Tehdy jsem napsal blog, že jedna vlaštovka nejen jaro nedělá, ale často rovnou zmrzne (zde). A máme tu další čtvrtletí, po kterém si říkáme, že jsme čekali jaro a zatím přišel mráz.
Ono zřejmě nakonec nebude tak zle a půlprocentní pokles mezi čtvrtletími bude možná revidován. Ale to nic nemění na faktu, že česká ekonomika je pořád hluboko pod stavem roku 2008, že za poslední roky mluvíme stále o razantních hospodářských opatřeních, ale zlepšení nevidíme. Strávili jsme také dosti dlouhý čas léčbou veřejných financí, která skončila zhruba podobným schodkem, jaký jsme měli na jejím začátku. To není žádný výmysl, stačí se podívat do dat ČSÚ. Nominální HDP v roce 2008 a v roce 2012 byl v podstatě shodný (tehdy 3,848 a loni 3,846 bilionu korun), u schodku státního rozpočtu je to složitější, ten byl v roce 2008 jenom 20 miliard, ale v roce 2009 to bylo 192 miliardy. A z tohoto smutného rekordu jsme se dokázali dostat alespoň na 101 miliardy loni.
Což je pětkrát tolik, než jaký byl schodek v roce 2008 při nominálně stejném HDP. To nevypadá tak úplně na úspěch. Dluh sektoru vlády se z 28,7 procenta HDP dostal až na 45,7 procenta hrubého domácího produktu. V absolutních číslech to znamená, že z necelého bilionu korun státního dluhu v roce 2008 jsme nyní na cca 1,7 bilionu. Ve stejné době poklesla naše země ve všech srovnávacích žebříčcích konkurenceschopnosti, vzrostlo poměrně razantně zdanění spotřeby, kromě insolvenčního zákona se nezdá, že by nějaká ekonomická legislativa opravdu výrazně posunula ve své oblasti poměry vpřed.
Což jinými slovy znamená, že pohled zpět na uplynulou pětiletku není dobrý.
Jaké impulsy ekonomice vlastně mohou přijít - kde se může dočkat povzbuzení? Je tu zahraniční poptávka, což (bylo by dobré si to přiznat) je jediný relevantní prorůstový podnět. Ta se v rámci možností snaží, ale bylo by třeba, aby se to odrazilo také v zaměstnanosti a tím v příjmech rodin a tím v domácí poptávce. Jenže i podniky, které zvyšují produkci, se zdráhají přijmout nové lidi. Raději přidají mimořádné směny nebo si pomohou brigádníky. Po zkušenostech z minulých let, kdy potřeba rychlého snižování počtu zaměstnanců narážela na poměrně rigidní české právo, se nikdo do takového kroku nežene. A když někde slyší o mnohaměsíčních odstupných, které požadují odbory v případě propouštění, tak to k náboru nových zaměstnanců opravdu nevede. Z minulých let mají podniky nevyužitou produkční kapacitu - dokud tu nenaplní, nesáhnou po nových lidech. To je realita české ekonomiky.
Bylo by možné uvažovat o nějakých přechodných opatřeních, která by zvýšila chuť zaměstnavatelů přijímat nové lidi, ale k tomu musí být jasná politická situace a silná vláda. Což není. ČNB udělala to, co ji v podstatě jediné zbývalo - intervenovala proti silné koruně. Sklidila drtivou kritiku. Částečně od lidí, kteří o ekonomii nemají nejmenší tušení a neprošli by ani prvním ročníkem vysoké školy. Částečně od politiků, kteří sice mají zjevně svoje starosti se sestavováním vlády a kolíkováním svých území, takže první kroky nějaké budoucí vlády můžeme reálně čekat v nejlepším někdy na jaře 2014, ale to jim nebrání říkat takové věci, jako „je to pozdě" nebo „je to znehodnocení úspor občanů". Místo toho, aby dávali do společnosti impulzy alespoň nějakého optimismu, aby podpořili třebas jenom slovně (když z oblasti činů jsou nyní vyřazeni až do konstituování nového kabinetu) snahu o změnu, tak přispívají k blbé náladě.
Abych nebyl napaden, že jako chytrolín mluvím o opatřeních a žádná nenavrhuji: bylo by možné alespoň dočasně omezit (třeba pro zaměstnanecké poměry vzniklé po nějakém datu) platnost některých legislativních ustanovení týkajících se ochrany pracovních míst, bylo by možné diskutovat o kurzarbeit, snížit dočasně platby sociálního a zdravotního pojištění pro nově zaměstnané a tak dále.
Národní banka drží slabší korunu a podporuje export, domácím spotřebitelům hrozí růstem cen, tím je nutí k utrácení. Výkonná a zákonodárná moc by se měly co nejrychleji připojit podporou zaměstnanosti - ale masivní, dynamickou, citelnou. Tak, aby více obyvatel mělo také co utrácet a aby se k zahraniční poptávce přidala i domácí spotřeba.
Doc. Ing. Luboš Smrčka, CSc.
autor je koordinátorem pražské SPOZ, vyučuje na VŠE v Praze
