Médii úspěšně živená aférka džambulky Ivety Bartošové, kauza party šikovné Jany Nagyové, na pranýři vystavená kauza obětního beránka Davida Ratha, solární byznys v Česku, vraždy českých turistek v Egyptě a v Indii – nic z toho ale nemá šanci přebít politickou šarádu rozehranou a hranou prezidentem Milošem Zemanem, designovaným premiérem Jiřím Rusnokem a jeho partou (nyní již v demisi) a samozřejmě Poslaneckou sněmovnou.

To, že je Miloš Zeman velice zdatný manipulátor, věděl a ví snad každý. Takže není důvod se divit, že využívá ústavní prostor až tzv. „na doraz“. Je to jeho právo a my jsme mu (a všem jeho dalším následovníkům) dali do rukou mocnou zbraň neuváženou a nedomyšlenou přímou volbou hlavy státu bez zakotvení potřebných regulačních mechanizmů do naší ústavy. To, že přistoupil k jmenování tzv. „úřednické vlády“ v čele s Jiřím Rusnokem lze chápat jako logickou reakci na vražedný a zároveň sebevražedný mix všehoschopnosti „bývalé“ koalice a neschopnosti a nekoncepčnosti „bývalé“ opozice Poslanecké sněmovny a jejích jednotlivých politických klubů i jednotlivců.

Mě osobně víc než vznik takovéto vlády vadí chování některých jejích členů. Podivná úhrada dluhů ministra financí, zbrklé personální čistky na některých ministerstvech a státem zřizovaných organizacích (možná někdy oprávněné, ale rozhodně již ne řádně zdůvodněné) a některé další kroky. Zásadním pochybením je, že jsme se doposud nedokázali shodnout na přijetí služebního zákona, proto žádné vládní reprezentaci nic nebrání v personálních čistkách. A výroky o nepolitičnosti a nestraničnosti  jednotlivých členů úřednické vlády taktéž neobstojí. Byl to pokus o nástup nové mocenské struktury, ze zákulisí obratně manipulované hlavou státu. Smutné ale je, že i přes tyto výhrady by možná tato vláda byla schopnější než vláda minulá sestavená sněmovní koalicí, nebo než ta, kterou by si přála sestavit sněmovní opozice anebo možná i než ta, která vznikne na základě výsledků předčasných voleb.

Rozhodnutí o rozpuštění Poslanecké sněmovny a vyhlášení předčasných voleb je za této situace jediným správným krokem. Volání po předčasných volbách bylo zpočátku obdobně populistické jako nedávné volání po přímé volbě prezidenta, se kterou ale nikdo ve skutečnosti nepočítal, a která pak mnohé (nepříjemně) zaskočila. Kdo by se také dobrovolně vzdával svého poslaneckého mandátu spojeného s řadou nezpochybnitelných výhod a s obavami čekal, na jakou pozici nové kandidátky jej příslušný stranický aparát zařadí? A u některých polických subjektů to již není ani o jednotlivcích, ale o celé „partě“ jako takové. Většinová shoda na rozpuštění sněmovny je tedy jedno z mála správných rozhodnutí dolní komory (i když asi motivované především pudem sebezáchovy a iniciativou těch, kteří mají garance, že se dostanou na volitelná místa svých stranických kandidátek).

Kdo se ale v těchto volbách bude ucházet o přízeň voličů? Strany a jednotlivci, které a kteří se „osvědčili“ a které známe z estrádních vystoupení ve sněmovně a „úspěšného“ budování nové společnosti? Nebo nováčci ve sněmovně „VV“ či jejich odnož „LIDEM“, nebo „TOP 09“, jejichž protagonisti si v ničem nezadali s ostřílenými matadory ze stájí „ODS“, „ČSSD“ a „KSČM“? Vrátí se na parlamentní politickou scénu strany, které byly dříve její součástí – „lidovci“ a „zelení“? Co nám předvedou benjamínci české politické scény jako je Dobešovo „Pro sport a zdraví“, Okamurův „Úsvit přímé demokracie“, Paroubkův „LEV 21“, Babišovo „ANO“ a samozřejmě i hradní „SPOZ - Zemanovci“ či evergreen „Suverenita“ Jany Bobošíkové a všichni další? A co zase všechno naslibují s nadějí, že nic není tak zrádné a nespolehlivé jako lidská paměť? Takových otázek lze položit celou řadu. Teď jen na ně nalézt společně tu správnou odpověď a hlavně adekvátní reakci. Český podzim nebude jednoduchý, něco se ale změnit musí. Od poslední výrazné změny uplynula dvě desetiletí a s trpělivostí občanské společnosti není radno si dlouhodobě zahrávat. Ministr Balvín naštval kulturní obec, dlouhodobě neřešené problémy se sociálně nepřizpůsobivými dostaly a dostávají do ulic a náměstí řadu doposud spořádaně žijících občanů. Stačí ještě vyprovokovat studentstvo a máme tu další „listopad“. V roce 1989 byl ale protivník celkem zřetelný, kdo by jím byl nyní? O to by to bylo složitější a dramatičtější.

A ještě něco na závěr. Ti co nejvíc bojovali za přímou volbu hlavy státu teď zase volají po dalších nesystémových změnách naší ústavy, kterými by chtěli svázat prezidentovi ruce. Také nejsem nadšený z jeho některých kroků, ale spíš bych hledal cestu z bryndy omezením pravomocí Poslanecké sněmovny. Možná jsou to právě členové naší dolní parlamentní komory, kdo byli a jsou těmi největšími škůdci. Chladnou hlavu, správná rozhodnutí a jen to dobré všem přeje …

Miroslav Krejča

srpen 2013