senátní tisk č. 187
1) Nekoncepční řešení pracovněprávní ochrany oznamovatelů prostřednictvím zvláštního zákona a svěřením pravomoci veřejnému ochránci práv, ačkoli by taková ochrana měla být primárně řešena zákoníkem práce (př. jinými pracovněprávními předpisy) – tuto připomínku ochránce uplatnil již k vládní novele antidiskriminačního zákona, která měla zapracovat ochranu oznamovatelů.
2) Rozšíření působnosti ochránce do oblasti pracovně právních vztahů je nekoncepční a jde proti povaze institutu veřejného ochránce práv jako nezávislého „kontrolora“ veřejné moci při výkonu této moci (tj. při autoritativním rozhodování o právech a povinnostech osob jako subjektů veřejné správy).
3) Zcela bezprecedentní rozšíření působnosti ochránce do oblasti trestněprávní – podle návrhu má ochránce posuzovat, zda došlo či nikoli k naplnění skutkové podstaty trestného činu, což je výsostná otázka nezávislých soudů. Ochránce přitom nemá žádné mechanismy, jak by mohl zjistit, zda vůbec došlo ke skutku, který by mohl být trestným činem a navrhovaný zákon žádné takové mechanismy neupravuje. Rozšíření působnosti na zaměstnavatele uvedené v připravovaném zákoně k tomu stačit nemůže.
4) Výstupy ochránce ve všech jeho působnostech (vůči veřejné správě, v rámci antidiskriminačního zákona, v rámci ochrany osob omezených na svobodě) jsou vždy doporučení, která nemají závaznou povahu a nezakládají nikomu práva ani neukládají povinnosti. To je v souladu s charakterem ochránce jako nezávislého „kontrolora“ zřízeného parlamentem, který stojí mimo veřejnou správu. To návrh nerespektuje, když uvažuje o jakýchsi stanoviscích ochránce, která by zakládala postavení oznamovatele jako chráněné osoby a v důvodové zprávě hovoří o analogii se závaznými stanovisky podle správního řádu. To je naprosté nepochopení systematiky právního řádu, jeho dělby na veřejnoprávní a soukromoprávní oblasti s odlišnou metodou právní regulace (stručně řečeno je hloupé a diletantské zatahovat správní řád do pracovního práva). Zákon staví ochránce do role vykonavatele veřejné moci, což je v naprostém rozporu s povahou touho institutu.
5) Zcela nesystematická je navrhovaná změna zákona o veřejném ochránci práv, když na jedné straně je rozšíření působnosti zahrnuto do § 1 odst. 1 zákona o VOP, který upravuje působnost ochránce vůči veřejné správě, na druhé straně je pravomoc vydávat stanoviska o statusu oznamovatele zařazena do § 1 odst. 5 zákona o VOP, který samostatně upravuje působnost (tj. nikoli pravomoc) ochránce ve věcech práva na rovné zacházení.