Náš příběh by mohl začínat asi takto. Potkáte na ulici svého známého, kterého jste nějaký čas neviděli. Pouze o něm slyšíte z doslechu nehezké věci. Vaše první já ho vidí rádo a pozve ho k sobě na návštěvu. Druhé já to však vidí jinak a tomu známému ihned nafackuje. Proč? Protože mu vadí, že známý má doma nepořádek. A navíc k tomu je potřeba toho známého ještě i pořádně vyplísnit.
Že tento příběh je nějaký zvláštní a nenormální? Ano zajisté je. Svědčí to jen o vaší pravděpodobné duševní chorobě.
Naše zahraniční politika už delší dobu má dvě centra. Hrad a ministerstvo zahraničí.
Každé vidí svět jinýma očima a není schopno si uvědomit existenci toho druhého. Natož
aby docházelo k nějaké koordinaci či spolupráci. Tahle choroba to neumožňuje.
Tenhle poslední projev schizofrenie je jen jeden z ataků této nemoci. Ukrajinský příběh posledních dní se dá bohužel napasovat do posledního období zahraniční politiky naší země vůči velké východní zemi zmítané vnitřními problémy.
Ukrajina tyto vnitřní problémy bohužel má, ale snaží se je řešit pokud to jde smírnou cestou. Jenže sousedé, přátelé i nepřátelé to vidí bohužel jinak a příliš do problémů Ukrajiny zasahují.
Ale vraťme se k podstatě věci, či spíše k tomu já, které fackuje. Zcela nedávno bez valného zájmu médií zazněla z úst novopečeného ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka silně výhružná slova vůči Ukrajině, vyřčená na zasedání Rady pro zahraniční věci EU. Cituji: „nemůžeme akceptovat, aby v našem bezprostředním sousedství, na hranicích Evropské unie, docházelo k drastickému porušování lidských práv, mučení, násilí, které je namířeno proti občanům Ukrajiny. K tomu nemůžeme mlčet," Podle ministra je v případě zhoršení situace "třeba sáhnout k různým prostředkům". Ano, na taková slova má ministr jistě právo, pokud se podle ministrů zahraničí EU děje něco takového v bezprostřední blízkosti hranic EU. Bylo by však vhodné konkretizovat, komu byla tato slova určena, zda vládě nebo opozici. Z jeho slov cítím výhrůžky pouze jedné straně konfliktu, tedy legálně zvolenému prezidentovi a vládě. Jenže v tomto zápase o budoucnosti Ukrajiny používají násilí obě strany. Podle médií myslel ministr Zaorálek použití „různých prostředků“ jako je obstavení majetku a nevydání víz pro ty účastníky konfliktu, kteří sahají po násilí. Myslel tím i opozičního vůdce Vitalije Klička?
„Patamu čto jemu tože nužny glejty pro svoje rejzy“. Pokud by to tak bylo, bylo by vše v pořádku.
To lepší já je reprezentováno Hradem. Alespoň navenek se tak tváří. O našem prezidentovi Miloši Zemanovi je všeobecně známo, že inklinuje k Východu, nebo je přímo nazýván rusofilem. Také je známa jeho vstřícnost k EU a nezavrhuje ji, jako jeho předchůdce Václav Klaus. Ten představoval rusofilství ve své čisté podobě. No budiž, přejme každému jeho světonázor. Návštěva Miloše Zemana na Ukrajině v říjnu loňského roku by se nijak nevymykala zavedeným postupům, pokud by nedošlo k nepokojům vyvolaným nepodepsáním asociační dohody s EU. Následné pozvání prezidenta Ukrajiny Viktora Janukovyče do ČR však vyvolalo zvláště mezi samozvanou uměleckou a intelektuální elitou bouři, načež jsou již sepisovány petice, proti jeho příjezdu. Pražský primátor dokonce by nejraději zakázal Janukovyčovi přistát na Letišti Václava Havla, o návštěvě radnice nemluvě. Volání k Hradu, aby bylo pozvání zrušeno, k uším prezidenta nedoléhá. A ani by to nebylo vhodné podlehnou takovému tlaku. Vždyť proč rušit návštěvu jednoho východoevropského státníka, když tu byli jiní a následovat budou zajisté další východní vládci. Prezident, jak je známo, není ze své funkce nikomu zodpovědný a pokud má potřebu se setkat třebas s gubernátorem Kamčatky, tak mu v tom nikdo nezabrání.
Je opravdu nutný takový rozpor v přístupu naší zahraniční politiky vůči Ukrajině? Lze vůbec dosáhnout nějakého konsensu?
Ale zpět k problému schizofrenie naší zahraniční politiky. Ač nepocházím z lékařských kruhů, je mi známo, že léčba schizofrenie je zdlouhavá. Vyléčit se nedá a léčba končí až úmrtím pacienta. Tím jsem ale nemyslel, aby naše zahraniční politika zemřela, ale bylo by vhodné ji předepsat nějakou adekvátní léčbu.
