Od posledního dílu Prezidentského povídání uběhly skoro čtyři měsíce. Ne, že by Miloš Zeman „neperlil“, ale zotavoval se po svém „zavirovaném“ kolenu a pak „do nemocných se nekopá“, použiji-li v parafrázi jako omluvu (výmluvu) velice zjemněný prezidentův výrok na adresu K. Schwanzenberga, že „do mrtvol se nekopá“. Popravdě nevydrželo mu to příliš dlouho a do oné „mrtvoly“, která bývá mimochodem živější než „ON veliký gigant“ sám, si s gustem opět a zase kopl. Ale popořádku. Ono se toho i přes probíhající rekonvalescenci událo kolem hlavy státu dost, i když snad nebyl pro někoho - a pro sebe zejména - příliš ve formě.
Předně asi nikdo nepochybuje o tom, že začíná naplňovat některá očekávaná podezření na vyřizování si účtů se sociální demokracií, a hlavně s jejím předsedou B. Sobotkou. Začalo to přeci vypouštěním různých „balónků“ o tom, že prezident není přeci automat na podepisování toho, co mu vítěz voleb, potažmo premiér či vláda navrhne. Namlsal se evidentně vyhraným sporem kolem jmenování profesorů a přes nevoli akademické obce, která asi v duchu hesla moudřejší ustoupí, nakonec skousla, že poslední „profesorskou várku“ jmenovacích dekretů předával ministr školství, mládeže a tělovýchovy M. Chládek. Přeci jen však musel M. Zeman ustoupit a alespoň formálně dikci Ústavy ČR a ústavní zvyklosti přeci jen částečně naplnit tím, že podpis na profesorských dekretech je prezidentův. Ale i to se bude snažit určitě změnit.
O velikou show se však staral před pověřením a následně jmenováním předsedy vítězné volební strany ČSSD sestavením vlády a jejím premiérem. Výmysly typu „doložte mi koaliční většinu“, „budu požadovat lustrační osvědčení“, pak slevil na „předložte návrh služebního zákona do prvního čtení“, jinak žádné pověření a jmenování nebude. Kluci z jediné možné koaliční grupy ČSSD, ANO a KDU-ČSL se nakonec ve všem podvolili. Mohli jsme, ale zřejmě jen ti méně znalí a pohybující se v záplavě informačních zdrojů po povrchu informací, volat hurá, máme vládu. Trvalo to sice poněkud déle než bývá obvyklé, ale co, vláda je tu, může vládnout a natěšeni na moc se mohou snažit. Prvním krokem, do nějž prezident přikládal tu otevřeně, tu skrytěji polínko za polínkem, bylo sestavení programového prohlášení a vyslovení důvěry vládě B. Sobotky. Nejvíce využívaným polínkem byl jistě nikoliv náhodou obvyklý argument, kde na své vize vezme vláda peníze. Mezi tím se prezident setkával s různými lidmi z vlády i mimo vládu… „Nejtransparentnější“ pro další možný vývoj na politické scéně, byla setkání s A. Babišem, neformálním vítězem posledních předčasných parlamentních voleb. Legalizoval Babišův evidentní střet zájmů podnikatelských vlastnických aktivit s angažmá v pozici ministra financí ve vládě B. Sobotky. Jakoby jen tak mimochodem naznačoval a vysílal k ČSSD a jejímu předsedovi signály:
„…hele, Bohušu, nezlob, tady je potencionální náhradník a další možný předseda vlády. S ním se dohodnu určitě lépe, jednak mu volební preference u naivních a zmanipulovaných voličů pro jeho ANO rostou, jednak si jsme mentálně podobní a nepodstatnou je skutečnost, že mi on musí být nebo bude muset být vděčný. A víš, že s Vojtou od komančů se vždy dohodnu na čemkoliv za výhodnou nabídku, zejména když to bude proti ČSSD….“
Ne ke všem persónám v navrhované vládě byl Zeman tak vstřícný jako k A. Babišovi. Dle něj „mladý a nezkušený mladíček těžící z odrazu popularity svého otce“ J. Dienstbier, mladší, který si dovolil z pověření ČSSD vzdorovat v přímé volbě hlavy státu to neměl snadné, ale i přes svou „nezkušenost“ tyto zemanovsky nevybíravé ataky ustál. Dalším na tapetě byl zlobivý L. Zaorálek dlouhodobě se připravující na agendu, kde se protíná částečně i presidentská odpovědnost na ministerstvo zahraničí. Neméně „hustého“ prezidentského tlaku se dostalo J. Mládkovi směřujícího a nakonec rovněž dosednuvšího na post ministra průmyslu a obchodu, s nímž bude asi muset M. Zeman ať rád, spíše nerad cestovat na zahraniční cesty, chce-li dostát svému slibu, být nápomocen podnikatelským, obchodním a investičním aktivitám českých průmyslníků v zahraničí. Jak známo, neváhal přitom využít i některých informací speciálních zpravodajských služeb vážících se na absenci bezpečnostní prověrky u J. Mládka. Zajímavé, že podobné, a řekl bych větší problémy, nebyly na závadu vstřícnějšího přístupu právě k A. Babišovi. Mezi tímto vládním nevládním mumrajem se prezident neúspěšně pokusil prosadit na čelo úřadu ombudsmana kontroverzního S. Křečka. Prohrál a nyní snad již jen může s jeho pomocí okopávat kotníky první ženě usednuvší do ombudsmanského křesla Anně Šabatové. To také zejména nejen v souvislosti s komentováním dění na Ukrajině činí.
Prostě - dalo by se říci, že na první pohled pohyb M. Zemana ve výkonu funkce prezidenta ČR „mrtvolným“ nebyl. Byl pro něj již standardně tzv. aktivistický, hledající kdejakou skulinku v Ústavě, která by mu umožnila realizovat svou představu o vyšších pravomocech hlavy státu a hraní si pod dojmem jakési blíže zákony ČR nespecifikované vyšší pravomoci plynoucí z přímé volby prezidenta na „kontrolora a moderátora všeho a všech“. Svou veřejně deklarovanou, a vůbec ne původní tezi, že do mrtvol se nekopá, porušil v posledních březnových dnech. Může se vymlouvat na to, že si začala europoslankyně za křesťanské demokraty Ingeborg Grössleová, která řekla nahlas to, co se všeobecně ví, že A. Babiš je ve výkonu ministra financí v bezprecedentním střetu zájmů. Jedním z prvních, kdo na obranu Babiše přispěchal byl jistě nikoliv náhodou sám president M.Zeman. A jeho reakce na výrok paní poslankyně byla odlišná od vyjádření K. Schwanzenberga. Bylo jasně zemanovsky: „Pokládám za podnikatele toho, kdo podniká. Je-li někdo majitel, není nutně podnikatel,“ řekl v sobotu Zeman novinářům při příchodu na sjezd Strany práv občanů. Bingo!
Kdybychom se snad řídili tímto soudem, že vlastník v pozici A. Babiše vlastně nepodniká, pak bychom mohli dojít ke stejnému pohledu na např. zloděje. On je sice zloděj, ale to neznamená, že i krade. On je sice prezident, ale neznamená to, že i „prezidentuje“. Ono je totiž vlastnictví a vlastnictví. Můj vlastnický vztah ke garáži určitě není o tom, že podnikám, ale vlastnický vztah pana Babiše je proboha v jiném gardu. On vlastní proto, aby podnikal, resp. má na to lidi, aby mu s tím, co vlastní podnikali. Nebo snad k němu jako vlastníkovi, předpokládám, že i majiteli akcií Agrofertu a zřejmě i dalších firem nedorazí podíl na výsledku podnikání daný právě vztahem k akciím? A on by se choval naprosto nestandardně a neměl zájem na tom, aby vlastnictví a to co z něj pro něj plyne, nebylo dobré a stále lepší? Tak to bychom už byli v ráji a vizi třetí nejsilnější politické strany, to by měl pan Babiš zamířit do řad KSČM. I když on ten proces asi může být trochu jiný, opačný a již v nadcházejících komunálních volbách se můžeme nadít spojenectví, ať již otevřeného nebo zatím skrytého těchto dvou subjektů. Bude to veselé jaro, veselé léto a nepochybně ještě veselejší podzim.
Tak pozor - do mrtvol se fakt nekopá, ale je otázkou, kdo je již mrtvolný a kdo živý… Přesto zkusme zůstat lidmi a zkusme v politice mnohem více vidět …. Ejhle člověk!
Hezký den na hradě i v podhradí přeje
Vlastimil Balín, občasný komentátor (p)rezidentských dějů
<a href="http://www.novinky.cz/domaci/331976-babis-opet-rozdelil-zemana-a-schwarzenberga.html">Babiš opět rozdělil Zemana a Schwarzenberga</a>
