Nic totiž neohrožuje hospodářskou a politickou stabilitu tolik jako příliš velké příjmové rozdíly. Lidé žijící na samé hranici chudoby ztrácejí důvěru v demokracii a jsou náchylní k radikalismu. A to zejména za situace, kdy si ti nejbohatší zvykli pomocí lobbingu i vyslovené korupce ovlivňovat zákony a předpisy tak, aby mohli ještě více bohatnout. Bohužel právě na úkor těch nejchudších. Někteří rozumní podnikatelé si to začínají uvědomovat.
Západní země mají výhodu, že mohou v tomto směru navázat na starou, ale stále živou tradici společensky odpovědného kapitalismu období New Dealu a poválečné prosperity. My jsme začali tržní hospodářství zavádět v éře bezbřehého neoliberalismu reaganovsko-thatcherovského střihu a na myšlení našich ekonomických „reformátorů“ a některých podnikatelů to bylo a stále je vidět.
Připomínám, že podle poslední zprávy mezinárodní organizace Oxfam se právě za posledních třicet let (tedy od nástupu Reagana a Thatcherové a Washingtonského konsenzu) rozdíl mezi bohatými a chudými výrazně zvětšil, a to nejen v rozvojových, ale i ve vyspělých ekonomikách. Ukazuje se, že jsme při budování demokracie v 90. letech vsadili na hospodářské recepty, které mohou demokracii v dlouhodobém horizontu zničit.
Za Topolánkovy a Nečasovy vlády zažívali důchodci, rodiny s dětmi nebo matky samoživitelky v lepším případě stagnaci, v horším reálný propad. V posledních letech všechny sousední země rostou, jen my ne. A nejde jen o HDP. Ekonom Jan Švejnar konstatoval, že „to jde na vrub naší hospodářské a sociální politiky. Podnikatelé neinvestují, rodiny a jednotlivci jsou zastrašeni a neutrácejí, vládní poptávka byla snížena.“
Patříme mezi tři nejprůmyslovější země Evropy, ale většina občanů z toho adekvátní přínos nemá. Potenciál našeho průmyslu ve vztahu k podílu na HDP je v podstatě vyčerpán. Stát ale nemá dost prostředků na investice do veřejných služeb a infrastruktury, což zase podlamuje další rozvoj soukromého sektoru v této oblasti. Připravujeme se tak vlastní hloupostí o základy růstu, který je dlouhodobě udržitelný, protože stojí na moderních širokých základech.
Teprve na podzim se ukáže, jestli je potřeba zvýšit daně, případně jak. Vždyť naše složená daňová kvóta se za posledních dvacet let ani nepřiblížila průměru EU. Podle mého názoru bude návrat ke skutečně progresivnímu zdanění fyzických osob nevyhnutelný, za ještě důležitější však pokládám daně právnických osob. Ze zmíněné zprávy Oxfam vyplývají ostatně stejná doporučení. Neméně důležité je zvýšení minimální mzdy, návrat k valorizaci penzí a další opatření ke stimulaci poptávky. Pravicové vlády se u nás spoléhaly na neoliberální poučku o stékání bohatství od horních deseti tisíc k těm ostatním a pro stimulaci poptávky neudělaly prakticky nic, ba naopak. Jasně se ukázalo, že takhle to nefunguje.
Často se také žehrá na vysoké odvody na sociálním a zdravotním pojištění. Jenže jednotkové pracovní náklady jsou u nás ve skutečnosti velmi nízké. Tento nepoměr je potřeba změnit. Představa, že můžeme dlouhodobě soutěžit jen levnou pracovní silou, je zcela lichá. Musíme naopak investovat do výzkumu a inovací a rozvíjet služby. A stát už v tom nemůže být pasivní.
Mnohé z výše uvedeného platí i o našich sousedech. Země střední Evropy by proto měly v daňové politice postupovat koordinovaně, i kvůli úzké provázanosti některých klíčových sektorů ekonomiky. Všechno jsou to ostatně demokratické státy a předpokládám, že jimi chtějí zůstat. Ne nadarmo říkával idol naší pravice Adam Smith: „Žádná společnost nemůže vzkvétat a být šťastna, žije-li velká většina jejích příslušníků v chudobě.“
