ČSSD je podle něj „myšlenkově stará“ strana, zpátečnicky vzdoruje trendu on-line demokracie a jako taková prý bude následovat skomírající ODS. Nesouhlasím s ním.
Tvrzení, že na postoji k laické kontrole vlády pomocí internetu závisí budoucnost té které politické strany, je přehnané a účelové. Podobně působí i banální rozdělování politiků do škatulek „staří“ a „noví“ či „otevření“ a „tajnůstkáři“. Takové kastování už česká politika zažila vícekrát, a nikdy nikam nevedlo. Viz například nedávný boj proti tzv. dinosaurům.
Jako jeho zpravodaj cítím povinnost se návrhem zákona o registru smluv zabývat do hloubky, zvažovat různé argumenty, připomínky a podněty. Proto na rozdíl od Matěje Hollana beru vážně výhrady Svazu měst a obcí ČR a nepovažuji je za „stokrát vyvrácené mýty“.
Každý takový vstup, který umožní se na návrh zákona podívat jinou optikou, je pro zákonodárce cenný. Nepochybuji, že se v Rekonstrukci státu angažují lidé, kteří znají problematiku práva na informace, třeba i ze soudní síně. To ale neznamená, že mají poslanci naslouchat pouze jim a argumenty ostatních shodit pod stůl.
Stejně tak je třeba s odstupem hodnotit zkušenost s registrem smluv na sousedním Slovensku, protože tamní legislativní řešení se od našeho domácího návrhu v řadě bodů liší, a to zejména v důsledku novelizace původního, horkou jehlou šitého zákona.
Existují ale i konkrétní aspekty zákonné předlohy, které podle mého názoru musí být velmi pečlivě zváženy. Například to, zda je přiměřená paušální sankce v podobě zneplatnění nezveřejněné smlouvy. Nezohledňují se totiž ani okolnosti, ani úmysl či závažnost porušení zákona.
Stejnou sankcí má být automaticky potrestán ten, kdo smlouvu do registru neodešle úmyslně, jako ten, kdo třeba nedopatřením nepřipojí všechny požadované náležitosti. Toto nepovažuji za drobný teoretický zádrhel, ale za významný problém.
Jistě, český právní řád zná sankci zneplatnění smlouvy, je zakotvena v zákoně o veřejných zakázkách. Dopadá ale jen na nejzásadnější porušení zákona a navíc ji ukládá antimonopolní úřad, tedy vnější autorita. I z tohoto důvodu považuji za odpovědné, pokud se zákonodárci v případě registru pokusí najít jemnější sankční mechanismus. A to ponechávám stranou, že zneplatnění neuveřejněné smlouvy může být v praxi zneužitelné.
Nechci panu Hollanovi křivdit, ale z jeho úvahy bylo cítit přesvědčení, že poslanci nemají nárok na nic jiného, než se odborníky vycizelovaného „nejkrásnějšího zákona“ jen lehce dotknout kosmetickým štětečkem. Z probíhající diskuse je přitom stále více zřejmé, že na uveřejňování smluv na internetu, jeho přínosy a rizika existují ve společnosti různé pohledy. Je správné, aby se rozlišná optika projevila i v legislativním procesu.
Demokratická diskuse nemůže fungovat, pokud jedna strana umanutě trvá na svém patentu na pravdu a věcné připomínky odhání jako nepohodlný hmyz. Arogance zkrátka nikdy nedláždila cestu ke shodě.
