Při sledování nynějších událostí na Ukrajině jímá hrůza, co ještě dalšího může v této východoevropské zemi přijít. Zmatky a nečinnost vlády a jejich orgánů společně se stále sílící troufalostí demonstrantů mě začíná přesvědčovat, že Ukrajina stojí na prahu rozpadu.
A abych hned nebyl v úvodu tohoto článku přiřazen k dalším tzv. odborníkům na Ukrajinu, s nimiž se nejen v PS roztrhl pytel, ale musím zde uvést, jak je mi Ukrajina blízká. Poprvé jsem navštívil Ukrajinu v roce 1995. V době, kdy by se tam odvážil jen málokdo. Za posledních 18 let jsem tuto zemi navštívil cca 50 krát. Mám zde rodinné vazby, známé, přátele, se kterými jsem v kontaktu, takže vím co se zde děje. Ukrajina je mi blízká a mám o ní znalosti jako o žádné jiné zemi kromě Česka. Zajímá mne nejen současnost, ale i dějiny. Proto mě velice dojímá, když čtu články rádoby odborníků, kteří tuto zemi nikdy nenavštívili a udělují nám ty správné názory na vývoj v této zemi. Toliko o mé povědomosti. Ale zpátky k věci.
Kde jsou kořeny těchto dnešních událostí. Události mají základ v daleké minulosti, kterou už ani běžný dnešní Ukrajinec nepamatuje. Ukrajina ve svých současných hranicích je konglomerátem území patřících v minulosti okolním státům. Dnešní Ukrajina vděčí za tuto svou územní velikost rozpínavému feudálnímu a posléze bolševickému Rusku. Válkami či jejich hrozbami byly velké části dnešní Ukrajiny odloupnuty od okolních států. Celý západ Ukrajiny s centrem Lvovem byl staletí součástí Polska, Podkarpatská Rus deset století součást Uherského království s malou dějinnou epizodou v podobě přičlenění k naší první republice. Oblasti severní Bukoviny a Budžaku (dnešní Izmajilsko) patřilo ještě před válkou Rumunsku. Jižní oblasti byly součástí Osmanské říše a získány Ruskem po těžkých bojích. Sever tzv. Polesí mimo jiné snad kolébky Slovanů, součást Litvy. Východní oblasti byly dlouho pod jařmem Zlaté hordy a posléze tyto kozácké oblasti ovládnuté Ruskem. Krym jako zvláštní případ byl připojen administrativně až v padesátých letech Nikitou Chruščovem. S touto ztrátou se dnešní Rusko nikdy nesmířilo a ani nesmíří.
Po rozpadu SSSR a vznikem samostatné Ukrajiny v roce 1991 se Ukrajina potácí na vlnách nacionalismu. Vždy při návštěvě této země mne tak vypjatý nacionalismus uhodí do tváře. Něco podobného u nás neznáme. Tehdy se začal zdát sen o ukrajinské národní jednotě. Stát poskládaný z mnoha etnik a národností může spojit jen něco silného. Kupříkladu víra, silná ruka nebo idea v etnicky jednotný ukrajinský národ. Ten však i přes mohutnou převýchovu státu ani po 22 ročním trvání pokročil jen málo. Již při volbě prezidenta Janukovyče padl jeho slib o doučení se ukrajinské řeči. Po několika letech je v mluvě Viktora Janukovyče znát jistý pokrok. Nic však nemění na tom, že nejméně celá oblast východně řeky Dněpr a Krym je ruskojazyčná a s vazbami na Rusko. Západní oblasti jsou silně prozápadní a nacionalisticky vypjaté. Na budoucnost Ukrajiny mají obyvatelé těchto oblastí jiný názor. Je tedy na pováženou, kam až se tyto odstředivé tendence pohnou.
V rámci těchto událostí opět padá slovo revoluce. Ještě před pár lety to byla tzv. Oranžová revoluce. Když pozorně sleduji současné události a porovnám je s těmi, co přinášela Oranžová revoluce, tak to ve mne vzbuzuje obavy, jaká vláda bude nastolena v případě vítězství těchto sil. Podpora těmto silám se mi zdá ne zcela na místě. Podpora poslance Schwarzenberga tomuto hnutí se ukazuje jako chyba, podobně jako podpora Kosova. Poškozuje náš stát a vztahy s Ukrajinou.
Stává se Ukrajina kolbištěm dvou velkých a ne zcela přátelských bloků EU a Ruska?
Snaží se tyto velké bloky Ukrajinu ovládnout? Nepochybuji o tom, že tu takové snahy jsou a budou. Nebude brzkým výsledkem tohoto klání rozpad Ukrajiny? Je tohle přijatelné řešení, když už žádný z těchto bloků nedokáže tuto zemi ovládnou natrvalo? Musíme si počkat na výsledek. Ale při pohledu na události dnešních dnů mne jímá hrůza, co ještě přijde v této zemi, ale při znalosti mentality Ukrajinců u mne převládá názor, že žádná analogie s rozpadem Československa Ukrajinu nečeká.