, osazení strážních věží, vozidel i ostrahy, v níž se někteří zaměstnanci dokonce poznali. Celý model je dílem zručných rukou jednoho z vazebně stíhaných, který jej zvládl za osmnáct měsíců svého pobytu. Tato maketa, vypracovaná ve všech detailech i s nočním osvětlením, slouží jako výuková pomůcka pro nové členy ostrahy, aby měli celý areál tzv.“na dlani“.
O to víc jsem byla zvědavá na návštěvu v „naší“ věznici v Ostravě-Heřmanicích. Faktem je, že režim i prostředí ve vazební věznici je odlišný od vězeňského zařízení, kde si vězni odpykávají svůj trest. V březnu jsme konečně našli s panem ředitelem Petrem Kadlecem vhodný termín návštěvy a s kolegyní poslankyní z výboru Renátou Witoszovou jsme zahájily návštěvu u sympatického pana ředitele, který nás seznámil s historií, vývojem, současným stavem i perspektivou tohoto zařízení. Za doprovodu zodpovědných pracovníků jsme si prohlédly celé zařízení. Ve srovnání s Ruzyní je areál menší, avšak modernější, s prostornějšími celami a mnoha aktivitami, kterými se snaží vedení věznice pobyt vězňům pokud ne přímo zpříjemnit, tak alespoň umožnit jim využít čas aspoň trošku smysluplně. Pro ostravskou věznici je typický široký výrobní program, dílny jsou vybaveny standardními technologiemi. Tam vyrobený kovový nábytek je kvalitní, opravují tam i poničený vězeňský nábytek. Další významnou aktivitou je třídění kovového odpadu.
Nejhezčí zážitek jsem si odnesla z modelářské dílny. Přála bych vám vidět, jak úžasné výrobky z ohýbaných dřevěných profilů byly ke zhlédnutí! Motorky, automobily, stavebnice, prostě krása! Ve vedlejší místnosti nás čekalo další překvapení – jeden z vězňů šil na stroji látkové panenky, které jsou předávány do nemocnic a slouží jako pomůcka pro zdravotní vyšetření dětí. Vězni mají k dispozici i možnost sportovního vyžití (posilovna, hřiště). Dalším velmi zajímavým zjištěním bylo, že je zde otevřen učební obor, o který mají především mladší vězni zájem. Je to akreditované školské zařízení, takže absolventi opouštějí ostravskou věznici s výučním listem. Praxi absolvují taktéž v dílnách v areálu věznice.
A celkový dojem? Všude bylo čisto a pořádek, ve všem byl cítit řád a respekt. Pan ředitel, jeho náměstek i další zaměstnanci byli velmi vstřícní, hovořili jsme zcela otevřeně o zásadních problémech, ale i o úspěších a další perspektivě. Největším problémem je značné podfinancování této oblasti. Přesto se management věznice s tímto nedostatkem vyrovnává, stará se o údržbu i modernizaci objektů, postupně řeší i nároky na investice. Z jejich postojů a stanovisek jsem nabyla dojmu, že to jsou lidé na svém místě, mají svou práci rádi i se všemi problémy, které denně musí řešit.
Samozřejmě nás neminula debata o amnestii. Vedení Věznice Heřmanice se ve svých vyjádřeních hodně shodovalo se stanovisky, která zazněla již v Praze. Jako velmi pozitivní vyhodnotil pan ředitel akceschopnost soudců a všech zaměstnanců věznice, kteří po vyhlášení amnestie nepřetržitě, dnem i nocí, pracovali na tom, aby všichni, kterých se akt amnestie týkal, byli co možná v nejkratším čase odbaveni a mohli být propuštěni.
Pobočkou Věznice Heřmanice se stal objekt bývalého utečeneckého tábora ve Vyšních Lhotách u Frýdku Místku, který vězeňská služba získala od Správy utečeneckých táborů MV ČR bezúplatným převodem v květnu 2012 k řešení tehdy svízelné přeplněnosti věznic. Při návštěvě tohoto areálu jsme se dověděli, že je v podstatě připraven pro přijetí vězňů, jak personálně, tak i z hlediska vybavení, včetně ordinací lékařů, jídelny, vybavení kuchyně a dalších potřebných zařízení, i když ještě mnohé je třeba opravit či rekonstruovat. Amnestie tyto plány zhatila, nicméně odborníci z oblasti vězeňství předpokládají, že mnoho recidivistů se do vězení časem vrátí a toto zařízení pak umožní řešit případnou další přeplněnost kapacit. Proto by bylo rozumné, aby práce na zprovoznění tohoto objektu nebyly zastaveny, ale pokračovaly, a to nejen s ohledem na již investované prostředky do vybavení a přípravy nového personálu, ale i s ohledem na rovnoměrnější rozčlenění vězeňských zařízení v České republice a také zvýšení zaměstnanosti v našem regionu.
A jaké tedy byly mé dojmy? V Praze na mne padala tíseň, vazba by skutečně měla odradit všechny od páchání trestné činnosti. Pozitivní je odbornost managementu a zaměstnanců, zájem a radost z práce. Ostrava by v záležitosti zaměstnávání vězňů mohla být příkladem jiným. Je radost se potkávat s lidmi, kteří vědí, co chtějí a jdou si za svým přes všechny překážky, které život přináší. A děkuji všem, kteří mi návštěvu obou zařízení umožnili.
Ludmila Bubeníková