Stranou pozornosti však dosud zůstala otázka, zda ustanovení § 10 odst. 1 tr. řádu, podle kterého z pravomoci orgánů činných v trestním řízení podle trestního řádu jsou vyňaty osoby požívající výsad a imunit podle zákona nebo mezinárodního práva. Od rozhodnutí ve věci poslanců Bárty a Škárky se totiž jaksi samozřejmě vycházelo z toho, že oněmi „osobami“ jsou i poslanci popř. senátoři. Pojďme se na toto ustanovení dnes podívat jinou optikou.
V období od počátku účinnosti tr. řádu, tj. od 1. 1. 1962 do 30. 6. 1990, tj. do přijetí novely provedené zákonem č. 178/1990 Sb. byli ustanovením § 10 odst. 1 tr. řádu z pravomoci orgánů činných v trestním řízení vyňaty osoby požívající diplomatických imunit a výsad. Zmíněná novela, spíše dosti nešikovně přeformulovala dosavadní text zmíněného ustanovení tak, že z pravomoci (atd.) jsou vyňaty osoby požívající výsad a imunit podle zákona nebo mezinárodního práva. Důvodová zpráva s odkazem na Vídeňskou úmluvu odůvodnila novou textaci tak, že se vynětí musí vztahovat i na další osoby, které nelze označit za diplomatické zástupce, jako např. hlavy cizích států, členy cizích vlád včetně jejich doprovodu při oficiálních návštěvách ČSSR, o rodinné příslušníky diplomatických misí a těch jejich členů, kteří mají diplomatickou imunitu. V důvodové zprávě k dotčenému ustanovení, pocházející z 1. 1. 1990, nenajdeme ani slovo o tom, že by snad toto ustanovení mělo být aplikovatelné i na jiné osoby než ty, které jsou z toho či onoho důvodu kryty diplomatickou imunitou. Znění § 10 odst. 1 tr. řádu zůstalo dodnes nezměněno…
Odst. 2 komentovaného ustanovení tr. řádu stanoví, že vznikne-li pochybnost o tom, zda nebo do jaké míry je někdo vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení podle tohoto zákona, rozhodne o tom na návrh dotčené osoby, státního zástupce nebo soudu nejvyšší soud. Znění tohoto ustanovení bylo v období od účinnosti tr. řádu v roce 1960 do 1. 1. 1994 stejné jen s tím, že závazné rozhodování o „vynětí“ bylo svěřeno ministru spravedlnosti. Zákonem č. 292/1993 Sb. byl ministr nahrazen Nejvyšším soudem. Podle důvodové zprávy z 22. 9. 1993 dosavadní stav plně nevyhovuje ústavnímu vyjádření vztahu moci výkonné a soudní, a proto se rozhodování těchto otázek přenáší na nejvyšší soud. Tím bude i nadále zachováno operativní rychlé rozhodování a zajištěna vázanost všech orgánů trestního řízení, včetně celé soustavy soudů, takovým rozhodnutím, konstatuje pouze důvodová zpráva. Z uvedeného vyplývá, že ani z této novely nelze dovodit, že by měl Nejvyšší soud rozhodovat i o „vynětí“ zákonodárců z pravomoci orgánů činných v trestním řízení…
Jinými slovy lze dovodit, že samotný trestní řád nikdy nepamatoval na vynětí zákonodárců z pravomoci orgánů činných v trestním řízení stejně, jako nikdy nestanovil, že k rozhodování je v takových případech povolaný Nejvyšší soud. Druhé konstatování je samozřejmě jen logickým důsledkem prvního.
Na „vynětí“ zákonodárců pamatuje svébytně Ústava ČR, účinná ovšem až od 1. 1. 1993, a to v čl. 27. Rozhodování o tom, zda se v konkrétních případech uplatní materiální exempce (tj. beztrestnost ve smyslu trestněprávní represe) za projev učiněný v Poslanecké sněmovně nebo v Senátu nebo v jejich orgánech (hlasování zákonodárců ponechme stranou) náleží té které parlamentní komoře. Ani v Ústavě ani v jednacích řádech sněmoven, přijatých s letitým odstupem (1995 resp. 1999) nenalezneme ani slovo o tom, že by obecný soud, byť nejvyšší, měl v pochybnostech o „vynětí“ zákonodárce rozhodovat.
Ostatně velmi pikantní by bylo, kdyby k podobné situaci, v níž se dnes ocitli stávající či bývalí poslanci, došlo v průběhu roku 1993, kdy o „vynětí“ rozhodoval ministr spravedlnosti… Stejně pikantní je tvrdit, že prvně zmíněná novela tr. řádu z roku 1990 předvídavě pamatovala i na imunitu zákonodárců samostatné České republiky existující až od roku 1993… A pokud by snad někdo přesto chtěl skrze tzv. objektivní teleologický výklad dospět k závěru, že přes všechny tyto námitky je prostě zákon (v daném případě tr. řád) jen chytřejší než jeho někdejší tvůrci, neboť jeho výklad přijatý Nejvyšším soudem umožňuje ochranu před zásahem do osobní svobody zákonodárců, kterou by jinak neměli, šel by falešnou stezkou. Zákonodárcům byla, jest a doufám i v létech příštích bude k dispozici ústavní stížnost směřovaná k orgánu povolanému - Ústavnímu soudu. V ní by dtčení zajisté mohli uplatňovat ony námitky, které uplatnili (a to všech pět poslanců) v podání k Nejvyššímu soudu. Ostatně, stejně se divím, že to neučinili a vydali se cestou zcela zjevně rozpornou s intencí zákonodárce.
