Čtenáři Parlamentních listů mne možná obviní, že odbíhám od tématu voleb, že volby jsou za dveřmi a já se patlám s něčím, co může počkat. Jenže z voleb by měla vzejít vláda, která ví, co má dělat. Leč prázdnota současných elit a těch minulých se nápadně podobají. Nyní se ODS změnila před zraky veřejnosti v kolektivní kůl v plotě. Nejen ODS, ale celá pravice do nekonečna omílá  stará klišé reaganovské a thatcherovské éry, bez ohledu na to, že Milton Friedman prošel nejen fyzickou, ale i intelektuální smrtí. Je tedy mrtev, ale na rozdíl od Marxe dvojnásobně. Česká pravice to nevidí a vidět nechce. Kolem je stále krize, ekonomická sociální, kulturní i morální bez ohledu na to, zda to v sídlech českých politických stran uznávají. Za vlád spravovaných hlavně ODS v době, kdy 75% přírůstků HDP pochází z aplikací vědy, probíjaly útoky na Akademii věd ČR a pravice se ji snažila ekonomicky vyhladovět. ODS byla hlavní aktér majetkového a sociálního převratu u nás, veškerý takzvaný reformní elán se soustředil na nastolení převahy soukromého vlastnictví. Ideologická posedlost dávaná tak okázale najevo má základ v hromadění majetků při privatizaci. Vše ostatní je pro české kleptokraty (kleptokracie je vláda zlodějů) lhostejné.

Zprivatizovat, prodat, přeprodat, peníze na dřevo. Koláč nelze zvětšit, jen rozdělit jinak. Myslím si, že jsme jako země, zejména teď, v době voleb,  na rozcestí.

Krize může být dokonce příležitostí, jak se zachytit v proudu času. O tom, jaká je cesta z krize, o jejích příčinách a základech se pokusím učinit v následujícím článku pár poznámek. Z toho čtenář možná  pozná, jak soudím o vývoji nejbližších řádově  10 let.

V následujících letech čeká občany v zaměstnanecké pozici tvrdý boj o udržení sociálního postavení a životní úrovně, je evidentní, že se přiblížila doba tvrdých sociálních konfliktů, něco, co jsme dlouhou dobu neznali a čeho je dnešní dění v Ostravě jen slabou předzvěstí. V roce 2009 to bylo třicet let od nástupu Margaret Thatcherové do role ministerské předsedkyně. Třicet let privatizace zisků a nacionalizace ztrát. Boj pracujících byl v té době líčen jako něco staromileckého, jako lpění na tom, co se přežilo. Já chci naopak ukázat, že sociální konflikty jsou nejen obranou životní úrovně, ale hrají také progresivní roli při přechodu k novým formám hospodářského života.

Čtenářům se předem omlouvám, že můj článek nebude tak úplně čtivý. Jedním z nejpodnětnějších výsledků výzkumu v oblasti společenských věd po roce 1917 (v epoše socialismu) byly studie N. D. Kondratěva ze dvacátých let dvacátého století.. Tento vynikající ekonom zveřejnil ve sborníku „Otázky konjuknktury“ článek „Velké cykly konjunktury“ (1925). Jeho základní myšlenky pak v rozvinuté podobě představil v diskusi na Ústavu ekonomiky v únoru 1926.

Dílo tohoto ruského ekonoma se stalo známým i díky německé verzi a také anglickému vydání. V rusky mluvícím prostředí se Kondratěvovu dílu dostalo pozornosti až v poslední fázi sovětské přestavby.

N. D. Kondratěv zpracoval empirický materiál týkající se změn cen zboží, kapitálových úroků, mezd, těžby surovin, obratu zahraničního obchodu, výroby kovů atd. za období 140 let. Výsledkem jeho analýz bylo, že byly do jeho doby tři velké konjunkturní cykly. Jednalo se zaprvé od období od 80. let XVIII. Století do let 1844-1851, dále šlo o úsek od let 1844-1851 do let 1890-1896. Konečně vymezil Kondratěv třetí  cyklus, který začal 1890-1896, který podle něho vstoupil v letech 1914-1920 do klesající vlny.

I když existují výrazné odchylky u jednotlivých zemí v průběhu vývoje, jsou tyto cykly mezinárodním jevem a přechody mezi nimi jsou spojeny s se zásadními změnami ve výrobní technice vázané na vynálezy a objevy. Materiálním základem těchto velkých cyklů je opotřebování, výměna a rozšiřování základních investičních fondů, které vyžadují dlouhou dobu a veliké náklady. Tato výměna má skokový ráz a jejím projevem jsou konjunkturní vlny.

Přes všechny metodologické nedostatky, na něž bylo již vícekrát v odborné literatuře poukázáno, pokládám Kondratěvovy myšlenky za plodné i pro interpretaci dnešní epochy a speciálně období současné ekonomické krize. Na Kondratěva navázal Joseph Alois Schumpeter rodák z Třešti na Vysočině) v knize „Hospodářské cykly. Teoretická, historická a statistická analýza kapitalistického procesu“ (1939). Schumpeter analyzuje vnitřní a vnější činitele působící cyklický průběh vývoje kapitalistického ekonomického systému a vyčleňuje aparát schopný postihnout a měřit průběh cyklu.

Cykly spojuje s vlnami inovací, které se sice hlavně opírají o technické posuny vpřed, ale neomezují se na ně. Sem patří změny potřeb, poptávky, kulturního ovzduší atd. Ani Kondratěv, ani Schumpeter nevěnují dost pozornosti tomu, jak působí cykly na proměny pracovní síly (jak ukazuje např. Ch. Freeman).

Schumpeterův model multicyklického vývoje spojuje Kondratěvovy dlouhé cykly (průměrná doba 57 let) , Juglarovy střední cykly (průměrně 9, 5 let) a krátké cykly Kitchenovy (3, 2 roky v průměru). Spojení s inovacemi je nejasné u krátkých cyklů, ale u středních cyklů uvádí Schumpeter vazby na inovace jak v průmyslu, tak i v obchodu. Nejvíce se ovšem věnuje Kondratěvovým cyklům, z nichž první jde od 80. let XVIII. století do roku 1842 a je naplněn procesy, tvořícími obsah průmyslové revoluce. Druhý cyklus (1842-1897) je věkem páry a ocele, třetí (začíná roku 1898) vyplňuje expanze elektřiny, chemie a motorů.

Třetím významným činem v uvedené oblasti je kniha německého autora G. Mensche „Technologický pat. Inovace překonávají depresi“, která vyšla roku 1975 na konci tehdejší krize a dočkala se rozšířeného německého (1977) a anglického (1979) vydání. Mensch analyzuje zrod 112 velkých vynálezů a 126 základních technických inovací  umožňujících zaveení vynálezů do průmyslové výroby. Mensch prozkoumal období od 80. let XVIII. století do 60. let XX. století.

Přes období realtivně vyšší vynálezecké činnosti je postup vynálezů relativně rovnoměrný. Jejich zavádění je ale nerovnoměrné a je spojeno se stoupajícími vlnami kondratěvských cyklů  Inovační cykly (1764, 1825, 1886, 1935). Jsou ve středu deprese a za nimi dochází k růstu aktivity.

Kondratěvské cykly podle Mensche vypadají takto: 1785-1842 (67 let), 1842-1897 (55 let), 1897-1940 (43 roky), 1940-1995 (55 let). Každý cyklus charakterizuje vedoucí odvětví (první uhlí a železo, druhý pára a ocel, třetí chemie a automobily, čtvrtý kosmonautika, jaderné zbraně a počítače) a vedoucí země (první Velká Británie, druhý Velká Británie a Německo, třetí USA a Německo, čtvrtý USA a Japonsko). Podle Mensche měl začít pátý cyklus 1995 a předcházet mu měla vlna inovací roku 1989, přičemž desetiletí inovací mělo začít roku 1984. Hlavní slovo mělo patřit výrobě mikroprocesorů, genetickému inženýrství, novým materiálům změnám v energetice.

Řada věcí  této prognózy se naplňuje. Od druhé poloviny sedmdesátých let se „rozjíždí“ nová průmyslová revoluce. „Deindustrializační odlehčení“ v hlavních ekonomikách Západu je jen průchozí etapa k reindustrializaci na bázi nové techniky, nové vědy, nové společenské struktury. S čím Mensch počítat nemohl, bylo rozšíření trhů od osmdesátých let, kdy bylo možné delokalizací snižovat výrazně náklady,  pád zemí sovětského bloku, který dal kapitálu možnost udržet ziskové marže bez větších technologických posunů a také nepočítal s inovacemi ve finančním sektoru, které dlouho pomáhaly obstarávat likviditu a nakonec přispěly k rozpoutání ničivé krize.

Mensch naznačil sociální determinanty zavádění inovací kapitalisty, ale nevysvětluje řadu okolností. Nejen relativní tendence ke zkracování cyklů, ale především fakt, že konjunkturní cykly souvisí se základními společenskými přeměnami, z nichž některé mají přímo ráz sociálních otřesů (například začátek a konec prvního cyklu, začátek druhého cyklu, ale souvislostí by se našlo více, viz níže).

Cyklické procesy v dějinách jsou různého druhu. Dlouhé historické cykly znají například čtenáři děl vynikajícího francouzského historika F. Braudela. Existují i dlouhé cykly určované pohybem cen zemědělských výrobků od 14. století (80-140 let), které završují agrární krize, ale rozhodující se staly od 18. století cykly určované průmyslovým vývojem, jakkoli teprve roku 1940 celosvětově průmyslová výroba svým objemem předstihla zemědělskou produkci. Zdá se, že určující se kolísání míry zisku s tendencí k poklesu v rámci dlouhé vlny. Lze se domnívat, že pro „rozjetí“  vlny je důležité, aby bylo dosaženo „kritické hustoty“ kapitálu, a to přeskupením zdrojů v době krize. To pak umožňuje nasazení inovací ve velké koncentraci, ve shlucích (clusters). Tím se skokem zvýší míra zisku. Vytvoří se tak hnací motor, potenciál,  operační prostor dlouhé vlny, který se pak postupně strukturuje a postupně vyčerpává.

Proces vnitroformačních změn mění i sociálně politický systém. Pracující musí hledat nové organizační a akční formy hospodářského nátlaku, staré už nejsou tak účinné. V době opadnutí viditelných forem politického protestu se objevuje přenesení pocitu průchodnosti systému do ekonomického boje: kolektivní smlouvy, stávky, svépomocné sítě atd. To bylo od 90. let XIX. století, v poválečném období, stejně jako v nedávné minulost – dnes se ale v systému vyjednávání objevuje stále větší trhliny. Dnešní dělnická třída vyspělých západních zemí ve své většině je pro zlepšení systému, ale zevnitř, ne na účet byť i dočasného nebo částečného poklesu narušení produktivních sil. Není vyloučeno, že realita krize změní i vzorce kolektivního chování. Na možnosti spojení teorií dlouhých vln se sociálními konflikty ukazují například studie Erica Hobsbawma.

V době oživení roste míra zisku, v době rozkvětu začíná pomalu klesat, pokles se zrychluje v době nestability (současná situace), v době deprese míra zisku klesá na nejnižší mez. Její pohyb není synchronní s úrokovou mírou, pohyb míry zisku je v kontrafázi proti úrokové míře (s odstupem několika let). Míra zisku tedy není jen ukazatelem efektivnosti, ale slouží i jako stimulátor a regulátor produkčního procesu. Pokles míry zisku ukazuje vyčerpání efektivnosti ekonomiky   dané vlny, konflikt produktivních sil a produkčních vztahů, nutnost přeskupení kapitálu a celých produktivních sil. Ve velkých krizích k takovému přeskupení dochází, mění se celá struktura ekonomiky i produkční vztahy. Ostře roste inovační činnost v souvislosti s ohrožením reprodukčního procesu. I intenzita třídního boje dělnického hnutí vykazuje shluky, koncentraci: 1810-1820 (s vrcholem 1811-1812), 1866-1877 (vrchol 1870-1871), 1911-1922 (vrchol 1917),  1967-1973 (vrchol 1968-1969). Někdy je vyvrcholením revoluce. Tato protisystémová hnutí časově souhlasí se začátkem fáze nestability, signalizují rozpory a dysfunkce uvnitř systému. Všechny vrcholy intenzity třídních bojůnásledují za obdobím vzestupu, růstu reálných mezd a vysoké míry zaměstnanosti, ale s nejvyšší – v dané fázi – možnou nerovností rozdělení příjmů a sociální polarizací. Rostou tedy třeba i příjmy, ale ještě více roste nerovnost, očekávání se nekryjí s reálným průběhem, sociální status s reálným postavením. Nerovnost se zvětšuje na konci vlny a to vyvolává rozpory v sociálně politickém systému. Třídní boje urychlují rozpad dlouhé vlny a zvyšují nutnost přeskupení produktivních sil společnosti.

Od Menschovy doby se objevila řada dílčích studií, monografií i sborníků na téma dlouhých vln. Na základě prací A. Kleinknechta (Innovation Patterns in Crisis and Prosperity. Schumpeter´s Long Cycles Reconsidered, London 1987) a J. J. van Duijna (The Long Wave in Economic Life, London 1983) doplněných o mé vlastní analýzy předkládám pro přehlednost tuto tabulku.

Fáze              /    1. vlna           / 2. vlna          / 3. vlna        / 4. vlna       / 5. vlna

Deprese        /  1772-1783      / 1825-1838    / 1873-1885  /1929-1938  /   1974-1982
Oživení         /  1783-1793      /  1838-1848  / 1885-1892  /1938-1949   /  1982-1990
Vzestup         /  1793-1803     /  1848-1858   / 1892-1903  /1949-1958  /  1990-1997
Rozkvět         /  1803-1812     /  1858-1866   / 1903-1913  /1958-1966  /  1997-2006
Nestabilita     /  1812-1825     /  1866-1873   / 1913-1929  /1966-1974  /  2006-

I  málo poučený čtenář poznal, že podle mého názoru nás čeká doba vyostřených sociálních konfliktů a že dno dosahované míry zisku teprve přijde v době deprese. Odpor pracujících proti snižování jejich životní úrovně bude jedním z činitelů, který donutí podnikatele k zavádění inovací a k přechodu na vyšší technologickou úroveň. Dominovat by měla informatizace, nové formy energií, genové manipulace, biotechnologie a ekotechnologie, nanotechnologie a nanomateriály. To je skutečné východisko z krize, včetně řešení vztahu k nástupu Číny, Indie a dalších zemí třetího světa. Nikoli zpozdilé útoky na sociální stát.