Budou naše děti říkat epoše, která právě začíná, doba plynová? Nebo doba jaderná? Anebo snad doba větrná nebo sluneční? Jisté je jen to, že dnešní člověk energii potřebuje jako sůl. A brzy ji bude potřebovat ještě více, protože se na ní stává přímo „drogově“ závislý.

Debata o tom, jak nejlépe zajistit energetickou bezpečnost malé evropské země, je pokaždé vzrušená a vypjatá. Nejčastěji v souvislosti s rizikem závislosti na zlém Rusku, občas na Bruselu nebo Německu. Nebavíme se ani tak o tom, jak to udělat, abychom energii vyráběli sami pro sebe, efektivně a šetrně k životnímu prostředí, ale pleteme do toho politiku a naše komplexy. Jsme nedostižní v tom, jak myslet globálně, jenomže lokálně kazíme nebo rozkradáme  co můžeme a to ještě dříve než se na něčem kloudném shodneme.

Smutné pomníky takového přístupu vidíme v krásné české krajině. Sluneční panely, které jsou v normálních zemích rozmístěny na střechách a stěnách budov, aby zajišťovaly lokální energetické potřeby, jsme začali ve velkém skládat na nejlepší pole a louky. Ne, abychom se energeticky zabezpečili, ale abychom na tom rychle vydělali. Podobným příkladem je řepka. Na bioplynu si pár chytráků díky zákonům, nastavených speciálně ke korupčním účelům namastilo kapsy, ale vysvětlujte svým dětem, že květina v přírodě není být vždy žlutá, ale také třeba červená, modrá nebo fialová!

Nejnovější energetickou módou, která k nám spěchá všemi možnými i nemožnými mediálními kanály a optickými vlákny, je módní koketování s břidlicovým plynem. Je pravda, že Spojeným státům, které byly dosud odkázány na dovoz ropy, se bouřlivý přechod na břidlicový plyn vyplatí. Samozřejmě jen ekonomicky, protože ekologické škody při jeho těžbě jsou apokalyptické. Je také pochopitelné, že USA v této fázi prožívají útlum jaderné energetiky, zato plynové elektrárny tam rostou jako houby po dešti. Znamená to ale, že na plyn z břidlice přechází celý svět? Znamená to, že jde o trend, který zásadně změní energetické dějiny?

A v tom je právě zakopaný „český“ pes. Naše média naladěná na americkou vlnu začínají vidět svět opět černobíle. Evropa zatím, kromě sousedního Německa a Rakouska, vsadila na rozvoj bezpečné jaderné energetiky, je v nich vykreslována jako podlý a trochu přihlouplý nepřítel. Např. plán rozvoje bezpečného využití jádra, který se chystá v Bruselu, budou čeští novináři v souladu s ideologickým zadáním „co je z Bruselu je vždy špatné“, navíc ve světle plynu kritizovat a bagatelizovat. Vyrábět v Evropě energii efektivně a ekologicky šetrně bude přitom nevyhnutné. Uhelné elektrárny jsou minulostí, plynové závislé na dovozu plynu a větrné i sluneční při vší úctě v našich podmínkách nebudou nikdy hlavní. Možná by stálo za to zamyslet se nad evropským přístupem, který mimochodem jaderné elektrárny označuje pro nás paradoxně za ekologicky šetrné. Pokud jsou totiž provozovány tak, jak mají, okolní prostředí ovlivňují minimálně.
Otázkou, která se vrací jako bumerang, je samozřejmě bezpečnost. Také je ovšem dobré vědět, že moderní bezpečnostní kritéria havárii podobnou Fukušimě u nás prostě vylučují. Počítají i s jevy, jejichž pravděpodobnost je v našich klimatických podmínkách minimální (např. zemětřesení, záplavy, tornádo..) a v úvahu je brán i teroristický útok.

Nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko?

Zkusme chvíli přestat malovat jen čerty na zeď a najít i pozitiva při plánované dostavbě Temelína, která nemusí být nutně projevem tlaku „betonové a jaderné lobby“, jak je v souladu s českými korupčními standardy prezentováno.

Úmyslně dlouhodobě neřešíme a vyvážený energetický mix na delší období, vlády se také snaží o cenové zavázání i generaci našich dětí a odvahu na změnu nenacházíme. Nedivme se potom, že přirozeným, surovinově nenáročným, relativně jednoduchým a dlouhodobým řešením pro malou Českou republiku je právě další dostavba Temelína. V rámci politické nekorektnosti ji máme také automaticky a vztekle zašlapat pod zem?