Belgická spisovatelka Barbara Y. Flamandová objasňuje lapidárně zákulisí těchto souvislostí: „Paměť zahrnuje mnohem víc než skutky, události. Oživuje i jejich ducha, jejich příčiny… Je to živoucí tkáň prozářená myšlenkami a ještě tepající vírou těch, kteří bojovali… Mezinárodní buržoazie chce zastínit kolektivní paměť, falzifikovat historii… do níž se vtiskly socialistické hodnoty. Hlavním záměrem je rozbít každou novou naději na politický a sociální boj, vytvořit zásadní předěl v posloupnosti bojů, které až doposud charakterizovaly lidstvo.“ (B.Y.Flamandová, Jiná svátost, Orego 1997, s.8)

Oživování kolektivní paměti – to je dnes naléhavý úkol všech pokrokových lidí. Jeho naplnění vytváří předpoklady pro vítězství pokroku v budoucnosti. K událostem, které vtiskly historii socialistické hodnoty, a je třeba si je proto připomínat, patří i československý Únor roku 1948. Ne náhodou se politická reakce po restauraci kapitalismu u nás zaměřila svým ostřím na falšování této dějinné události a celá etapa historického vývoje československé společnosti odvíjející se od tohoto mezníku našich novodobých dějin byla politickou reakcí nazvána nelegitimní a zavrženíhodnou. Smyslem tohoto tažení přisluhovačů mezinárodního kapitálu bylo a je vykořenit stopu socialistických hodnot našich národních dějin z kolektivní paměti národa. Tato stopa je vydávána politickou reakcí za cizorodý prvek, který prý u nás vykrystalizoval v rozporu s naším dosavadním historickým vývojem a přerušil prý tak jeho kontinuitu. Takováto subjektivně idealistická myšlenková konstrukce je veskrze falešná. Ne přestože, ale právě proto, že byly naše dějiny takové, jaké byly, vyústil historický vývoj našich národních dějin do etapy socialistických hodnot.

Národní a demokratická revoluce z let 1918 až 1920 přinesla českému a slovenskému národu národní svobodu a určitá demokratická zlepšení, mezi něž např. patřilo nahrazení monarchie republikou, uzákonění osmihodinové pracovní doby, vyvlastnění velkostatků, zrušení šlechtických výsad apod. Demokratické změny však nedospěly k sociálnímu osvobození dělnické třídy a ostatních vykořisťovaných, protože demokratická revoluce ustrnula na úrovni zájmů buržoazie. Buržoazie, prosazujíc své minoritní zájmy, které vydávala stejně jako dnes za zájmy celého národa, přivedla republiku k hospodářské krizi, masové nezaměstnanosti, hladu a bídě početných vrstev českého a slovenského národa. Jaká to paralela k současným výsledkům vlády novodobé české a slovenské buržoazie! V další historické periodě pak politika československé buržoazie vyústila ve zradu národních zájmů. Československá buržoazie ve spolupráci se svými francouzskými a anglickými spojenci rozbila československý stát a uvrhla náš národ na pokraj existenční zkázy.

Tyto bolestné prožitky se hluboce vtiskly do kolektivní paměti lidových vrstev národa. Jejich životní zkušenost je dovedla k poznání, že budoucí národní a státní vývoj se nemůže navrátit na předmnichovskou úroveň, jejíž demokracie a svoboda byly pro většinu národa pouhou iluzí, nýbrž musí být postaven na zcela jiných základech.

Lidové představy o budoucím vývoji se staly cílem protifašistického odboje Komunistické strany Československa, která si svou neohroženou obhajobou národních zájmů v dobách pro národ nejtěžších získala přirozenou autoritu nejen mezi třídou dělnickou, nýbrž i mezi početnými vrstvami národa, a stala se tak rozhodující silou domácího odboje.

Slovenským národním povstáním roku 1944 a Květnovým povstáním českého lidu roku 1945 vyvrcholil národněosvobozenecký boj našich národů. Jeho úspěšné završení bylo umožněno vítězným postupem Rudé armády. Národní osvobození vytvořilo předpoklady pro demokratické změny.

Programem národní a demokratické revoluce se stal Košický vládní program, jehož základ tvořil návrh komunistické strany, k němuž se ostatní politické strany vyjadřovaly. Program, vyhlášený 5.4.1945 v Košicích, byl zaměřen na vystupňování válečného úsilí československého lidu, na potrestání zrádců a kolaborantů a zabavení jejich majetku, na obnovu válkou rozrušeného hospodářství. Uznával Slováky jako nacionálně svébytný národ a zakládal budování vztahů mezi Čechy a Slováky na zásadě rovný s rovným. Zahraniční politika byla orientována na spolupráci se Sovětským svazem a ostatními slovanskými a demokratickými státy. Vedle uvedených okruhů řešil i významné otázky posilování demokracie: budování nových orgánů státní moci, kterými se měly stát lidem volené národní výbory, budování nové, demokratické armády, demokratizace školství a kultury, zavedení sociální péče pro všechny vrstvy pracujícího lidu. Program sjednotil londýnské a moskevské centrum československého zahraničního odboje a umožnil vytvořit vládu Národní fronty Čechů a Slováků v čele se sociálním demokratem Zdeňkem Fierlingerem, která sdružovala zástupce všech protifašistických sil obou našich národů. Vedle komunistů a sociálních demokratů v ní byli zastoupeni i národní socialisté, lidovci a slovenští demokraté. Na politické moci se tak podíleli jak představitelé té části buržoazie, která se nezkompromitovala spoluprací s okupanty, tak představitelé dělnické třídy a ostatních lidových vrstev. Program národní a demokratické revoluce odpovídal potřebám i přání většiny obyvatel obou našich národů. Svým ostnem byl zaměřen proti nacistickým okupantům a jejich domácím přisluhovačům z řad československé velkoburžoazie. Jeho realizace započala za příznivé mezinárodní situace, jejímž charakteristickým rysem byla pokračující spolupráce mezi státy protifašistické koalice.

Výrazné levicové smýšlení značné části československých obyvatel umožnilo již v průběhu roku 1945 uskutečnit první prohloubení demokratických změn socialistickým směrem. Vedle pozemkové reformy to bylo především znárodnění klíčového průmyslu (dolů, hutí, energetických závodů), závodů nad 500 zaměstnanců, bank a pojišťoven, uzákoněné dekretem prezidenta republiky Edvarda Beneše a slavnostně vyhlášené dne 28. října 1945.

Národní a demokratická revoluce je rozvíjena shora i zdola. Demokracie rozevírá svoje mantinely. Národní výbory se stávají volenými orgány, v nichž – na rozdíl od předmnichovských orgánů státní správy – se administrativní a výkonné orgány podřizují orgánům voleným. Školou demokracie se stávají jednotné odbory. Základem podnikové demokracie byla účast zaměstnanců na řízení závodů a pravomoci závodních rad.

Levicové smýšlení velké části československých obyvatel bylo upevňováno praktickou politikou Komunistické strany Československa, která dovedla srozumitelně vyjadřovat aktuální potřeby společnosti v jasných heslech: „Roztočte kola výroby!“, „Republice více práce, to je naše agitace!“ a sama šla příkladem při jejich naplňování.

Komunisté organizovali brigády v závodech, zajížděli na venkov pomáhat rolníkům, aniž by za vykonanou práci požadovali odměnu. Neformálně vytvářeli jednotu mezi dělníky a rolníky. Ne sliby, ale činy dokazovali svůj vztah k nové republice. Jejich autorita v československé společnosti rostla.

Vítězství komunistické strany ve volbách roku 1946 bylo přirozeným důsledkem jejich aktivní politiky. V českých zemích získala KSČ 40,1% hlasů, celostátně pak 37,94% hlasů. Společně se sociálními demokraty získala levice 50,44% hlasů. Levicové smýšlení se však projevovalo i u řady členů národně socialistické strany.

V čele nové vlády, jež vzešla z parlamentních voleb roku 1946, stanul předseda Komunistické strany Československa soudruh Klement Gottwald. Zastoupeny v ní byly i nadále všechny politické strany československé společnosti. Ministerstvo zahraničních věcí a ministerstvo obrany bylo svěřeno odborníkům – Janu Masarykovi a Ludvíku Svobodovi.

Osou činnosti nové vlády se stal Budovatelský program, který byl zaměřen na splnění dvou hlavních úkolů: 1. uskutečnění dvouletého plánu obnovy válkou rozvráceného hospodářství a 2. vypracování nové ústavy, která by zakotvila změny, jimiž československá společnost prošla v průběhu národní a demokratické revoluce. Program nové vlády navazoval na Košický vládní program a v československých podmínkách dále rozvíjel národní a demokratickou revoluci socialistickým směrem.

Budovatelský program se začal uskutečňovat za měnící se mezinárodní situace. Síly světového kapitálu s obavami sledovaly vzestup poválečné revoluční vlny v mezinárodním měřítku, neboť vážně ohrožoval jejich ekonomické a politické zájmy. Zvlášť nebezpečný byl pro ně výrazný obrat Evropy doleva. Nejen střední a východní Evropa, ale i Evropa západní procházela tímto obratem. V politické oblasti se tento trend projevil výrazným posílením komunistických a socialistických stran ve Francii, Velké Británii, Itálii a Belgii a vstupem komunistů do vlád Francie a Itálie. V ekonomické oblasti pak znárodněním některých oblastí a průmyslových odvětví, závodů a bank. Politika spolupráce států protifašistické koalice přestává silám světového kapitálu vyhovovat, a tak protifašistickou koalici rozbíjejí a přecházejí k politice studené války.

Tento obrat v mezinárodních vztazích zahájil W.Churchill svým projevem v americkém Fultonu v březnu 1946. V listopadu téhož roku zvítězila ve volbách do Kongresu USA Republikánská strana. Vedle demokratického prezidenta H.Trumana se dostali do čela americké politiky republikáni Vandenberg, Bevery, Hoover, Dulles a Marshall. USA zahajují politiku aktivní intervence v Evropě. Ta prolíná se změnou vnitřní politiky USA. Uvnitř USA je zahájena kampaň proti bývalému prezidentovi USA F.D.Rooseveltovi jakožto tvůrci politiky spolupráce se Sovětským svazem. Sovětský svaz a učení vědeckého socialismu bylo třeba představit jako hlavní nepřátele ne buržoazie, nýbrž veškerého lidstva. Od roku 1946 se začala v USA šířit vlna antikomunistické hysterie. V říjnu 1946 vystoupil na sjezdu Americké legie šéf FBI Edgar Hoover, který prohlásil, že komunisté pronikli do všech amerických institucí a že hrozí nebezpečí komunistického spiknutí. Následovalo rozpoutání vlny politických štvanic a teroru. Kongres vytvořil zvláštní komisi, která prováděla výslechy pokrokových občanů obviněných z „neamerické činnosti“. V roce 1947 vydal prezident Truman příkaz o prověrce loajality, který se týkal 2,5 miliónu státních zaměstnanců. Po této prověrce byli mnozí státní zaměstnanci propouštěni.

Podstatou zahraniční politiky USA byla v tomto období strategie „zadržování komunismu“, formulovaná G.F.Kennanem, jejímž cílem bylo zabránit dalšímu rozšiřování vlivu Sovětského svazu ve světě a potlačení revolučního hnutí uvnitř těch zemí, které se ocitly ve sféře vlivu USA. Tento záměr sledují USA i hospodářskou pomocí zemím postižených válkou, která nalezla konkrétní podobu v tzv. Marshallově plánu. Hospodářská pomoc USA byla umožněna posílením hospodářského potenciálu USA během války. V roce 1945 činil index průmyslové výroby USA 163 proti roku 1937. Politika „zadržování komunismu“, jejíž součástí byla i tzv. Trumanova doktrína, představující hospodářskou pomoc USA Řecku a Turecku ve výši 400 mil. dolarů, vedla v květnu 1947 k vytlačení komunistů z vlád Francie a Itálie, ke zlomení revolučního hnutí v západní Evropě koncem roku 1947 a později i k vítězství reakčních sil v Řecku. Sovětský svaz za této změněné mezinárodní situace usiluje o těsnější sepětí revolučních sil ustavením Informačního byra komunistických stran v září 1947.

Změna mezinárodní situace se promítla i do vývoje v Československu. Pro československé hospodářství měl, vzhledem k převaze lehkého průmyslu, životně důležitý význam zahraniční obchod. Na zapojení Československa do mezinárodní dělby práce závisel nerušený chod výroby, její nezbytná modernizace a technický pokrok. USA využívají této skutečnosti k hospodářskému a tím i politickému oslabení Československa. Modernizaci československého hospodářství nebylo možno provést v krátké době bez spolupráce s USA. Proto českoslovenští finančníci usilovali o získání úvěru od USA. Podmínky pro získání úvěru se však z politických důvodů zhoršovaly. Od roku 1945 obdrželo Československo několik krátkodobých úvěrů, většinou na nákup surovin. Naděje na získání velkého úvěru slábly. V létě 1946 probíhala jednání s Mezinárodní bankou o úvěr 50 mil. dolarů a zdálo se, že skončí úspěšně. Avšak v září 1946 americké ministerstvo zahraničí oznámilo, že suspendovalo jednání o úvěr s Mezinárodní bankou. V létě 1947 zastavily USA pomoc z fondu UNRRA, což vedlo k oslabení československého vnitřního trhu. Marshallův plán svým zdáním nezištné hospodářské pomoci vedl předsednictvo československé vlády ke schválení účasti na konferenci o Marshallově plánu. Sovětský svaz zaujal zpočátku rovněž kladný postoj k tomuto plánu. Vidina nezištnosti se však začala brzy rozplývat, a tak, po rozhovorech se sovětskou stranou, československá vláda účast na Marshallově plánu odmítla.

Ve druhé polovině roku 1947 se v důsledku velkého sucha zkomplikovala hospodářská situace. Neúroda ohrozila výživu obyvatel. Ztráty dosáhly více než 15 mld. korun. Stát musel dovážet více potravin a vyvážet výrobky, které byly původně určeny pro vnitřní trh. Nedostávalo se textilních výrobků a obuvi. V tomto okamžiku se ukázalo v plné nahotě, jak kdo to s novou republikou myslí.

Politické kruhy poražené velkoburžoazie se ve spolupráci s představiteli dosud nezkompromitované buržoazie aktivizují. V hospodářských potížích vidí možnost posílení svého politického postavení. Posilu jim dodává i měnící se mezinárodní situace. Předák národních socialistů, bývalý agrárník a velkostatkář Feierabend, prohlašuje: „V otázce neúrody se musíme připravit a dobře manévrovat. Dokážeme-li to, bude to v náš prospěch.“ (J.Matějka, Gottwald, Svoboda, Praha 1971, s.258) Mottem těchto politických sil stává se heslo: „Čím hůře pro republiku, tím lépe pro nás.“ Využívají svého významného postavení ve velkoobchodě i maloobchodě k rozvíjení černého trhu, který vedl nejen k živelné inflaci a k postižení přídělů prostých a nezámožných spotřebitelů, ale i k novým cestám akumulace zisků a kapitálů. Tím dochází k nové sociální diferenciaci. Vytváří se vrstva šmelinářů, která se začala prosazovat i jako politická síla. Národní socialisté uzavírají dohodu s Demokratickou stranou a lidovci o společném postupu proti politice komunistické strany. Společně se snaží zabránit realizaci Hradeckého programu, který komunistická strana vyhlásila již v dubnu 1947. Záměrem Hradeckého programu bylo pomoci početné vrstvě drobných rolníků získat větší část půdy, aby se i jejich hospodářství stala rentabilní. Prostředkem k tomu měla být revize 1. pozemkové reformy z roku 1919 a dále konfiskace veškeré půdy nad 50 hektarů. Šlo o významný záměr vedoucí k prohloubení demokratických změn na venkově.

Protikomunistický blok stran dále vystupuje proti návrhům komunistické strany rozšířit dosavadní Národní frontu, tvořenou politickými stranami, o společenské organizace. Znemožňuje tak rozšíření spektra demokracie v politické oblasti. Snaha izolovat komunistickou stranu v Národní frontě vede ke zpomalování demokratických přeměn ve prospěch širokých vrstev národa a k jejich pokojnému přerůstání socialistickým směrem. To napomáhá otevírat oči mnoha řadovým členům, ale i funkcionářům nekomunistických stran. Uvnitř těchto stran se vytvářejí levicové proudy.

Závažným úkolem politického vedení státu se stalo zabezpečení výživy lidí a odškodnění rolníků v souvislosti s neúrodou. Ve spolupráci se Sovětským svazem je vyřešeno zabezpečení výživy. Sovětský svaz, přestože sám neměl obilí nazbyt, dodává československému lidu potřebné množství.

Odškodnění rolníků se představitelé nekomunistických stran snaží řešit např. úsporami ve státním rozpočtu. Vycházejí ze zásady – ať platí všichni. Komunistická strana prosazuje zásadu - ať platí bohatí - a navrhuje milionářskou dávku. Je však ve vládě přehlasována. Zveřejnění jmenovitého hlasování vlády o milionářské dávce komunistickou stranou aktivizovalo široké vrstvy obyvatel všech politických stran. Ve svých rezolucích požadovaly přijetí milionářské dávky. Představitelé nekomunistických stran obviňovali komunistickou stranu z porušování ústavy. Ano, buržoazní ústava se pro rozvíjení národní a demokratické revoluce socialistickým směrem stala těsnou. Proto bylo třeba urychlit práci na ústavě nové. Ale tuto práci představitelé nekomunistických stran brzdí. Při ochraně milionářů se představitelé nekomunistických stran dovolávají stávající ústavy. Při rozbíjení Československé republiky Hitlerem v září 1938 však na tutéž ústavu zapomněli. Komunisté uzavírají za vzniklé situace dohodu se sociálními demokraty o společném postupu ve věci milionářské dávky. Při novém projednávání této záležitosti vláda milionářskou dávku schválila.

Tyto a další události, které následovaly, např. slovenská krize, úprava platů veřejných a státních zaměstnanců apod., polarizovaly československou politickou scénu a ukazovaly, že koexistence vyhraňujících se politických sil nemá budoucnost. Vítěze měla určit politická bitva. Ta se strhla v únorových dnech roku 1948.

Protirevoluční politická reakce ztrácela trpělivost. Boj o moc chtěla rozhodnout před volbami. Proto vyrazila do útoku. Záminkou se jí stala reorganizace několika důstojníků na velitelských místech SNB, kterou provedl komunistický ministr vnitra Václav Nosek. Ačkoli bylo toto rozhodnutí v souladu s jeho pravomocemi, požadovali někteří nekomunističtí ministři zrušení tohoto opatření. Předseda vlády, vzhledem k nemoci ministra vnitra, navrhoval vyřešit onu záležitost po ministrově uzdravení a za jeho přítomnosti. Avšak na schůzi vlády dne 20. února 1948, kde se měla celá tato záležitost znovu projednávat, se ministři národně socialistické, lidové a demokratické strany nedostavili, neboť podali demisi. Tím vyvolali vládní krizi.

Cílem jejich politického tahu bylo rozbít vládu Klementa Gottwalda, nastolit úřednickou vládu, která by zabránila provést novou pozemkovou reformu, znemožnila další znárodnění průmyslu a přerušila dokončení prací na nové ústavě. Tím chtěli vytvořit podmínky pro zvrácení dosavadního vývoje a to směrem k buržoazní společnosti. Plánovali zopakovat rok 1920.

Komunistická strana za této situace volí ústavní cestu k vyřešení vládní krize. Vzhledem k tomu, že demisi nepodali vedle komunistických ministrů ani ministři sociálně demokratické strany, ani nestraničtí ministři Jan Masaryk a Ludvík Svoboda a z 26 ministrů zůstalo 14, tedy většina, i nadále ve vládě, požaduje Klement Gottwald, aby prezident Beneš demisi přijal s tím, že vláda bude doplněna novými ministry.

Komunistická strana Československa mobilizuje dělnickou třídu a široké vrstvy pracujících pro urychlené vyřešení vládní krize ústavní cestou. 21. února se koná na Staroměstském náměstí obrovský tábor lidu, na němž Klement Gottwald objasňuje přítomným příčiny vládní krize i navržený způsob jejího řešení. Vyzývá k bdělosti a pohotovosti, vyzývá k vytváření akčních výborů Národní fronty, které by očistily veřejný život od těch sil, jež usilovaly o reakční zvrat dosavadního poválečného vývoje.

Na 22. února byl jednotnými odbory svolán do Prahy sjezd závodních rad. Tento sjezd, který se stal mluvčím námezdně pracujících občanů a bývá proto označován též za lidový parlament, podpořil ve své rezoluci urychlené překonání vládní krize ústavní cestou. Z osmi tisíc přítomných zvedlo jen deset delegátů ruku proti rezoluci. Na podporu požadavků sjezd rozhodl uskutečnit 24. února jednohodinovou generální stávku, které se zúčastnilo na dva a půl miliónu pracujících.

23. února se koná v pražském Obecním domě ustavující schůze ústředního akčního výboru Národní fronty. Na ní ministr obrany generál Svoboda prohlašuje, že armáda jde s lidem.

Na závodech se ozbrojují dělníci bez ohledu na politickou příslušnost a vytvářejí oddíly Lidových milicí. Předsedovi vlády docházejí stovky dopisů, telegramů a rezolucí ze závodů i z venkova, v nichž lidé vyjadřují svoji podporu vládě Klementa Gottwalda. Rezoluce podepisovali nejen komunisté a sociální demokraté, nýbrž i národní socialisté a lidovci. Účastníci shromáždění národně socialistické strany v Lanškrouně na protest proti politice svých předáků vyhánějí přítomného předsedu strany Petra Zenkla ze shromáždění. Ze tří set poslanců československého parlamentu dvě stě šestnáct podepisuje prohlášení na podporu předsedy vlády.

A tak, navzdory disharmonickému tónu několika stovek vysokoškoláků, vyjádřila v oněch dnech většina československých pracujících – dělníků, drobných a středních rolníků, malých živnostníků i pokrokové inteligence – svoje odhodlání pokračovat na cestě rozvíjení národní a demokratické revoluce socialistickým směrem.

Den po úspěšné generální stávce, tedy 25. února 1948, přijímá prezident Beneš demisi odstoupivších ministrů a doplňuje vládu novými lidmi, kteří zůstali věrni dosavadnímu společenskému vývoji v Československu. Tímto aktem, s jehož závěrem seznámil předseda vlády Klement Gottwald zaplněné Václavské náměstí, přerostla u nás ústavní cestou národní a demokratická revoluce v revoluci socialistickou. Tato pokojná cesta k socialismu byla umožněna konkrétní historickou situací, v níž nejreakčnější síly mezinárodního i domácího kapitálu byly poraženy v ohni druhé světové války. Sled historických okamžiků Února 1948 završuje 28. a 29. února 1948 sjezd rolnických komisí.

Vzedmutí širokého lidového hnutí v únorových dnech roku 1948 nemělo nic společného s násilným zvratem úzké ozbrojené skupiny, který je charakteristický pro puč, jak se nám snaží lživě namluvit antikomunisté všech odstínů. Na vrcholu vlny lidového hnutí se zákonitými procesy předešlého vývoje ocitla komunistická strana. Ta však nepovažovala rozhodující podíl na politické moci za cíl, který jí měl sloužit k mocenskému utlačování českého a slovenského národa, jak vytrubují do dnešního světa zastánci „moderního myšlení“. Rozhodující podíl komunistické strany na politické moci byl prostředek, jenž v daných historických podmínkách umožňoval uskutečňovat ekonomické zajištění demokracie, rozšířené na většinu českého a slovenského národa, tedy demokracie lidové. Takový byl smysl onoho společenského pohybu. Tímto směrem ujížděla lokomotiva československých dějin, aby otevřela cestu sociálně spravedlivější společnosti.

Životní zkušenosti vtiskly do kolektivní paměti národa poznání, že míra svobody a demokracie není určována počtem politických stran, jak se jim to tehdy – stejně jako dnes – snažila namluvit buržoazie, nýbrž reálným podílem občanů na řízení a správě věcí veřejných. Onen podíl se však odvíjí od velikosti ekonomické síly jednotlivých společenských tříd a vrstev. Bez ekonomického zajištění se demokracie a svoboda stávají pouhou iluzí. A iluze sociální spravedlnost neuskutečňují. Tato pravda Února 1948 je dnešními potomky Zenklů a Drtinů záměrně zamlčována.

Stěžejní osobností dramatických únorových dní roku 1948 byl tehdejší komunistický předseda československé vlády Klement Gottwald. Jeho historická úloha v našich dějinách spočívá obrazně řečeno v tom, že odnaučil žebráky pokorně přijímat zbytky, které padaly panstvu ze stolů. Proto ho dnešní panstvo a jeho posluhovači démonizují.

Únorové vítězství československého lidového proudu bylo mezinárodně zabezpečeno spojenectvím se Sovětským svazem. Dnes nám oficiální propaganda představuje toto spojenectví jako Stalinův nátlak. Jak „přesvědčivě“ zní takovéto hodnocení z úst pionů na šachovnici německého a amerického kapitálu!

Únor 1948 byl tvůrčím rozvinutím nejen Leninovy teorie socialistické revoluce, ale i celkové filozofie našich národních dějin, kterou obohatil socialistickými hodnotami. Dal smyslu našich dějin novou kvalitu. Posunul spirálu historického vývoje českého a slovenského národa k vyššímu stupni humanismu. Byl logickým vyústěním předchozího vývoje, a proto tvoří zákonitou kontinuitu našich národních dějin.

Vývojová tendence našich národních dějin nebyla však nikdy přímočará, neprocházela jen světlými obdobími a vítězstvím. Na cestě našich národních dějin byly i porážky a období tragická. Ale životodárná míza skrytá v lidových vrstvách národa nepřipustila, aby se porážky staly trvalými. Tato historická zkušenost nás naplňuje přesvědčením, že ani soudobá porážka lidových sil národa nebude trvalá.