Smysl sdělení je jasný – ten člověk si může dovolit VÁM všechno ZDRAŽIT, protože je BOHATÝ a může mu to být fuk.
S tím článkem jako takovým nemá smysl se špinit, je postavený na jednom z nejnižších lidských pudů. Kdokoliv, kdo má víc, než já, tak je lump. Tečka. To opravdu nestojí za jediné slovo.
Ale jsou tu dvě věci, které by kohokoliv s alespoň elementárním vzděláním a s přiměřenou inteligencí měly postavit do střehu.
První je manipulativní styl, který tentokrát – zdá se mi – přerůstá hranice obvyklého žvanění bulvárních novinářů a snaží se vyvolat (skoro už mám pocit, že cíleně) agresivitu u těch čtenářů, kteří nejsou schopni podobné manipulaci odolat. Způsob, jakým je vybuzena nenávist, je samozřejmě primitivní, ale o to na některé lidi asi účinnější: „Národní banka vedená Miroslavem Singerem vloni v listopadu snížila uměle hodnotu koruny vůči euru zhruba o dvě koruny. Lidi tím připravila o část úspor a způsobila prudké zdražení všeho dovozu. Sám Singer to ovšem nijak nepocítí. Má na sobě hroší kůži ze skoro čtyřsettisícového měsíčního platu a několik pěkných nemovitostí.“ Nebo na jiném místě: „Takto si žije člověk, který nám vše zdražil. Singer si potrpí na luxus.“
Ve skutečnosti nemám naprosto nic proti tomu, aby média omílala otázky osobního majetku veřejně známých a především veřejně činných osobností – ať je to politik nebo guvernér národní banky nebo nějaký významný úředník, který má vliv na chod nějaké instituce. To je samozřejmě v pořádku a koho to baví, ať si o tom čte. Potíž je tam, kde se začne jakoby míchat páté přes deváté. Neboť: co má majetek guvernéra Singera společného s rozhodnutím Bankovní rady ČNB? (Jenom na okraj sdělím jakési redaktorce Evě Procházkové z Blesku, autorce onoho veledíla, že o intervenci nerozhodl guvernér, ale Bankovní rada hlasováním a tedy většinou hlasů.)
Rozhodla by snad Bankovní rada ČNB o intervenci jinak, kdyby nebyl guvernérem „milionář“ Miroslav Singer, ale „chudý“ Miroslav Singer, přežívající se svoji rodinou v nájemním bytě v té horší části Karlína? Pokud by tento „chudý“ Singer měl odpovídající ekonomické vzdělání, znalosti z analýz rozsáhlých týmů, které chystají pro Bankovní radu podklady (a věřte, že jsou to jedny z nejkvalitnějších a nejvíce precizních dokumentů v této zemi), rozhodl by se stejně vzdělaný a informovaný „chudý“ Singer jinak než Singer „bohatý“? Já jsem naprosto přesvědčený o tom, že by se rozhodl stejně a to z jednoduchého důvodu – protože ono rozhodnutí intervenovat je rozhodnutím správným. Alespoň v té míře, jak jsme na základě současného stavu ekonomické vědy schopni nějaká rozhodnutí posuzovat. (Být veřejností, nenechám se příliš mýlit hlasy řady analytiků, kteří zpochybňují intervence, názor na takový krok ČNB je u podnikatelských subjektů závislý především na tom, jaké zrovna drží pozice, tedy jak mají investováno.)
Vedle manipulativního stylu (který v podstatě navádí k tomu pověsit guvernéra rovnou na nejbližší lípu, pěkně lidově), přinesla paní redaktorka Blesku ještě druhou novinku: podle ní je rozhodování odborníků základně limitované jejich majetkem. Tedy bohatý odborník bude rozhodovat „protilidově“, chudý odborník pak „prolidově“. Ve světě redaktorky Pospíšilové se tak schyluje k neřešitelné otázce: Kde sehnat chudé odborníky?
Pan guvernér Singer nezbohatnul prací pro ČNB za 400 tisíc korun měsíčně (i když to je na státní sektor plat opravdu z nejvyšších). On zbohatnul dávno před tím díky tomu, že je odborník. Vydělal si prací pro sektor soukromý a to za měsíční plat jistě násobný. Tak to u odborníků chodí. Problém chudých odborníků je v tom, že to buď budou sice géniové, ale jinak jen málo použitelní podivíni, nebo naprostí sociální idioti nebo to nebudou zase tak skvělí odborníci. A teď babo Procházková raď: Kde sehnat chudého guvernéra?
