První hloupost píší odpůrci střídavé péče jako celku. Tvrdí, že je potřeba do případného procesu udílení střídavé péče zapojit děti. Chválihodný nápad vhodný pouze pro ty starší, nicméně tam už to není ve většině případů potřeba. Dítě si říká, u koho chce a nechce trávit čas.
Naopak jen těžko si dokážu představit situaci, že by tříleté nebo pětileté dítě říkalo, zda chce střídavou péči nebo ne, protože vždy bude preferovat rodiče, u které se nachází v péči. Je třeba si uvědomit, že pokud otec bude s dítětem na mateřské dovolené, dítě bude preferovat ve výchově jeho.
Druhý mýtus spočívá ve vhodnosti. Střídavá péče není vhodná pro všechny lidi z důvodu psychologického, sociálního či ekonomického. To se musí vždy individuálně zvážit. A měli by na tom pracovat společně rodiče, OSPOD a soud. Neznamená to, že dostanete teď střídavou péči automaticky a také to neznamená, že nebudete nic platit na děti. To se vždy posuzuje individuálně.
Třetí poměrně rozšířenou blbostí, že to vyřeší partnerské spory o děti. Pokud jeden z rodičů bude střídavou péči bojkotovat a znepříjemňovat, vždy bude střídavá péče problémem. Soudy i společnost musí rodičům zdůrazňovat společnou péči a odpovědnost. Střídavou péči tu děláme kvůli dětem, ne kvůli rodičům.
Paradoxně čtvrtou nepravdu často říkají různí „experti“, kteří neumí žádný cizí jazyk. Ti tvrdí, že se dítě bude stěhovat sem a tam. Ve světě i v Česku je aplikováno několik druhů tzv. střídavé péče. Může to být například forma deset dní matka, čtyři dni otec nebo osm dní matka, šest otec. Například ve Švédsku těch kombinací jsou desítky. Navíc se vždy nemusí stěhovat děti, ale mohou se stěhovat rodiče. Opravdu těch variant je nespočetně, takže záleží na domluvě.
Závěrem bych opět rád zdůraznil, že pokud se člověk nechce domluvit, ani nejlepší zákon mu nepomůže. Možná by nás to mělo vést k zamyšlení nad tím, kdo je náš partner a zda opravdu s ním chci nejen mít, ale především vychovávat děti.
Přeji hezký den a veselou mysl!