Jistě si mnoho občanů pamatuje, jak se po listopadu u nás zesměšňovali nejrůznější ideologičtí slouhové nově se formující buržoasie vyhraněně „neználkovským“ ostouzením díla klasiků marxismu (ke kterým samozřejmě počítám i V. I. Lenina). Mají jistě dobře v paměti výroky intelektuálních „obrů“ typu Václava Havla a různých redaktůrků Novy či ČT o „starém ješitovi“ Marxovi, „průměrném filozofovi“ Engelsovi a „vrahu“ Leninovi, stejně jako masovou likvidaci či znepřístupnění jejich knih.
Tento rituál zřejmě patři do arzenálu prostředků každé vládnoucí třídy – feudální inkvizicí a Koniáši počínaje, přes Goebbelsovy strážce arijské rasy, ale bohužel i přes cenzuru a koniášství protosocialistického řídícího aparátu, u nás zvláště z éry normalizace, až ke strážcům pravdy a lásky v obnoveném kapitalismu. (Hliněné tabulky s nepohodlným obsahem se jistě rozbíjely už v starověkém Sumeru, Assyrii či Babylonii. Zajímavé by bylo vědět, zda již v rámci pravěkých rodů se vytloukaly kamenem pořízené kresby v jeskyních, které se nelíbily otci či matce rodu). Ještě dnes se naši intelektuálové předhánějí v konstatováních typu „ Marx – jistě zajímavé – ale, jak každý ví, dobou překonané.“, aniž by z Marxe četli a pochopili jedinou práci.
A ejhle – čas oponou trhl a změněn svět – a zájem o dílo klasiků tu opět je, a to přes systematické oblbování naší mladé generace ve školní výuce – a je to celosvětová záležitost. I dnešní mladí se začínají zajímat, i když ne všichni a ne způsobem, který by vyvolával přehnané nadšení u těch, kdo klasiky skutečně četli. V této souvislosti bych chtěl spíše ocenit článek mladého autora Igora Mačejovského v Naší pravdě z 8. 7. 2013, nazvaný „Marx: Filozofové svět dosud vykládali, je nutné jej změnit!!!“. Je vidět, že mezi mladými jsou takoví, kteří i přes zahnání klasiků do ilegality si z nich dokázali leccos přečíst a pochopit. Samozřejmě – nikoli všechno a dobře. Proto bych chtěl uvést na pravou míru dva omyly mladého, nadějného autora.
První z nich je jeho teze o třídním rozdělení společnosti, kdy mezi oběma póly třídně rozpolcené společnosti vidí pouze antagonistický vztah a nesmiřitelnost zájmů. To samozřejmě platí o základních třídách vykořisťovatelských formací, ale s touto tezí se dostáváme do problémů již při výkladu boje feudálů a buržoasie, úlohy vedlejších dvojakých tříd a skupin typu maloburžoasie. Maloburžoa, který vyrábí draho a je o nadhodnotu svou i zaměstnanců připravován prostřednictví cen stanovených velkým kapitálem těžícím z monopolu nízkých výrobních nákladů, jak známo, nevykořisťuje ani své zaměstnance. I přes své spojení se soukromým vlastnictvím může být, a také vskutku byl, spojencem dělnické třídy v protosocialistických revolucích, včetně našeho Vítězného února.
Z jiných prací autora vím, že patrně nezaregistroval, že Lenin ve své definici tříd počítá i během zralého socialismu (nejen v přechodném období) s neantagonistickými třídami, které dělí jen rozpory staré společenské dělby práce (město- venkov, duševní – fyzická práce). Autor by byl zřejmě překvapen, kdyby četl Leninovy výzvy dělníkům z posledního období jeho života. V nich hovoří o nutnosti vést při budování socialismu určitý „jakoby“ třídní boj proti socialistickým ředitelům, a o nezastupitelné úloze odborů v tomto boji (podrobnější rozbor otázky viz Heller, J., Neužil, F. a kol., Kdopak by se Marxe bál?“, dostupné v prodejně Futury). Tady nejde o novodobý konjunkturalistický výmysl Hellera či Neužila, ale o poznatek běžně vyučovaný v 70. letech 20. stol. na katedře vědeckého komunismu Vysoké školy politické ÚV KSČ prof. Ivanem Hrůzou a dalšími, obsažený i v materiálech pro stranické vzdělávání.
Druhý omyl autora je, že bez náležitého vysvětlení a argumentace, ale především bez znalosti toho, co kritizuje, zařazuje mezi elitářské a maloburžoasní teorie, kterých je nutno se zbavit, teorie pracující s pojmem kognitariát. Není sám, kdo zastává podobný názor.
Pojem kognitariát opravdu vyvolává až iracionální odpor, a to nejen u „marxistů-leninovců“ (rozuměj – stalinistů), ale i u některých sociologů spojených sice s KSČM, a předtím s KSČ, ale již dlouhá léta se nacházejících v zajetí skutečně a nesporně buržoasní metodologie, tzv. stratifikačních teorií a jejich odrůdy - teorií tzv. střední třídy či středních vrstev. To se ukázalo i při práci na dokumentu „Socialismus ve 21. století.“ Nechme stranou stratifikátory, ke kterým Igor Mačejovský nepatří. Stalinisté, kteří se neorientují v leckdy zcela odlišných přístupech těch, kdo pracují s pojmem „kognitariát“, protože je nečtou a jen od oka kádrují, jsou přesvědčeni, že všichni autoři chápou kognitariát jako něco vlastnicky, třídně odlišného od dělnické třídy. Došli k závěru, že pojem „kognitariát“ znamená jakousi dehonestaci klasického industriálního proletariátu, že jde o nějakou elitu, která ke skutečné dělnické třídě nepatří, zkorumpovanou navěky kapitalisty a pohřbívající Marxovu teorie historické role proletariátu, dělnické třídy. Někteří ze stalinozoidních odpůrců pojmu a úlohy kognitariátu uctívají zcela nemarxistický, spíše maoistický názor, že revoluční může být jen fyzicky pracující, polohladový dělník tvořící součást velkého továrního kolektivu. Protože tato klasická tovární výroba a tovární dělnictvo ve vyspělých zemích mizí a je nahrazováno právě kognitariátem, musí tito maoismem ovlivnění stalinisté hledat revoluční proletariát jen ve třetím světě, tam, kde probíhá opožděná klasická industrializace. Vlastně i oni přejímají buržoasní stratifikační metodologii, na které stála celá kádrová politika v protosocialistických zemích, která vedla při přijímání členů KSČ k absurdnímu odmítání přijímat do strany skutečné dělníky pracující duševně (konstruktér) a preferovat lidi fyzických profesí. Tj. ty, kteří podle marxismu neměli s dělnickou třídou nic společného a představovali spíše určitou vrstvu připomínající v deformované ekonomice protosocialismu postavení maloburžoasie v kapitalismu (číšník, opravář OPBH, automechanik v servisu, tzv. panský kočí, saniťák). Zmínění dnešní stalinozoidní „revolucionáři“ prostě nejsou s to pochopit, že např. v naší knize „Kdopak by se Marxe bál?“ pomocí pojmu „kognitariát“ pouze připomínáme empiricky snadno ověřitelný fakt, že dělnická třída, proletariát (což je u klasiků totéž) pouze zase jednou zmutovala pod vlivem zásadních změn ve výrobních silách (první mutací byl přerod manufakturních dělníků – specializovaných řemeslníků v industriální proletariát, při kteréžto mutaci nešlo jen o změnu profese dělníků, ale i o prohloubení jejich postavení vykořisťovaného nevlastníka, v továrně dokonaleji než v manufaktuře podřízeného kapitalistovi). A toto spojení profesní mutace s třídní mutací, ovšem tentokrát směrem k oslabení podřízenosti dělníka kapitalistovi umožňuje kognitariátu jako vrcholnému historickému typu dělnické třídy, splňujícímu všechny Marxovy podmínky příslušnosti k dělnické třídě, Marxem předvídanou historickou roli dělnické třídy úspěšně dokončit a zlikvidovat kapitalismus, i když jinak než v říjnu 1917 či v únoru 1948. Samozřejmě, že to nemůže dosáhnout kognitariát sám, ale společně s ostatními podobami dělnické třídy, zejména s industriálním proletariátem tam, kde je (např. Indie, Brazílie), event. zemědělským proletariátem, a v čele širokého spojeneckého svazku zahrnujícího další sociální skupiny námezdních pracovníků, maloburžoasie i částí samotné buržoasie.
Na rozdíl od právě zkritizovaného stalinsko-maoistického či buržoasně – stratifikačního pojetí, které nejsou schopny překonat ani mnozí staří otitulovaní „marxisté“ – předlistopadoví učitelé či vědečtí pracovníci, ukazuje I. Mačejovský schopnost rozlišit mezi příslušností k profesní skupině a mezi příslušností k třídě či vlastnicky specifické skupině. „Třídní příslušnost neurčuje tedy profese, ale způsob přivlastňování – lékař nebo učitel mohou být soukromými podnikateli nebo státními zaměstnanci, zlatokop je svobodným podnikatelem zatímco horník těžící uhlí je závislým zaměstnancem, jakkoli je jejich práce obdobná a fyzicky stejně namáhavá.“ (cit. autor, HaNo-NP 8. 7. 2013 str. II (4). Tím více překvapuje jeho neschopnost postřehnout, že se při kritice teorií kognitariátu alespoň v případě naší autorské dvojice dobývá do otevřených dveří a že uplatňujeme stejnou metodologii jako on, jen toho prostě více známe a dovedeme klasiky lépe aplikovat na nikterak jednoduchou a měnící se společenskou strukturu
Kognitáře nepovažujeme za nějakou elitu oproti „hloupým“ industriálním proletářům kvůli jejich vzdělání, ale kvůli tomu, že je již sama jejich profesní funkce připravuje pro to, aby mohli vést úspěšný třídní boj s buržoasií (což neznamená nutně krev a střílení). Co je v tom buržoasního či elitářského? A že je kognitariát zatím pod vlivem buržoasní či maloburžoasní ideologie? Bylo tomu snad u industriálního proletariátu před marxismem a vlastně většinou dodneška jinak?
A tady se dostáváme k negativní stránce případného zájmu mladých lidí osvojujících si marxismus jako samouci v současných podmínkách – k nebezpečí nepochopení, pouze povrchního osvojení ve formě dogmatických pouček, bez pochopení měnících se historických podmínek a souvislostí, skutečné logiky, metody uvažování klasiků. Pak lze lehce sklouznout i k politickým chybám, sektářství, zbytečnému kádrování lidí se stejným názorem a přesvědčením, k přejímání pouze pseudomarxistické předlistopadové ideologie. Přitom mladý, nadšený marxista – samouk nemusí postřehnout, že se v jeho ruce portrét klasiků mění v portrét Josifa Vissarionoviče Stalina či Leonida Iljiče Brežněva (v našich podmínkách třeba Jana Fojtíka či Vasila Biľaka) a že místo věci dělnické třídy slouží věci poražené a dnes už reakční třídy protosocialistického řídícího aparátu. Nejlepším lékem proti takové degeneraci je proto i pro dnešní mladé se zájmem o marxismus naplňování Leninem vytýčeného úkolu „učit se, učit se, učit se…“ – tedy důkladně studovat nejen díla klasiků, ale i práce těch, kdo se snaží metodologii klasiků uplatňovat i v současnosti. To musím doporučit i Igoru Mačejovskému. Kdybych měl parafrázovat od Marxe převzatý název Igorova článku – aby bylo možno svět dobře měnit, je nutné ho umět nejdříve dobře pochopit a pak vyložit.
(autor je členem Centra strategických a teoretických studií ÚV KSČM)
