V článku »Další propadák proti restitucím« se do mě obul pan Josef Nerušil z Odboru vnějších vztahů APHA. Vadí mu naše snaha přehodnotit štědrý dar církvím, a tak reagoval na můj článek Referendem proti církevním „restitucím“.
Pominu obecná klišé o komunistech na jedné straně a lidech dobré vůle na druhé (ti prý nebudovali po staletí tyto hodnoty, aby si je nakonec přisvojil stát), či o Třetí říši a Salinově impériu, kde jedině „bylo možné vyvolat plebiscit o něčím majetku“, jak si prý dnes přejeme my. K takové demagogii už nemá smysl se vyjadřovat. Zaměřím se spíše na konkrétní nepravdy, které pan Nerušil uvádí, aby mě zároveň »usvědčil ze lži«.
Nejprve ale přijmu jeho ujištění, že o nabytém majetku nebude rozhodovat Vatikán. Tedy kromě budovy nunciatury ve Voršilské ulici v Praze, kterou již vlastní. „Majetek bude navrácen jednotlivým farnostem, řeholním řádům a kongregacím a ty jej také budou vlastnit a spravovat,“ poučuje pan Nerušil. Rád to beru na vědomí a zatlačím do podvědomí pochybnosti o tom, že by Vatikán jako nejvyšší článek Římskokatolické církve neměl vůbec nic společného s majetkem této církve, ať už je kdekoliv.
Ostatně, kdyby se naopak dnes rozšířila aktuální idea Vatikánu, která má silný sociální náboj, i mezi církevními hodnostáři u nás, nebylo by to jistě na škodu. Ti se totiž dosud v politice angažovali (a to lze jen těžko popřít), spíše opačně, tedy podporovali českou pravici, která už mnohokrát prokázala, že je jí sociální cítění zcela cizí.
Pan Nerušil dále připomíná, že „podle stránek ministerstva financí každoročně přispíváme na činnost politických stran téměř půl miliardy korun, na činnost KSČM pak 65 miliónů“. Navrhuje, pokud prý jsme „skutečně v takové krizi, že nás dramaticky zatíží čtyřikrát větší částka (určená na kompenzace za církvím ukradený a nevrácený majetek), než kterou ročně spolykají politické strany“, aby komunisté šli příkladem a 65 milionů, které „sosají každoročně ze státního rozpočtu“, raději dali »nemocným spoluobčanům a hladovějícím dětem«.
Je to velmi líbivé, asi to i na řadu lidí zapůsobí. Jak to kdysi řekl Jan Werich: „To je blbý, to se bude líbit.“ Smysl by to totiž dostalo jen tehdy, kdyby dnes po církvích někdo něco chtěl. Ale oni naopak dostávají. Sice tomu říkají „kompenzace za církvím ukradený a nevrácený majetek“, ale o tom, zda tento majetek skutečně někdy vlastnily, nebo ho jen měli v držbě, či o něj přišly už při jedné z fází pozemkové reformy před rokem 1948, existují oprávněné pochybnosti.
A mohu-li mluvit za komunisty, jistě by rádi dali 65 milionů nemocným spoluobčanům a hladovějícím dětem. Avšak komunisté by na rozdíl od církevních hodnostářů neměli ani potom svědomí čisté. Protože by věděli, že takováto charita nic neřeší. Naším posláním je hledat a prosazovat systémová řešení, která by hladovění dětí a strach občanů, že nebudou mít na zdravotní péči, odstranila.
Dále své argumenty uvádí pan Nerušil, jak říká, „pěkně popořadě“. Tak to vezmu také tak:
Zákonem 298/1990 Sb. prý nebylo římskokatolické postupně předáno přes dva tisíce nejrůznějších objektů, nýbrž „jen“ 170.
Jde o klasický příklad toho, jak si vybrat jen ta fakta, která se nám hodí. Ano, v roce 1990 tento zákon přiřkl církvím oněch 170 objektů. Ale že by pan Nerušil nevěděl nic o jeho novelizaci v roce 1991? Ta totiž dala vládám pravomoc rozhodovat o dalším předávání majetku církvím. A na základě toho také bylo v letech 1997 a1998 usnesením vlády předáno církvím dalších asi dva tisíce objektů.
Přes padesát tisíc petentů pod peticí „Stop církevním restitucím“ bylo prý jen zbožným přáním Lenky Procházkové, „petice ve skutečnosti skončila propadákem a na pražské arcibiskupství byly doručeny petiční archy s pouhými zhruba sedmi stovkami podpisů“.
Budu shovívavý, budu to brát jako pouhý omyl, nikoliv záměrné ohlupování čtenářů. Pan Nerušil zaměnil naši petici Stop církevním restitucím za jinou podpisovou akci, kterou iniciovala Lenka Procházková (jíž si za její občanské postoje a odvahu velice vážím) a další osobnosti. Pod peticí Stop církevním restitucím je prokazatelně podepsáno kolem 60 tisíc občanů, a nemálo z nich je i věřících. Nemohu to nevědět, protože jsem byl zmocněncem petičního výboru a 2. října loňského roku jsem se při příležitosti více než 50 tisíc podpisů zúčastnil veřejného slyšení v Poslanecké sněmovně.
Dále pan Nerušil tvrdí, že to s velikostí odporu veřejnosti proti církevním restitucím přeháníme. Cituje z průzkumu CVVM, podle kterého jen „65 % dotázaných nesouhlasí se současným návrhem na majetkové vyrovnání“. Aby to nevypadalo tak nepříznivě, přidává ještě svou poněkud scestnou, s předchozím údajem v podstatě nesouvisející a hlavně z fakt nevycházející dedukci, že „dvě třetiny obyvatel ČR nesouhlasí s komunistickou krádeží církevního majetku z roku 1948“.
Mohl bych citovat i jiné průzkumy, které uvádějí vyšší procento nesouhlasu s církevními restitucemi, ale i oněch střízlivých 65 % jistě není málo. Přidám ale také něco a nebude to jen dedukce. Podle průzkumu z dílny SANEPu, se k náboženství dnes hlásí už jen necelá čtvrtina společnosti a jen asi 10 % lidí navštěvuje pravidelně kostely. Proč by tedy církve, zejména Římskokatolická, měly mít nějaké výsadní postavení ve společnosti, jejíž příslušníci se z velké většiny jejich ovečkami být necítí?
Ivan CINKA
