Vybaví se mi myšlenka Stefana George, velkého německého literáta, že pánem budoucnosti zůstane ten, kdo se dokáže změnit. Komunisté v České republice nepřemalovali firmu, ale přebudovali svou organizační strukturu, mají jiné stanovy, přizpůsobili program novým realitám. Levice procházela celá devadesátá léta procesem přeskupování a našla také dominantní téma: tím je dnes globalizace a prosazování široce pojatých lidských práv, obrana lidské důstojnosti. K tomu přibyla samozřejmě krize, která od roku 2008 znovu mění náš pohled na svět. Marx není mrtev a není kolem něj ticho, jak soudil známý francouzský spisovatel Max Gallo, ale je opět předmětem živého zájmu: jeho by globalizace vůbec nepřekvapila, stejně jako nástup ekologických hodnot. O krizi od roku 2008 ani nemluvím. Klíčové pojmy levice prošly výhní sporu mezi modernou a postmodernou, v teorii mezinárodních vztahů levice vnímá konflikt mezi Negriho a Hardtovou teorií impéria a Wallersteinovou teorií světového systému. Objevují se nové koncepce jako pojetí revoluce nízké intenzity (jako odpověď na koncepci konfliktu nízké intenzity). Marxismus je pluralitní útvar a přece za touto rozmanitostí je cítit hlubší jednota.
Politika komunistických stran se odvíjí v tomto kontextu. Ve vztahu vůči minulosti panuje jednota kontinuity a diskontinuity: kontinuity vůči cílům (solidární a sociálně spravedlivá společnost) a diskontinuity vůči metodám a prostředkům (jasná distance vůči zneužívání moci a práva). Po relativně úspěšných volbách 2002 (ldy komunisté dostali 18, 51% hlasů a více než 20% mandátů, tedy 41 z 200) se obrátil na české komunisty filosof Václav Bělohradský s výzvou, aby se stali normální politickou stranou jako každá jiná. Jinak řečeno, měli by se vzdát nároku být avantgardní politickou stranou. Komunisté tuto ambici nemohou opustit a také neopustí. Formulují ji ale jinak: strana už nikdy nebude vystupovat jako soudce nad společností a dějinami, ale jako tlumočník a překladatel mezi jednotlivými společenskými skupinami vrstvami a třídami. Dnešní společnost je fragmentovaná a problém levice je, jak se dostat v takovéto společnosti k solidární akci. Bez toho, že jednotliví aktéři pochopí, že mají společný zájem, bude trvat status quo: a ti, kdo mají moc, ji udržují i tím, že společnost tříští.
V komunistických stranách vždy existoval dvojí přístup k občanské společnosti. Dnešní komunisté většinou staví na koncepci klíčového myslitele moderní levice, Antonia Gramsciho, který přišel s pojetím kulturní hegemonie. Komunisté by podle něho měli sázet na pronikání do občanské společnosti a na její kultivaci, na posilování svého vlivu na ideje a hodnoty ovlivňující myšlení a chování lidí. V českém komunistickém prostředí se dvojí přístup k občanské společnosti srážel vždycky. Dnes je dědictví Šmerala a Gramsciho výzvou, kterou nemůžeme obejít, zatímco nepřátelský vztah k občanské společnosti patří zcela nenávratně minulosti. Pro komunisty není jiná cesta k socialismu než přes rozvinutou demokracii všedního dne, přes skutečnou demokracii obsahovou. Takovou, která nebude jen procedurami, ale pronikne celý životní sloh společnosti. Stane se životním stylem.